Naštěstí jsme měli v plánu vstávat brzo, abychom zjistili, jestli během dneška stihneme prohlídku Ayutthaji a přesun do Sukkhotaje. Vyšli jsme tedy na ulici, která byla podstatně klidnější než včera večer a vydali se hledat nějaké informace. V jedné místní kanceláři, která se vydávala za informační centrum pro turisty (pyšní se licenci T.A.T.) jsme zjistili jízdní řády vlaků a autobusů a také jejich cenu, která nás však nemile překvapila. Požadavek zněl 500B pro jednoho při cestě 2. třídou. Rozhodli jsme se o tom tedy popřemýšlet a vydali se zpět k hostýlku vystěhovat pokoj a pronajmout si kola. Batůžky jsme si nechali uložené v chodbě a už jsme kličkovali v hustém provozu směrem k historickému parku. Počasí se od rána velmi změnilo a tak na nás místo deště dopadaly sluneční paprsky a celé okolí se zahalilo do neskutečného dusna. Co se týče kol byla to takové staré mašinky bez přehazovačky s příšerným stojanem, za to ale s košickem, takže jsme si věci pohodlně vozili před sebou.
Jen stručné info k městečku:
Ayutthaya je bývalé královské město, které v roce 1685 mělo více než milión obyvatel (asi 2x víc než v té době Londýn) a žilo především z čilého obchodního ruchu. Město bylo tak bohaté, že panovníci stavěli obrovské, honosné chrámy a paláce, které prý zářily až do vzdálenosti tří mil. Pak bylo ale v roce 1767 město vypleněno barmskými vojsky a od té doby pustlo a zarůstalo džunglí. Dnes má sice díky pravidelnému sekání džungle útrum, ale přesto se v rozlehlých parcích nacházejí jenom ruiny.
První zastávkou byl vchod do Wat Ratburana, kde po nás požadovali 50B za vstup. Kdybychom ruiny chtěli vidět všechny dají nám to prý za 250B. Protože to fakt byly dost ruiny, které navíc byly krásné i zvenku, rozhodli jsme se, že pojedeme nejprve ke královskému paláci a pak uvidíme. Tak jsme se tak jeli, kochali se pohledem a mířili za věžičkami kdesi v dálce. Najednou ejhle koukáme, že vůbec netušíme, kde jsme a protože nás fakt sužovalo vedro, došel Honzík do 7/11 pro vodu a zeptat se kudy dál. To jste lidi neviděli, jakou zábavu tím Thajcům způsobil. Oficiální mapu Ayutthaji obklopilo asi 6 hlav (víc hlav, víc ví) a dohadovali se, kde se to vlastně na té mapě nacházíme (trvalo to asi 20min). Nechápu, proč vydávají mapy, ve kterých se nevyznají ani místní, natož pak turisté. Nakonec nás vysvobodil nějaký pán v autě a poslal nás směrem na věžičky.
Chrám se jmenoval Wat Chaitwatthanaram a zase to byli jenom ruiny, před kterými měli postavený plot a výběrárnu peněz. Tak jsme si to hezky natočili zvenku a obešli to z druhé strany, kde byla nehlídaná stezka. Nafotili jsme chrám i z druhé, fotogenictejsi strany a vydali se zpátky přes most hledat královský palác. Tentokrát nás už naše kola neomylně dovezla ke třem pagodám (nikoli táborákům, jak by si někteří mohli myslet, ale takovým věžím). Tady si Kačka vzala foťák, zaplatila 50B (Honzík dál místo toho přednost posezení v klidném stinném altánku) a šla to všechno zdokumentovat. Pak jsme se šli juknout ještě na velkou sochu sedícího buddhy v budově hned vedle a pokračovali vesele dál.
Cestou jsme narazili na místní extra super dopravní prostředek -slony. Jeli jsme vedle nich, točili, fotili - bylo fakt krásný sledovat tahle impozantní zvířata, jak se procházejí po okolí ruin. Na takové místním sloním nástupišti jsme pak objevili malé slunatko, které jsme si oba pohladili:-). Následovala projížďka po cestičkách historického parku a focení místních kras. Ještě jsme chtěli zamířit do místního centra pro výzkum historie, kde měla být extra zajímavá multimediální výstava historie Ayutthayji, ale cestou jsme potkali opravdové T.A.T. centrum (info pro turisty). Tady nás moc hodná slečna vybavila jízdními řády, mapkami a letáčky. Byli jsme mírně překvapeni, když jsme se dozvěděli, že cesta busem stojí normálně asi 230B, nikoli již dříve zmiňovaných 500. Hrůza. Protože jsme ale opravdu měli v plánu se přesunout, museli jsme se rychle vydat na zpátek, vrátit kola, sebrat batůžky a najít tuk-tuka, který nás odveze na velmi vzdálené autobusové nádraží. Při cestě zpět jsme však zjistili tragédii. Honzík si v TAT zapomněl svůj nejoblíbenější klobouček a bohužel už nebyl čas se pro něj vrátit. Takže teď máme období smutku.
Autobusové nádraží byla taková budka s několika sedadly, koupili jsme lístky a čekali. Autobus měl sice pár minut zpoždění, což bylo v tom vedru vražedné, ale naštěstí byl klimatizovaný. Cesta do Sukkhotaje trvala 6 hodin. Hned jakmile jsme vysedli, ujal se nás tuk-tukář (takový divný, retardovaný až jsem se ho trošku bála). Na pomoc mu přispěchal druhý, který vypadal sice normálněji, ale také mu nějaká nemoc sužovala obličej. Ten nám ale nabídl, že nás zaveze do úplně nového hostelu za 200 B na noc a tak jsme souhlasili. Tuk-tuk projížděl temnými uličkami, až mě mrazilo, nakonec ale zastavil u moc hezkého domečku, ukázal nám krásný, čistý pokojíček a tak jsme si plácli. Myslím, že jsme v New City Guesthouse první zákazníci. Ještě jsme si vedle došli na véču a pak šli odpočívat po náročném cestování.
Fotky zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat