I dnešní den se chystáme strávit na kolech. Tady v Baganu je to totiž nejlepší a hlavně nejlevnější dopravní prostředek. Barmská kola jsou taková ta klasická anglická (krásná slovní hříčka:-)), takže se na nich suprově sedí, ani po celodenní jízdě vás nebolí za krkem a i když nemají přehazovačku frčí rychle jako drak.
Ještě než vyrazíme, zmíním se o začátku dne. Ráno se snažíme zajistit lístky na noční autobus, který nás doveze k jezeru Inle. Recepční odmítá přijmout dolary a když je chceme vyměnit nastaví kurz 930 kyatů za dolar. Se asi bouchl do hlavičky. Vydáváme se tedy do města, zjistit, jestli někde neprodávají jednak levnější lístky na bus a jednak nemají výhodnější kurz. Honzíka zároveň napadne, že bychom se mohli podívat i po levnějším ubytování na dnešní noc - platit totiž dalších 11 dolarů, když ve 3 musíme odjíždět se nám moc nechce. Malý háček je v tom, že mě pekelně bolí hlava. Procházíme celým městečkem, levnější lístky nenacházíme, nejvýhodnější kurz je 945 kyatů za dolar. Hostel sice nacházíme levnější, ale zase nejsou schopni z naší bravurní angličtiny pochopit, že nám musí přebookovat odvoz k autobusu. A tak se celí vyčerpaní vracíme na hotel, pokorně platíme za celou noc a kupujeme lístky na autobus. Po dvou hodinách chození jsme na kurzu ušetřili asi 20 Kč, takže se to fakt vyplatilo:-). Ani vydatná procházka mě z bolení hlavy nevyléčila a tak zalézám do postýlky a odpočívám.
Asi okolo 12 se moje tělo umoudřilo a rozhodlo se ještě alespoň trochu prozkoumat okolí. A tak můžeme vyrazit. Frčíme si to po staré známé silnici, Honzik tu a tam zastaví a kontroluje gps, která nás opět navádí na další kešku. Na obídek se stavujeme v pěkné restauraci ve vesničce Myinkaba, která se zpočátku jeví jako vegetariánská, ale nakonec zjistíme, že mají i maso. Jídlo je moc dobré. Majitelé jsou naprosto báječní lidé, kteří nám při odchodu darují ještě vyřezávaného krokodýla a lakovanou mističku na šperky. Vyprávějí nám o synovi, který chce řídit nový airbus 380 a hrozně se u toho řehtají. Pokud budete někde v okolí, určitě se tam zastavte:-)
Jenže den se krátí a my se musíme vydat na cestu. Frčíme po staré známé asfaltce, pak už po méně známé, projíždíme Novým Baganem, který poznáte hlavně podle nóbl hotelů. V dálce jsou vidět tmavé mraky, asi se zase blíží bouřka. Sluníčko ale zároveň díky tomu nádherně osvětluje okolní krajinu, takže se kocháme, kocháme a kocháme. Pomalu přijíždíme k velkému chrámu Dhammayazika Paya. Všude okolo je plno stánkařů, my ale míříme po schodech nahoru až na nejvyšší terasu, odkud je parádní výhled na celou oblast Baganu. Na tétot stúpě údajně straší generál, který nechal její stavbu zahájit. Jeho duch se objevuje na celé řadě fotografií, dokonce se nedávno nechal vyfotit i s vládními představiteli. My jsme ale žádného ducha neviděli a tak rychle míříme na kešku.
Keška by se měla nacházet na přibližně 300 metrů vzdáleném chrámu. Projíždíme tedy po prašné cestě, kola necháváme před hradbami a začínáme opět šplhat nahoru. V této částiBaganu je božský klid - žádní turisté, poměrně málo nabízečů čehokoli, jen kozy a jejich pasáčci. Místo, kde má být keška schovaná nakonec nacházíme podle fotografií již zalogovaných návštěvníků, ale bohužel krabička se tu již nenachází. A tak děláme pár krásných fotek západu slunce a osvětlené krajiny s desítkami chrámů a míříme zpátky ke kolům.
Jenže když chceme nasednout zjišťujeme, že Honzík má opět vyfouklé kolo. Záhy zjišťujeme, že nejenom jeho potkalo takové štěstí a oba zdárně tlačíme kola k silnici. Teprve cestou zjišťujeme, že prašná cesta není jen prašná, ale také plná větviček od kaktusů. Ouhouh:-( Naštěstí hned na silnici potkáváme jednorukého pána, který sice neumí anglicky, ale ihned pochopí co se nám stalo. Z gestikulace pochopíme, ať ho následujeme. Já ještě objevuji ve své botě trn jak "kráva" (si říkám, co mě to tam celou dobu píchalo). Pán nás vede cestou necestou, uličkou neuličkou až nakonec skončíme na malém náměstíčku, kde se povalují dvě krávy a kluci v otrhaných tričkách hrají fotbal. Světe div se, jedna z těch bambusových chýší je opravna kol:-) Opravář je zkušený a hned se pouští do zalepování propíchlých pneumatik.
Honzik kontroluje, jestli to kluci spravují dobře a mě se ujímá jedna mladá paní. Dovádí mě ke svému domečku, kde se mě spolu se starou, skoro slepou maminkou snaží naučit příst. Jenže poté, co jim podruhé přetrhnu bavlněnou nit, mi to radši s úsměvem berou a radši mi ukazují látky a náramky, které vyrábějí. Kupuji si od nich jeden náramek a společně se vracíme k našim kutilům. Kluci jsou tak v půlce a začíná pršet a tak se spolu s celou rodinou schováváme do domečku. Barmánci jsou neskutečně pohostinný národ a tak mi hned na mističce podávají nějaké to zobání. Ukazuji jim průvodce s obrázky a posunky si povídáme o jednotlivých místech v Barmě. Nakonec se rozhodneme udělat společné foto. Díky tomuto setkání budeme Barmánce milovat navždy nebo minimálně do naší příští návštěvy:-). Kola máme sice opravená, ale z oblohy se valí proudy vody a tak poprvé za naše cestování navlékáme pláštěnky a vydáváme se zpátky do hotelu.
Cesta to naštěstí není zase tak daleká, jak jsme se obávali, ale přeci jenom už přišla tma a tak frčíme o sto šest. Na večeři míříme tentokrát do nóbl turistické restaurace, kde si dávám kuřecí kari a Honzik tradičně nějaké nudle. V hotelu se rychle balíme a ukládáme ke spánku, protože už ve 3 hodiny ráno pro nás přijede svoz k autobusu k jezeru Inle.
Tak dobrou.
Fotky z dnešního krásného dne máte zde.
