Barma 2010 - den 19 " Jak jsme přehlédli kaktusy"

I dnešní den se chystáme strávit na kolech. Tady v Baganu je to totiž nejlepší a hlavně nejlevnější dopravní prostředek. Barmská kola jsou taková ta klasická anglická (krásná slovní hříčka:-)), takže se na nich suprově sedí, ani po celodenní jízdě vás nebolí za krkem a i když nemají přehazovačku frčí rychle jako drak.

Ještě než vyrazíme, zmíním se o začátku dne. Ráno se snažíme zajistit lístky na noční autobus, který nás doveze k jezeru Inle. Recepční odmítá přijmout dolary a když je chceme vyměnit nastaví kurz 930 kyatů za dolar. Se asi bouchl do hlavičky. Vydáváme se tedy do města, zjistit, jestli někde neprodávají jednak levnější lístky na bus a jednak nemají výhodnější kurz. Honzíka zároveň napadne, že bychom se mohli podívat i po levnějším ubytování na dnešní noc - platit totiž dalších 11 dolarů, když ve 3 musíme odjíždět se nám moc nechce. Malý háček je v tom, že mě pekelně bolí hlava. Procházíme celým městečkem, levnější lístky nenacházíme, nejvýhodnější kurz je 945 kyatů za dolar. Hostel sice nacházíme levnější, ale zase nejsou schopni z naší bravurní angličtiny pochopit, že nám musí přebookovat odvoz k autobusu. A tak se celí vyčerpaní vracíme na hotel, pokorně platíme za celou noc a kupujeme lístky na autobus. Po dvou hodinách chození jsme na kurzu ušetřili asi 20 Kč, takže se to fakt vyplatilo:-). Ani vydatná procházka mě z bolení hlavy nevyléčila a tak zalézám do postýlky a odpočívám.

Asi okolo 12 se moje tělo umoudřilo a rozhodlo se ještě alespoň trochu prozkoumat okolí. A tak můžeme vyrazit. Frčíme si to po staré známé silnici, Honzik tu a tam zastaví a kontroluje gps, která nás opět navádí na další kešku. Na obídek se stavujeme v pěkné restauraci ve vesničce Myinkaba, která se zpočátku jeví jako vegetariánská, ale nakonec zjistíme, že mají i maso. Jídlo je moc dobré. Majitelé jsou naprosto báječní lidé, kteří nám při odchodu darují ještě vyřezávaného krokodýla a lakovanou mističku na šperky. Vyprávějí nám o synovi, který chce řídit nový airbus 380 a hrozně se u toho řehtají. Pokud budete někde v okolí, určitě se tam zastavte:-)

Jenže den se krátí a my se musíme vydat na cestu. Frčíme po staré známé asfaltce, pak už po méně známé, projíždíme Novým Baganem, který poznáte hlavně podle nóbl hotelů. V dálce jsou vidět tmavé mraky, asi se zase blíží bouřka. Sluníčko ale zároveň díky tomu nádherně osvětluje okolní krajinu, takže se kocháme, kocháme a kocháme. Pomalu přijíždíme k velkému chrámu Dhammayazika Paya. Všude okolo je plno stánkařů, my ale míříme po schodech nahoru až na nejvyšší terasu, odkud je parádní výhled na celou oblast Baganu. Na tétot stúpě údajně straší generál, který nechal její stavbu zahájit. Jeho duch se objevuje na celé řadě fotografií, dokonce se nedávno nechal vyfotit i s vládními představiteli. My jsme ale žádného ducha neviděli a tak rychle míříme na kešku.

Keška by se měla nacházet na přibližně 300 metrů vzdáleném chrámu. Projíždíme tedy po prašné cestě, kola necháváme před hradbami a začínáme opět šplhat nahoru. V této částiBaganu je božský klid - žádní turisté, poměrně málo nabízečů čehokoli, jen kozy a jejich pasáčci. Místo, kde má být keška schovaná nakonec nacházíme podle fotografií již zalogovaných návštěvníků, ale bohužel krabička se tu již nenachází. A tak děláme pár krásných fotek západu slunce a osvětlené krajiny s desítkami chrámů a míříme zpátky ke kolům.

Jenže když chceme nasednout zjišťujeme, že Honzík má opět vyfouklé kolo. Záhy zjišťujeme, že nejenom jeho potkalo takové štěstí a oba zdárně tlačíme kola k silnici. Teprve cestou zjišťujeme, že prašná cesta není jen prašná, ale také plná větviček od kaktusů. Ouhouh:-( Naštěstí hned na silnici potkáváme jednorukého pána, který sice neumí anglicky, ale ihned pochopí co se nám stalo. Z gestikulace pochopíme, ať ho následujeme. Já ještě objevuji ve své botě trn jak "kráva" (si říkám, co mě to tam celou dobu píchalo). Pán nás vede cestou necestou, uličkou neuličkou až nakonec skončíme na malém náměstíčku, kde se povalují dvě krávy a kluci v otrhaných tričkách hrají fotbal. Světe div se, jedna z těch bambusových chýší je opravna kol:-) Opravář je zkušený a hned se pouští do zalepování propíchlých pneumatik.

Honzik kontroluje, jestli to kluci spravují dobře a mě se ujímá jedna mladá paní. Dovádí mě ke svému domečku, kde se mě spolu se starou, skoro slepou maminkou snaží naučit příst. Jenže poté, co jim podruhé přetrhnu bavlněnou nit, mi to radši s úsměvem berou a radši mi ukazují látky a náramky, které vyrábějí. Kupuji si od nich jeden náramek a společně se vracíme k našim kutilům. Kluci jsou tak v půlce a začíná pršet a tak se spolu s celou rodinou schováváme do domečku. Barmánci jsou neskutečně pohostinný národ a tak mi hned na mističce podávají nějaké to zobání. Ukazuji jim průvodce s obrázky a posunky si povídáme o jednotlivých místech v Barmě. Nakonec se rozhodneme udělat společné foto. Díky tomuto setkání budeme Barmánce milovat navždy nebo minimálně do naší příští návštěvy:-). Kola máme sice opravená, ale z oblohy se valí proudy vody a tak poprvé za naše cestování navlékáme pláštěnky a vydáváme se zpátky do hotelu.

Cesta to naštěstí není zase tak daleká, jak jsme se obávali, ale přeci jenom už přišla tma a tak frčíme o sto šest. Na večeři míříme tentokrát do nóbl turistické restaurace, kde si dávám kuřecí kari a Honzik tradičně nějaké nudle. V hotelu se rychle balíme a ukládáme ke spánku, protože už ve 3 hodiny ráno pro nás přijede svoz k autobusu k jezeru Inle.

Tak dobrou.

Fotky z dnešního krásného dne máte zde.

Barma 2010 - den 18 "Bagan - chrámy, kam se podíváš"

Do Baganu příjíždíme překvapivě několik málo minut po půlnoci. Městečko již ale zalehlo ke spánku a tak se musíme odevzdat do rukou několika málo rikšů, kteří nabízejí odvoz. Míříme do hotelu doporučeného recepčním v Mandalaji New Park Hotel. Hotel už má zavřeno, ale rikša mocným hvizdem budí recepčního, který je asi tak rozespalý, že se mu ani nechce smlouvat.

Jenže to má smůlu, protože nám jo. Honzik je vytrvalý a tak to usmlouvá alespoň na 11 dolarů - i tak se nám zdá o čertech (proč nemůžou být ceny stejné jako v Mandalaji:-( ). Po vyplnění sáhodlouhých formulářů padáme únavou do postele.

Po snídani podávané na terase si půjčujeme kola a vyrážíme prozkoumat jednu z největších historických památek Barmy. Baganem je nazývána rovinatá oblast jihozápadně od Mandalaje, přibližně 42 km2 velká, na které se tyčí více než 4000 chrámů.

Počátek slávy Baganu se datuje přibližně do poloviny 11.století, kdy na trůn usedá král Anawratha a na nátlak monského krále konvertuje k théravádskému buddhismu. Jenže monskému králi se to přemlouvání trochu zvrtlo a z Anawrathy se brzy stává přesvědčený buddhista, který ovšem žádá převezení posvátných buddhistických spisů Tripitaka do Baganu. Když monský král odmítá, vtrhne Anawratha se svým vojskem do Thatonu a Tripitaku si bere násilím. Jako nejvhodnější úschovnu pro tuto cennost se rozhodne postavit knihovnu Pitaka Taik a jako správný buddhista začíná stavět jedny z nejkrásnějších staveb v celé Barmě. Za jeho vlády se Bagan stává centrem théravádského buddhismu a poutním místem pro buddhisty z celé jihovýchodní Asie.

O to, co způsobilo pád Baganu ke konci 13.století, se historikové přou dodnes. Jisté je, že mezi 14. a 18.století je tato oblast zcela vybydlená a Barmánci ji dokonce považují za strašidelné území. První obyvatelé se začínají opět vracet až s příchodem Britů. V roce 1975 zasáhlo oblast Baganu velmi silné zemětřesení, které značně poškodilo mnoho chrámů. Rekonstrukční práce začaly téměř okamžitě. Svou pomocnou ruku podalo i UNESCO, díky kterému byly využívány i moderní technologie a mnoha chrámům se dostalo ochrany, kterou si zasloužily. Jenže v roce 1996 se vztahy mezi UNESCO a místní vládou vyostřily a organizace se zřejmě kvůli frustraci z vládních zásahů rozhodla ze země odejít. V současné době se tedy o Bagan a jeho ochranu stará stát a bohužel to je znát - starý palác uvnitř hradeb Starého Baganu je necitelně restaurován za pomoci betonu, na okraji baganské pláně vyrostlo další betonové monstrum (údajně vyhlídková věž).

Navíc bohatí Barmánci z Yangoonu, kteří se snaží získat zásluhy a zajistit si tak lepší život, stále stavějí nové a nové chrámy. Někteří lidé nechápou, jak může být toto starověké místo hyzděno, ale mnozí jsou rádi, že Bagan je stále živý a nikoli jen město duchů.

Naši první zastávkou je Schwezigon Paya, která se díky svému zvonovitému tvaru stala prototypem pro všechny později stavěné stúpy v Myanmě. Což o to památka je to hezká, bohužel ji ze všech stran obléhají prodejci nejrůznějších suvenýrů a občas nás až dost nechutně otravují, ať si něco koupíme. Poté, co odtrhávám z mé ruky jednu prodavačku a doplňuji to jednak nesmlouvavým výrazem a jednak důrazným "please dont touch me", nasedáme rychle na kola a míříme do turisticky méně zprofanovaných oblastí.

Drandíme si to po pěkné asfaltové silničce, občas zabočíme k nějakému chrámu, vylezeme na jeho terasy a pokocháme se výhledem. Jsou tu velké chrámy, na které se většinou lézt nedá, ale také spousta menších, které ani průvodce neuvádí. Někde se potkáme s hlídačem, někdy je chrám úplně osamocený. Hlídači jsou placeni vládou, za to že od úsvitu do západu slunce střeží tyto historické památky.

Tady v Baganu také mají být 3 ze 4 barmských cachek, takže co chvíli konzultujeme naši polohu s navigací. Ta nás zavádí k Sunrise pagodě - cache se nachází poměrně vysoko a tak šplháme a šplháme a přitom po očku sledujeme blíží se bouřku. Ta je však ještě rychlejší než si myslíme a tak ihned jak nacházíme cache (bohužel jen prázdnou krabičku), utíkáme se schovat dolů do chrámu. Tady si notnou chvíli povídáme s mladým klukem, který chrám hlídá. Ukazuje nám, jak kreslí pískové obrázky, hraje autíčka a paddle pong na iphonku a poslouchá naše vyprávění. Díky němu nám bouřka ani tolik nevadila a přečkali jsme ji celkem v pohodě. Po dešti se vydáváme do Starého Baganu, jenže Honzik mezitím zjišťuje, že má úplně prázdnou duši u kola. Zastavujeme tedy na malém náměstíčku a hned se k nám sbíhají kluci. Do oprav se pouštějí s vervou, na začátku jsou dva, postupně se skupinka radilů rozšiřuje tak na 10. Nakonec to tedy dávají do kupy, za jejich snahu jim necháváme 500 kyatů a odjíždíme směr výhled na řeku s jedním z těch chlapíků.

Chlapík je milý, zavádí nás do vesnice, ukazuje nám rodinu, pak nás odvádí k řece, výhled je dost nic moc. No nic aspoň je milý, říkáme si. Nabízí nám čaj ve svém domě a potom nám ukazuje bankovky, vypráví o chudácích sestrách, které musí chodit za tmy domů a ty šunty čínské baterky vydrží jen chvíli. A pak to na nás začne vybalovat - nemáte něco na výměnu? baterky, oblečení, cokoli. Kupte si můj obraz. Blablabla. Když mu dáváme propisku (což je tak jediné, co můžeme postrádat- páč cestujeme opravdu na lehko), tak z ní není vůbec nadšený. Už se s námi vůbec nebaví a radši se přemisťuje k dalším dvěma turistům, které k domečku přivedla jeho sestra. Tak mi rychle nasedáme na kola a ujíždíme pryč. Hodně povedená rodinka. Cestou potkáme ještě několik zajímavých postaviček, které za sebou vláčí nějakého turistu- asi ho taky nalákali na výhled na řeku. Holt toto je turistická oblast a my si zase musíme zvykat, že všechno se musí brát s rezervou a nedůvěřovat komukoli na ulici.

Začíná se pomalu stmívat, ale my jsme ještě stále nesplnili náš dnešní cíl. Najít cachku a tak šlápneme do pedálů a vydáváme se směr Nový Bagan. O tom jsem vám vlastně ještě nevyprávěla. Původně se vesnice rozkládala v oblasti Starého Baganu, ale před volbami v roce 1990 se vláda prostě jen tak rozhodla, že vesnici přestěhuje. A tak obyvatelům nařídila, aby se během týdne sbalili a přestěhovali se přibližně o 3 km dál- do Nového Baganu. Důvod? To nikdo neví, prostě je to zrovna napadlo.

GPS nám vesele ukazuje k hotelu, kde se samozřejmě nachází strašná spousta lidí a pozorovatelů, kteří nám odlov cachky dost znepříjemňují. Nakonec ji ale Honzik přeci jenom objevuje - jedná se pouze o papírek zastrčený do hotelové zdi. Nutno dodat, že zdejší okolí není žádní krása - takže parametry správné cachky to rozhodně nesplňuje. No alespoň jsme ji našli. Jenže mezitím se přiblížil soumrak a tak už za tmy vyrážíme směr naše vesnice. Naštěstí je silnice celkem osvětlená a šlape se nám příjemně.

Do hotelu dorážíme okolo půl deváté a míříme na večeři. Tradičně hledáme restauraci, kde sedí nejvíce místních lidí, protože jinak se zde nacházejí nejrůznější italské, barbecue aj. zápaďácké restaurace, do kterých samozřejmě nechceme. Usedáme tedy na klasické plastové židličky a těšíme se na mňamku - čínské nudle odmítám a tak si s Honzíkem objednáváme sweet and sour. Klučina číšník je úslužný, jídlo podává s trochou nervozity, ale jinak v pohodě. To se ovšem nedá říct o jídle. Polévka je tak strašně opepřená, že se opravdu nedá jíst, a když nám jako hlavní jídlo přinesou něco co připomíná růžové amarouny, je nám na omdlení. Jídlo bylo opravdu hnusné, i když věřím, že nám ho Barmánci ve své dobrotě jen chtěli vylepšit. Příště prosím klasicky:-)

Po náročném dni se už těšíme do postýlek- tak dobrou.

Fotky máte zde.

Barma 2010 - den 17 " Výlet do Inwa a přesun do Baganu"

Ráno si balíme batůžky, protože se odpoledne přesouváme do Baganu. Na dnešek jsme si ale ještě naplánovali malý výlet do starobylého města Inwa (a navíc platí nám tam ještě ta vstupenka:-)). Tentokrát volíme veřejnou dopravu. Dva bloky dolů a pět bloků doleva má stavět japonská dodávka, která nás doveze až k Inwe. Občas se zeptáme místních a za chvíli už sedíme na předních sedadlech zmíněné dodávky. Řítíme se vesničkami, občas řidič na někoho mávne, zařve konečnou stanici a místňáci vesele nastupují a vystupují. Asi za půl hodinky dorážíme na naši cílovou křižovatku, za celou jízdu platíme každý 700 kyatů a vyrážíme pěknou silničkou směr přívoz. Tady už na nás čekají dvě holčiny, rozené prodavačky a nutí nám korále. S díky odmítáme, přívoz nás spolu s dalšími turisty dováží na umělé vytvořený ostrov, na němž se nachází město Inwa. Hned po vylodění se nekompromisně domlouváme s drožkářem na 3000 za projížďku po památkách. Z průvodce totiž víme, že památky jsou od sebe dosti vzdálené a my nemáme tolik času.

Inwa byla hlavním městem barmského království více než 400 let, poté se střed země přesunul do Amarapury. Největšími zajímavostmi jsou klášter Bagaya Kyaung postavený z týku, strážní věž, která se při zemětřesení naklonila a tak se ji přezdívá "šikmá věž v Inwe", no a pak celé město jako takové. Všude je spousta zeleně, rybníčků, veselých vesničanů a tak si to moc užíváme a asi po 3 hodinové projížďce se přívozem vracíme zpět na pevninu. Na křižovatce chytáme dodávku do Mandalaje, tentokrát se nacpáváme dozadu spolu s ostatníma. Těsně před dojezdem začíná lít jako z konve a to ani netušíme, kde nás to ti kluci vysadili. Naštěstí máme offline mapy a iphonka, takže se rychle zorientováváme a míříme na pozdní oběd.

V guest housu se domlouváme se dvěma Italy na sharováni taxi a za chvíli už frčíme směr autobusové nádraží. Další zastávkou je Bagan. Ale to až zase zítra.

Barma 2010 - den 16 "$10 na maximum"

Na ráno jsme měli dohodnutého opět Hasima, který nás za 2000 dovezl do přístavu, kde jsme dobrovolně zakoupili lístky na loď (5000 zpáteční pro jednoho) a nedobrovolně dali $3 dolary vládě za vstup do oblasti Mingun.

Loďku jsme měli až třetí v pořadí, tak jsme přes kajutu jedné lodi a palubu druhé dolezli až do té naší, kde jsme se usadili do bambusových křesílek. Jelo s námi i několik Italů, ale rifle, bílé oblečení a nevhodná obuv je hned prozradila, že moc turisté nejsou... V poslední době, zdá se, zaživá Barma boom italských cestovek. Přesto je tu turistů hrozně málo. Za 45 minut jsme dorazili na druhou stranu řeky do Mingunu. Asi největší zajímavostí a to i do velikosti je rozestavěná stupa Mingun Paya, resp. jen její základna. Původně měla být vysoká ohromných 150 metrů. Jenže pak zemřel král a práce na velestupě ustaly. Navíc při zemětřesení v roce 1838 základna (cca 50 metrů vysoká) praskla a tak to už jen je, jak průvodce říká, největší hromada cihel na světě :-) Samozřejmě jsme na ní vyšplhali a pořádně se rozhlédli po kraji. Výhled slušný. Jelikož se i na tuto zříceninu musí chodit bosky a začalo být takové horko, že skoro nešlo chodit po schodech, tak jsme rychle seběhli a šli si dát pořádně vychlazenou vodu. Cesta na další památky byla jako na pouti a to stánek vedle stánku se suvenýry - na Barmu naprosto nezvyklé. Naštěstí byli prodavači hodní a nic nevnucovali. Zato z dětí které taky prodávají, se stávají zdatní obchodníci... Za nedlouho jsme přišli k největšímu nerozbitému zvonu na světě. Byl umístěn úplně u země, šlo na něj bušit, lézt pod něj, blbnout tam s místníma a tak jsme si to celkem užili :-) Prošli jsme ještě několik přilehlých chrámu, dali si oběd a běželi zpět na první a zároveň poslední loď zpět v 13 hodin.

Cesta zpět utekla jako voda, jelikož se na těch bambusových lehátkách hezky spí. Jen jsme stihli domluvit taktiku na Hasana, že mu dáme max. $4 za pořádný výlet a dovezení domů. No nakonec jsme se domluvili na $5, jelikož bylo opravdu hrozně vedro.

Jak jistě každý ví, tak jsme zakoupili za $10 dolarů 5 denní vstupenku do archelogické zóny, abychom mohli vidět zejména hlavní palác, ale i jiné věci. Právě na ty jiné věci jsme se s Hasanem vypravili, abychom jim to za ty peníze alespoň pořádně okoukali...

Naše první cesta vedla do historického muzea. Dle průvodce na něj měla platit naše zakoupená vstupenka, ale neplatila - bylo zadarmo. Vstoupili jsme dovnitř a chvíli se rozkoukávali, byla vidět jen jedna velká váza, vypnutá světla a zastavěné větráky - nikdo nikde. Šli jsme tedy dle zašlých šipek směru prohlídky do další místnosti, kde bylo jen několik málo regálů s ničím, pár zašlých fotek a jeden hezky dřevěný vůz. Během 5 minut jsme prošli celé muzeum "tmy a ničeho" až jsme dorazili do nejvyššího patra, kde byla knihovna. Ano, asi to muzeum zrušili a zapomněli to zavřít.

Nasedli jsme tedy zase na kolo a pokračovali na ještě jednou ke klášterům Atumashi Kyaung a Schwenandaw Kyaung. Ten první byl před několika lety přestavěn za využití nucených práci, a navíc opět převažuje spíše beton a plech. Naproti tomu Schwenandaw je z velké části původní dřevěný klášter, který dnes slouží i jako upomínka dřívější podoby královského paláce. Klášter je zvenku i zevnitř vyzdoben krásnými dřevořezbami. Dříve stával v palácovém komplexu, ale pak jej nechal král Thibaw Mín rozebrat a znovu postavit za hradbami. Díky tomu byl palác zachráněn a neshořel jako všechny ostatní budovy během druhé světové války.

Po prohlídce prosíme Hasima, aby nás ještě jednou zavezl ke královskému paláci a míříme rychle do muzea, aby nám zase nezavřeli jako včera. Tady jim to pořádně vykoukáváme a zároveň se čteme v průvodci o historii Barmy.

Cesta zpátky do hotelu probíhá v pohodě, loučíme se s Hasimem a míříme do vyzkoušené restaurace na večeři. Pak už jenom nahrávaném fotky a mažeme chrupkat.

Barma 2010 - den 15 "S Hasimem na kole"

Ráno hned s očekáváním vyrážíme na snídani již zahrnutou v ceně noclehů a musíme říct, že za ty prachy to je dobré. Ne tak jako jinde, ale sladký chleba, máslo, marmeláda, káva, banány, ani vajíčko nás neminulo. Dostatečně posilněni vyrážíme s naším kolařem na celodenní výlet. Už na nás čeká před hostelem, tak jen nasedáme a jedem. Já čelem k jízdě, Kačenka obráceně. Frčíme jak o závod a máme naslibováno spoustu památek a zajímavosti. Umí celkem slušně anglicky, takže se domluvíme co a jak.

Město je plně jeptišek, které poznáte podle vyholené hlavy a růžového roucha. Jeptišky se netěší takové váženosti jako mnichové a tak se musejí opravdu otáčet, aby si vydělaly na živobytí. Vždy dva dny v týdnu v sobotu a neděli obcházejí baráky a lidé jim dávají do připravených nádob rýži, kterou si pak sypou na hlavu - mají tam na to další nádobu ;-) První zastávkou je dílna na výrobu zlatých plátků. Ty se používají jednak jako součást budhistických rituálů, kdy věřící oblepují sochy buddhy zlatem a jednak k pozlacování různých sošek a všeho možného. Výrobní proces je hodně zajímavý, používají zastaralé metody. Nejprve se z 2,5 gramů zlata vylisuje na stroji takový dlouhý tenký plátek zlata, ten se potom řeže na obdélníčky asi 0,5mmx1 cm. Tyto obdélníčky se pokládají na čtverečky papírů z bambusu. Vytvoří se stoh asi 100 papírku, zaváže se to do kravské kůže a pak do toho mladí muži mlátí hlava nehlava. Během hodiny z toho vznikne kolečko o velikosti dlaně, které se potom překládá na větší bambusové papírky a do těch se zase mlátí, tentokrát pět hodin. Pak už jsou plátky zlata dostatečně tenké a ženy je ořezávají do velikosti čtverečku nebo s nimi pozlacují listí a sošky. Hodně nás zaujal místní měřič času - miska z kokosu, ve které byla malá dírka ponořená do vody. Doba než se kokos naplnil a potopil byla přesně tři minuty. Když jsme se ptali, proč si tam nepověsí hodiny, řekli, že neví, ale že to dělají takhle:-).

Druhou zastávkou byla ulice plná dílen na obrábění mramoru. Ve většině z nich se vyráběli především nejrůznější sochy budhů. Největší a asi nejbohatší frajeři měli rozbrušku, kterou modelovali sochy, ty ostatní používali ruční pilku různá kladívka apod. Když byl hotový polotovar, nastoupily ženy s malinkým kamínkem a donekonečna brousily kámen o kámen. Byla to asi hodně velká zábava, tak to dělala celá vesnice. Jinak malý kamínek (veliký na dva palce) vybroušený do tvaru slona stal asi 1000 kyatů a nechtěl bych vědět kolik hodin to dělali... V každém případě to bylo moc zajímavé tak jsme byli celkem rádi, že nás Hasim vzal ještě do dalších dílen a to dřevařské - kladivo a dláto měli ti odborníci, ti ostatní jen šmirglpapír. Ještě jsme se podívali jak se dělají veliké bronzoví sochy a pak ne moc nadšeně navštívili asi 2 obchody se dřevěnými předměty. Nicméně celkově to bylo moc zajímavé, hlavně pro mě :-)

Jelikož rikša měl v programu i Mahamuni Paya a nebylo to daleko, rozhodli jsme se že ji navštívíme ještě jednou. Tentokrát tu bylo mnohem méně lidí a mnohem menší horko. Procházeli jsme se tedy touto nejuctívanější svatyní v Myanmě, pozorovali věřící, jak lepí zlaté lístky na sochu (dnes už je na 15cm vrstva zlata) a povídali si s místními. Jeden chlapík znal Československo, protože se od nás do Barmy dováželi látky na uniformy. Pak jsme potkali mnicha, který nám ukázal muzea, žvýkal betel a nakonec nám vyměnil spoustu 1 kyatových bankovek, které jsme házeli do takového stroječku štěstí. Trefili jsme se víckrát než místní, tak snad to vyjde. Za průvodcovství si vyžádal malou odměnu.

Po návštěvě dřevěného kláštera, na jehož jméno si nemůžeme vzpomenout, jsme Hasima požádali, o tip na dobrou restauraci. Vzal nás do takové postranní uličky, kde byla malinká restaurace - dělali klasicky kari, nanosili nám zase spoustu zeleniny a starý pan nám ukazoval, jak se vlastně má co jist. Po dobrém obídku se nás Hasim snažil přesvědčit, abysme si koupili lístky na loutkové divadlo, ale s díky odmítáme. Další zastávkou je Mandalajsky palác, který je obklopen 8m vysokými a 3,2 km dlouhými hradbami. Palác se nachází uprostřed čtverce z hradeb a před vstupem musíme zaplatit 10 dolarů za každého. Jedná se o souhrnou vstupenku i na další památky (Atumashi Kyaung, Schwenandaw Kyaung, Amarapura, Inwa, Paleik), ale bohužel to jsou čisté peníze pro vládu. Jelikož chceme něco vidět, placení se prostě nevyhneme. Původní dřevěný palác, který nechal postavit král Mindon v roce 1857, kompletně shořel při bojích mezi japonskými a britskými vojsky v průběhu druhé světové války. Ke konci 90. Let se režim rozhodl památku obnovit a za využití vězeňských a nucených práci jej znovu vybudoval. Nutno říci, že je to opravdový restaurátorský "majstrštyk". 70% použitého materiálu tvoří beton a palác je pokryt plechovou střechou. V zadní části se nachází muzeum, kde nám paní ale zavřela před nosem a řekla, že jsou 4 hodiny. Tak jsme zase šli.

Hasim nás naložil na drožku a vyrazili jsme ke klášteru Atumashi Kyaung. Jenže i zde stejně jako v sousedním Shwenandaw Kyaung klášteře už měli zavřeno:-( Prohlížíme si je tedy alespoň zvenku - i tak to stojí za to (více o nich zítra). Další zastávkou je pagoda Kuthodaw Paya, které se přezdívá "největší kniha světa".Okolo velké centrální stupy je totiž do čtverce postaveno 729 malých stup, které ve svých útrobách ukrývají každá jednu desku s textem z Tripitaky. Nedaleko se nachází také Sandamani Paya, která je památníkem smrti prince Kanaunga, který pomáhal Mingunovi s vládou.

Poslední dnešní zastávkou je výstup na Mandalajskou horu. Před vstupem si tradičně musíme vyzout boty a vyšlapat notnou dávku schodů. Pomalu se blíží západ slunce, který ale podle přibližujících se mraků, nebude tak úchvatný, jak by mohl být. Přesto sveřepě stoupáme nahoru a na vrcholku se pokocháme rozhledem a přeci jenom několika slunečními parpsky, které ozáří krajinu.

Po sestupu dolů nás Hasim skoro už za úplné tmy dováží k hostelu, podepisujeme se mu do knížky a on po nás žádá nějakou kosmetiku pro svou ženu. Trochu těžko jim vysvětlujeme, že cestujeme na lehko a tudíž řasenka, makeup, rtěnka, líčidla, pudr, aj serepetičky se nám do batůžku nevešly.

Večer si jdeme ještě na večeři a vložit nějaké články a pak už hajdy do postele.

Barma 2010 - den 14 " Večeře za všechny prachy"

Jo, dneska jsme projedli pěkný balík, ale nejdřív vše po pořádku :-) Ráno jsme se probudili po poměrně příjemné noci až na zastávce, kde se na loď opět vrhlo 20 prodavaček a začaly se překřikovat, kdo co má. Ještě jsme chvilku polehávali a pak už jen pozorovali okolní ruch a občas s někým prohodili pár slov. Celkově to bylo na lodi až překvapivě hezké a většinou to ani vůbec nebyla nuda.

Do přístavu v Mandalaji jsme přijeli s asi hodinovým předstihem. Jen jsme vystoupili, už se o na drali taxikáři a kolaři (rikši). Kolaře jsme zamítli kvůli dešti hned a s taxikářema jsme vedli tvrdou cenovou bitvu. Nakonec jsme se domluvili až na břehu s asi čtvrtým na 3000 kyatech (čímž ostatní asi trochu naštval) za dopravu 4 lidí do vyhlášeného Royal Guest House. V hostelu jsme prohlédli pokoj, zjistili cenu a podrobnosti a s radostí v duši jsme se ubytovali. Za 7 dolarů čistý pokoj pro 2 (veliký s manželskou posteli a jednou séparé, kdyby Kačka zlobila), větrákem, snídaní, celkem teplou sprchou a ručníkem k tomu :-)

Dali jsme si sprchu, trochu odpočali a vyrazili do města na pozdní oběd, či brzkou večeři. Asi po půl hodině marného pátrání po levné restauraci jsme alespoň zaskočili na Jindrou doporučovanou zmrzlinu do místní cukrárny. Každý jsme si objednali jednu a k tomu ještě jahodový koktejl. Kačce to chutnalo moc, já bych si radši dal kus masa... A tak jsme za nedlouho vyrazili dál. Z ničeho nic nás oslovil místní rikšař a dal se s námi do řeči. Když jsme mu řekli, že bychom se chtěli spíš jen projít, nebyl vůbec naštvaný, spíš naopak říkal, že je hezký den na procházku a jestli nám může nějak poradit. Nechali jsme si tedy vysvětlit cestu do jedné z nejvyhlášenějších restaurací z Lonely Planet z roku 2004 - Too too restaurant. Nejdřív byla cesta poklidná a vyhledával jsem si v klídečku volní wifi, když se náhle ozvala nepublikovatelná slova a Kačka málem skončila na zemi. Nééééééé, rozbila se sandálka. Dále již byla cesta mírně peprně okomentovaná jako nic moc :-) Nedaleko restaurace jsme však opět narazili na našeho známého taxikáře a slíbil, že botu opraví.

Vešli jsme do too too, v zásadě obyčejné, lacině vyhlížející restaurace. Byli jsme přizváni k pultíku a začli nám ukazovat co mají, jak se to jmenuje a kolik to stojí. Jedna ze servírek (bylo jich tam asi 7) nabírá kuřecí jatýrka na kari a říká 300 kyatů (three hundred). Neváhám a hned si objednávám, Kačka si dává krevety na kari taky za 300 kyatů. Spokojeni usedáme kestolu, nosí nám klasicky další mističky, talířky a extra rýži. Já jsem to měl výborné, tak hned ještě běžím pro kuřecí stehno :-) Až potud to byla sranda a ani ty desítky much a ne příliš čistý stůl nám nevadil. Pak došlo na placení. Paní vzala do ruky kalkulačku a začla počítat. Vypadlo z ní 9200 kyatů. Úplně v šoku s plným žaludkem jsem jí to po chvíli nechápavých pohledů zaplatil. Pak když nám taxikář přinesl spravenou botu jsme se ještě vrátili na reklamaci a zjistili, že neumějí číslovky a chtěli říkat tisíc (thousand) a říkali sto (hundred)... Tak sem už nikdy! Jo a Kačka to jídlo neměla ani moc dobré :-( Resp. Bylo to tak za ty tři stovky. Mírně zkoprnělí jsme se nechali naším milým taxikářem (boto opravcem) odvézt domů. Nemusím snad ani říkat, že pak už jsme až na jeden ananas radši nic nejedli... Ale překonali jsme to a vyrazili večer do města :-) Lidi tu jsou opravdu boží a tak jsme každou chvíli s někým pokecali. Dokonce jsme i na zítra domluvili super kolo (on šlape a my se vezem) za příjemných 6 000 kyatů na celý den po hlavních památkách. Tak uvidíme, jestli umí číslovky :-)

Fotky.

Barma 2010 - den 13 "Z Bhama do Mandalaje"

Budík zvoní nechutně brzy (5:45) a navíc mě celou noc budil prudký déšť, který bubnoval do okna. Snídaně v hotelu Friendship je opravdu královská - bufet se vším možným od nudlí až po ovoce a různé buchty. S plným žaludkem se přesouváme dolů do recepce, kde nám s úsměvem na rtech předávají igelitku s jídlem a vodou na cestu a ještě zařizují odvoz do přístavu (za 13 dolarů naprosto luxus služby).

V přístavišti již kotví nás trajekt a tak ukazujeme průvodčímu lístky a ten nás dovádí na spodní palubu. Naše přidělená místa jsou již zábrana a tak nám musí průvodčí vytvořit trochu prostoru. Na lodi si totiž každý kupuje místo o rozměrech 70x150 cm (barmánci jsou malí a štíhlí). Rozděláváme si tedy naši podložku, která se nakonec jeví jako dostatečně velká nikoli pro dva nýbrž pro tři. Naše místa jsou umístěna uprostřed, tak aby na nás v případě deště nepršelo. Malou nevýhodou je, že pokud se chcete projít, dojít na záchod či pro jídlo, musíte obratně překračovat všechna spící těla.

Za chvíli už loď vyplouvá a my se kocháme pohledem na mohutnou řeku Irawady, čteme či dospáváme. Musíme si nejprve zvyknout, že nás životní prostor je opravdu malý a že vedle nás hodují či spí další lidé, ale docela to zvládáme. Během jízdy se dá vyjít na horní palubu, kde je mnohem lepší výhled, ale také to hodně fouká. A jelikož nás od včerejška trápí docela silná rýma, tak jsme se tam moc nezdržovali. Cestování s Barmánci je naprosto pohodové. Jsou to klidní lidé, kteří si v tichosti povídají, hrají si s dětmi, či pospávají, občas si žvýknou betelu (jeho milovníky poznáte hned podle červených zubů) či zakouří barmské cigáro. A taky, což je oproti jiným asijským národům zajímavé, hodně čtou. Skoro na každé stanici ať už vlakové, autobusové či lodní prodavači nabízejí velké množství knih.

Večer se učíme novou karetní hru s Ali a Robem - trochu nás máte anglická terminologie, ale nakonec to zvládáme a docela si to užíváme. Loď tu a tam zastaví, navštíví ji vykřikující paní, nabízející různé jídlo, či pití a pak zase odejdou. Světla zůstávají rozsvícená celouc noc.

Když už nás unavuje pořád nad klukama vyhrávat, srolujeme naše těla do polohy skrčenců a zachumláváme se ke spánku. Prostěradlo je skvělým společníkem, ochrání nás před muškami a i nočním deštěm, který je zase pro změnu hodně silný.

Fotky na dobrou noc