6.den "Národní park Erawan"

Na dnešek jsme si naplánovali výlet do národního parku Erawan, který leží asi 65km od Kanchanaburi a je význačný především krásnými vodopády. Z postýlky jsme se proto vyhrabali celkem brzo (v 9 :-)) a vyrazili do půjčovny pro motorku. Tentokrát už jsme od půjčovny neodjížděli přískokama, ale celkem plynule. V 7/11 jsme doplnili zásoby vody a toastů a po silnici 3199 zamířili k parku.

Cestou jsme se kochali krásnou přírodou, helmy jsme už měly vychytané a mohli jsme to fičet i 70km/hod. Asi ve 3/4 cesty Honzíka pro změnu přepadl hlad a tak jsme zastavili u odpočívadla, která se tentokrát vyskytovala mnohem řídčeji než včera. Dali jsme si Pepsi a nakonec i jídlo - nepouštíme se do žádného hazardu a dáváme si pro změnu Pad Thai.

Navigační systém do parku je celkem slušný a tak za hodinku a kousek zastavujeme před prodejnou lístků. Vstup stojí celkem 200 B za nás a 20B za motorku. O kus dál parkujeme naše vozítko, necháváme zde i helmy a jednu vodu (v Thajsku se prý totiž nekrade). Ještě mě tu odchytává parta mladých Thajcu, kteří se se mnou chtějí mermomocí vyfotit - jsme pro ně tak trošku exotická zvířátka :-).

Dále už mažeme po svých. Parkem vede pouze jedna stezka podél vodopádů, takže nemáme, kde zabloudit. Hned u prvního vodopádu se čochtají davy lidí, protože park slouží především jako rekreační místo pro thajské rodiny. Všude okolo jsou postavené takové vyvýšené bambusové rohože, na kterých se pořádají pikniky, nebo se prostě jen tak odpočívá. Největší atrakcí jsou všežravé opičky, které hbitě seskakují z okolních stromů a okrádají výletníky o všechno, co není bedlivě střeženo. Udělali jsme několik fotecek a radši utíkáme od těch davu.

Za vodopádem začíná oficiální stezka, nesmí se tu pořádat žranice a párty, tak je tu o něco větší klid. Postupujeme směrem vzhůru a vlhkost vzduchu začíná být nesnesitelná. Trička už máme úplně mokrá a tak se u pátého vodopádu převlékáme do plavek a nadšeně skáčeme do rybníčku pod vodopádech. Je to nesmírně osvěžující a vydrželi bychom mnohem déle, ale kvůli takovým speciš rybičkám, které okusují vše, co vidí (včetně nás), Honzík praktikuje velmi netradiční plavecký styl (máchá zběsile nohama rukama kolem sebe) a je za chvíli totálně vyčerpaný.

Nandáváme tedy batoh a pokračujeme v cestě, ještě nás čekají dva vodopády. Ten 7. a poslední je opravdu krásný, i když je znát, že období dešťů teprve začíná. Není tu ale moc lidí, voda je průzračně modrá a tak neváháme a opět skáčeme do vody. I tentokrát svádíme lítý boj s rybičkama a pro jistotu utíkáme na vymleté kameny. Tady si pro změnu zahrajeme na zvířátka v zoo a necháváme se vyfotit snad se všemi Thajci, kteří tu jsou. Mají z nás nesmírnou srandu, velké pozdvižení způsobí především foto s nejtmavším Thajcem. Vypadáme asi jako černá a bílá, což parta oceňuje hurónským smíchem. Jsme rádi, že jsme někomu udělali takovou radost (i když nás to trochu mrzí, protože si myslíme kdovíjak už nejsme opálení :-)) a vydáváme se na cestu zpět, protože stezka se z bezpečnostních důvodů po 16 uzavírá. Asi aby nás nesežral tygr nebo jakési zvířectvo, které jsme pouze slyšeli - ovšem znělo to jak cirkulárka. Honzík se ještě párkrát rychle osvěží ve vodě a za chvíli už stojíme před motorkou. Při zpáteční cestě ještě zabočujeme k památníku deváté armády, kde už mají sice zavřeno, ale z kapličky na vršku je nádherný výhled do krajiny.

V Kanchanaburi se zastavujeme u mostu přes řeku Kwai, především abychom zjistili, jak nám zítra jede vláček do Namtoku. Honzík se okamžitě vrhá na trhovkyni s kokosem. Týden se na to hrozně těšil, střádal penízky a vyčkával na vhodnou chvíli .Záhy však zjistil, že není kokosové mléko jako kokosové mléko. Tohle má fakt hnusnou chuť a tak celou dobu při procházce přes most přemýšlí, jak se kokosu zbavit. Naštěstí na konci mostu je jakési tržiště, kde nacházíme něco jako odpadkový koš a vracíme se zpět. Uhýbáme se vláčku a na tržnici nakupujeme barmské cigarety pro Jindru.

Domů už to máme jenom kousek, zastavujeme se tedy na večeři, Kačenka si dává ryzí s red curry a kokosovým mlékem a Honzík testuje polévku John Tom Yam. Prý je to místní specialita a všichni o ní básní, ale já už vím, co mi na tržnicích tolik smrdí. Hrdinně to sice sní, ale myslím, že příště se zase pokorně vrátí k Pad Thai.

Večer jdeme ještě na internet, zkoušíme psát Madle a Jindroj, ať přijdou na net, ale jsou to lenoši a pečou na nás, tak alespoň vytřídíme fotky a vložíme další článek.

Tady máte další fotky.