Vypadá to nadějně, první památkou, kterou potkáváme je stará anglická katedrála, kterou místní stále udržují. Je sice vidno, že nové barevné vitráže do oken vyrobit neumějí, ale jinak se o ní starají dobře. To se rozhodně nedá říci o nádherné budově, kterou jsme dle průvodce nebyli schopni identifikovat, ale pravděpodobně se jednalo o budovu, kde sídlila britská správa. Komplex budov z červených cihel by rozhodně potřeboval velkou finanční injekci na opravu. V dnešní době zde pouze v jedné budově sídlí místní policie a vstup je zakázán. Procházíme tedy okolo a míříme rušnou ulicí plnou obchodníků se vším k Sule Paya. Tento budhisticky chrám stojí uprostřed kruhové objezdu a tvoří střed města. Hned u vchodu nás jako turisty skásnou o 2 dolary každého, foťák uklízíme. Sula je takovým tím klasickým budhistickým chrámem, kam se lidé chodit nejen pomodlit, ale také popovídat a odpočinout si od horkého slunce. Překračujeme tedy rodiny, které si zde dávají oběd a spáče.
V okolí stupy se nachází Central hotel, kde bychom měli vyměnit peníze ve výhodnějším kurzu než na hostelu. Je celkem příjemné uniknout z pouličního horka do klimatizované místnosti a tak děláme chvilku ofuky a nakonec usmlouváváme kurz 980 kyat za dolar (tedy o 50 více než na hostelu). Všude v okolí stupy se také potulují pouliční měníči peněz, se kterými ale většina lidí nemá moc dobré zkušenosti. S batohem plným peněz (měníme 250 dolarů, takže nám dávají přibližně 245 000 kyatu) se přesouváme k Sakura Towers. Výtahem vyjíždíme do 20.patra a z místní restaurace se kocháme výhledem na město (místní jsou milí, ani si nemusíme nic dávat).
Dole u vchodu nás odchytává místní tour guide a bere nás na oběd do takové malé čínsko-barmské restaurace. Poručil nám nějaké jídlo a doporučil místní pivo Myanmar. Musíme uznat, že je celkem dobré a ani není tolik drahé jako v Thajsku. Pak už se pomalu přesouváme zpět k hostelu, cestou se zastavujeme v celkem luxusní restauraci, v níž Honzík objevil wifi. Dáváme si zeleninový salát a nějaký koktejl a Honzík se marně snaží stáhnout novou verzi ibooks, aby si mohl při našem cestování číst. Mně to neva, restaurace je klimatizovaná, v ulicích opět praží slunce.
Po návratu do hostelu si dáváme sprchu a večeři a společně s Američanem Robem nasedáme do taxíku, který nás doveze na autobus. Všude je spousta aut a tak se řidič prastarého vozů proplétá ulicemi a tu náhle rána a my zjišťujeme, že nám praskla pneumatika. Řidic je však profík (asi se mu to už někdy stalo) a rezervu nasazuje během pěti minut. Autobusek tedy stíháme v pohodě.
Je celkem pohodlný, akorát klimatizace jede na plné obrátky a tak se zachumláváme do našeho prostěradla a s kulisou barmské soap opery o nepořádné holce a ukřičeném klukovi usínáme.
P.S. Silnice byla úplně v pohodě, kousek za městem jsme najeli na dálnici. Obávám se ovšem, že právě ta byla postavena za výrazného přispění nucené nasazených :-(
P.S.S. Asi ve 2 ráno autobus zastavil na přestávku na poměrně moderní zastávce (naší kamioňáci by byli nadšení z obrovského parkoviště, které tady ovšem zelo prázdnotou) a teploměr ukazoval "krásných" 33 stupňů.
Fotky zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat