Barma 2010 - den 10

Po noci plné barmských seriálů a písniček na téma zhrzená láska nás autobusek okolo 7 hodiny vyhodil na zastávce. Nasedli jsme do tuktuka, který hlásal, že nás doveze ke Royal Guest House. Nádraží bylo klasicky asi 5km daleko od centra a tak nám nic jiného nezbývalo. Původně jsme se domnívali, že doprava bude jako v Yangoonu zadarmo, ale ono ne. Přisedl si k nám i anglicky mluvící zástupce řidiče a vesele konverzoval. Rob s ním prodiskutovával svou cestu na sever do Myitkyiny a my se kochali výhledem na probouzející město. V hostelu nám řekli, že mají pouze dva jednolůžkové pokoje, tak jsme vyrazili k dalšímu - tam chtěli 14 dolarů za hodně zašlý pokoj, moc se nám tam nelíbilo a tak jsme se celkem spontánně rozhodli, že se připojíme k Robovi a pojedeme s ním vláčkem na sever.

Průvodce Singhu nás dovezl na nádraží, kde se snažil zajistit lístky, posílali ho od okýnka k okýnku a nakonec řekli, ať přijdeme v 9. Tak jsme vyrazili na snídani - Singhu nám ukázal místní speciality - knedlíky plněné kuřecím a vepřovým masem a takové šátečky, které vypadaly hrozně, ale byly moc dobré. Na náš účet si nechal připsat i několik cigaret, které během snídaně vykouřil.

Na nádraží jsme zase chvíli chodili, nakonec řekli, že ok, ale volný je vlak až ve 4. Okopírovali si pasy a nechali si zaplatit za každého 27 dolarů. Přemýšleli jsme, co celý den podnikneme. Singhu jako správný businessman přišel s nápadem, že nás s taxikářem zavezou do starobylého města Sagaing a na týkový most Amarapura, protože jinak se všude musí platit. Tak jsme mu tedy odsouhlasili ceny 25 dolarů za celodenní vození a vyrazili. Postupně začínalo být hrozně horko.

První zastávkou bylo město Saigang a jeho svatyně. Batohy jsme nechali v tuktuku a začali šplhat nahoru. Naštěstí schody byly pod takovou stříškou, tak se to ještě dalo. Od svatyně, kterou tvořilo klasicky zlaté čedí byl krásný výhled do krajiny - v okolních kopečkách se lesklo velké množství (údajně až 500) pozlacených stúp. Udělali jsme pár fotek, podívali se do krajiny, spálili si nohy na mramoru (v budhistickych chrámech musíte chodit bez bot) a sešli zase dolů. Pak nás tuktuk odvezl do městečka Amarapura, které je proslavené díky týkovému mostu, který je údajně nejdelší na světě. Vede přes mělké jezero a je přibližně 1,7 km dlouhý. Díky nepříliš šetrnému zásahu vlády už není úplně celý z týku - najdete zde betonová zábradlí a další vymoženosti. Po celé délce mostu je několik altánků, kde se můžete schovat před sluncem. Vyrazili jsme tedy i přes neskutečné horko (bylo tak okolo 45 stupňů) přes most. Cestou jsme potkávali spoustu milých lidí, kteří nás zdravili, povídali si s námi a usmívali se. Jeden pán dokonce znal Václava Havla (narozdíl od Roba :-)). Zajímavostí bylo "fotostudio" v každém altánku. Rodiny i jednotlivci se nechali vyfotit klukama s docela slušnýma foťákama (Nikon) a ti jim rovnou fotky vytiskli na přistavené tiskárně. Na konci mostu jsme se došli podívat do neskutečně špinavého chrámu ( i zde jsme si ale museli sundat boty), ale při zpáteční cestě jsme se rozhodli ochutnat červeného kraba, kterých tu ve stáncích prodávali spoustu. Moc jsme si ale nepochutnali, protože byl hrozně vysušený.

Naší třetí zastávkou byla svatyně Mahamuni Paya, jedna z nejuctívanějších budhistických svatzní v Barmě. Honzík si zde pokecal s mrňouskama - vzájemně se ujišťovali, že je opravdu horko (so hot).

Pak nás Singhu vzal do své oblíbené restaurace a objednal jídlo, které jedí místní. Moc nám pravá barmská kuchyně chutnala (dostali jsme každý misku rýže s různým kari a spoustu zeleniny). Na nádraží jsme marně hledali sprchu, tak jsme se alespoň opláchli v sudech na záchodě a vyrazili do vlaku.

Nutno dodat, že jsme si pořídili "upper class", což je ještě více než první třída. A taky to podle toho vypadalo. Polohovací lůžka, spousta místa na nohy a dokonce jsme měli nad hlavou větrák. Akorát ten vlak byl tak 100 let starej:-). Honzík mě celou cestu v pravidelných intervalech informoval, jaké mu je hrozné vedro a to jsem ho i pustila k okýnku. Kochali jsme se výhledem do krajiny - někdy jsme přijížděli rozlehlými pláněmi, kde nerostl ani stromeček a ani nikdo nic nepěstoval, ale bylo vidět, že tomu tak dříve nebylo. Asi půda přestala být tak úrodná a tak šli vykácet kus džungle o pár kilometrů dál.

Večer jsme byli svědky ještě jedné dramatické příhody, kdy se do našeho vagónů přiběhl schovat chlapík, který zřejmě neměl lístek. Průvodci ho naháněli, ale on se doslova přilepil na jednoho mnicha. To byl chlap jak hora, ale přesto vypadal dost překvapeně, neřekl však ani slovo a jenom zmateně koukal. Průvodčí si byli asi moc dobře vědomi toho, že tam sedíme a tak se snažili chlapíkovi domluvit, aby s nimi šel dobrovolně. A on nešel. Asi tak po 30 minutách se tedy srotilo asi 7 průvodčích a jali se odtrhávat chlapíka od mnicha. Boj to byl tuhý, chlapík se sveřepě držel a průvodčí očividně nechtěli použít násilí. Nakonec ho od mnicha odervali, on se pokoušel zachytit ještě dalších cestujících, ale to se mu nepodařilo a byl odveden mimo nás vagón. Doufáme, že to s ním nedopadlo moc špatně.

Tak zase zítra a fotky tadyhle.