středa 25. srpna 2010

Barma 2010 - den 18 "Bagan - chrámy, kam se podíváš"

Do Baganu příjíždíme překvapivě několik málo minut po půlnoci. Městečko již ale zalehlo ke spánku a tak se musíme odevzdat do rukou několika málo rikšů, kteří nabízejí odvoz. Míříme do hotelu doporučeného recepčním v Mandalaji New Park Hotel. Hotel už má zavřeno, ale rikša mocným hvizdem budí recepčního, který je asi tak rozespalý, že se mu ani nechce smlouvat.
Jenže to má smůlu, protože nám jo. Honzik je vytrvalý a tak to usmlouvá alespoň na 11 dolarů - i tak se nám zdá o čertech (proč nemůžou být ceny stejné jako v Mandalaji:-( ). Po vyplnění sáhodlouhých formulářů padáme únavou do postele.

Po snídani podávané na terase si půjčujeme kola a vyrážíme prozkoumat jednu z největších historických památek Barmy. Baganem je nazývána rovinatá oblast jihozápadně od Mandalaje, přibližně 42 km2 velká, na které se tyčí více než 4000 chrámů.

Počátek slávy Baganu se datuje přibližně do poloviny 11.století, kdy na trůn usedá král Anawratha a na nátlak monského krále konvertuje k théravádskému buddhismu. Jenže monskému králi se to přemlouvání trochu zvrtlo a z Anawrathy se brzy stává přesvědčený buddhista, který ovšem žádá převezení posvátných buddhistických spisů Tripitaka do Baganu. Když monský král odmítá, vtrhne Anawratha se svým vojskem do Thatonu a Tripitaku si bere násilím. Jako nejvhodnější úschovnu pro tuto cennost se rozhodne postavit knihovnu Pitaka Taik a jako správný buddhista začíná stavět jedny z nejkrásnějších staveb v celé Barmě. Za jeho vlády se Bagan stává centrem théravádského buddhismu a poutním místem pro buddhisty z celé jihovýchodní Asie.

O to, co způsobilo pád Baganu ke konci 13.století, se historikové přou dodnes. Jisté je, že mezi 14. a 18.století je tato oblast zcela vybydlená a Barmánci ji dokonce považují za strašidelné území. První obyvatelé se začínají opět vracet až s příchodem Britů. V roce 1975 zasáhlo oblast Baganu velmi silné zemětřesení, které značně poškodilo mnoho chrámů. Rekonstrukční práce začaly téměř okamžitě. Svou pomocnou ruku podalo i UNESCO, díky kterému byly využívány i moderní technologie a mnoha chrámům se dostalo ochrany, kterou si zasloužily. Jenže v roce 1996 se vztahy mezi UNESCO a místní vládou vyostřily a organizace se zřejmě kvůli frustraci z vládních zásahů rozhodla ze země odejít. V současné době se tedy o Bagan a jeho ochranu stará stát a bohužel to je znát - starý palác uvnitř hradeb Starého Baganu je necitelně restaurován za pomoci betonu, na okraji baganské pláně vyrostlo další betonové monstrum (údajně vyhlídková věž).

Navíc bohatí Barmánci z Yangoonu, kteří se snaží získat zásluhy a zajistit si tak lepší život, stále stavějí nové a nové chrámy. Někteří lidé nechápou, jak může být toto starověké místo hyzděno, ale mnozí jsou rádi, že Bagan je stále živý a nikoli jen město duchů.

Naši první zastávkou je Schwezigon Paya, která se díky svému zvonovitému tvaru stala prototypem pro všechny později stavěné stúpy v Myanmě. Což o to památka je to hezká, bohužel ji ze všech stran obléhají prodejci nejrůznějších suvenýrů a občas nás až dost nechutně otravují, ať si něco koupíme. Poté, co odtrhávám z mé ruky jednu prodavačku a doplňuji to jednak nesmlouvavým výrazem a jednak důrazným "please dont touch me", nasedáme rychle na kola a míříme do turisticky méně zprofanovaných oblastí.

Drandíme si to po pěkné asfaltové silničce, občas zabočíme k nějakému chrámu, vylezeme na jeho terasy a pokocháme se výhledem. Jsou tu velké chrámy, na které se většinou lézt nedá, ale také spousta menších, které ani průvodce neuvádí. Někde se potkáme s hlídačem, někdy je chrám úplně osamocený. Hlídači jsou placeni vládou, za to že od úsvitu do západu slunce střeží tyto historické památky.

Tady v Baganu také mají být 3 ze 4 barmských cachek, takže co chvíli konzultujeme naši polohu s navigací. Ta nás zavádí k Sunrise pagodě - cache se nachází poměrně vysoko a tak šplháme a šplháme a přitom po očku sledujeme blíží se bouřku. Ta je však ještě rychlejší než si myslíme a tak ihned jak nacházíme cache (bohužel jen prázdnou krabičku), utíkáme se schovat dolů do chrámu. Tady si notnou chvíli povídáme s mladým klukem, který chrám hlídá. Ukazuje nám, jak kreslí pískové obrázky, hraje autíčka a paddle pong na iphonku a poslouchá naše vyprávění. Díky němu nám bouřka ani tolik nevadila a přečkali jsme ji celkem v pohodě. Po dešti se vydáváme do Starého Baganu, jenže Honzik mezitím zjišťuje, že má úplně prázdnou duši u kola. Zastavujeme tedy na malém náměstíčku a hned se k nám sbíhají kluci. Do oprav se pouštějí s vervou, na začátku jsou dva, postupně se skupinka radilů rozšiřuje tak na 10. Nakonec to tedy dávají do kupy, za jejich snahu jim necháváme 500 kyatů a odjíždíme směr výhled na řeku s jedním z těch chlapíků.

Chlapík je milý, zavádí nás do vesnice, ukazuje nám rodinu, pak nás odvádí k řece, výhled je dost nic moc. No nic aspoň je milý, říkáme si. Nabízí nám čaj ve svém domě a potom nám ukazuje bankovky, vypráví o chudácích sestrách, které musí chodit za tmy domů a ty šunty čínské baterky vydrží jen chvíli. A pak to na nás začne vybalovat - nemáte něco na výměnu? baterky, oblečení, cokoli. Kupte si můj obraz. Blablabla. Když mu dáváme propisku (což je tak jediné, co můžeme postrádat- páč cestujeme opravdu na lehko), tak z ní není vůbec nadšený. Už se s námi vůbec nebaví a radši se přemisťuje k dalším dvěma turistům, které k domečku přivedla jeho sestra. Tak mi rychle nasedáme na kola a ujíždíme pryč. Hodně povedená rodinka. Cestou potkáme ještě několik zajímavých postaviček, které za sebou vláčí nějakého turistu- asi ho taky nalákali na výhled na řeku. Holt toto je turistická oblast a my si zase musíme zvykat, že všechno se musí brát s rezervou a nedůvěřovat komukoli na ulici.

Začíná se pomalu stmívat, ale my jsme ještě stále nesplnili náš dnešní cíl. Najít cachku a tak šlápneme do pedálů a vydáváme se směr Nový Bagan. O tom jsem vám vlastně ještě nevyprávěla. Původně se vesnice rozkládala v oblasti Starého Baganu, ale před volbami v roce 1990 se vláda prostě jen tak rozhodla, že vesnici přestěhuje. A tak obyvatelům nařídila, aby se během týdne sbalili a přestěhovali se přibližně o 3 km dál- do Nového Baganu. Důvod? To nikdo neví, prostě je to zrovna napadlo.

GPS nám vesele ukazuje k hotelu, kde se samozřejmě nachází strašná spousta lidí a pozorovatelů, kteří nám odlov cachky dost znepříjemňují. Nakonec ji ale Honzik přeci jenom objevuje - jedná se pouze o papírek zastrčený do hotelové zdi. Nutno dodat, že zdejší okolí není žádní krása - takže parametry správné cachky to rozhodně nesplňuje. No alespoň jsme ji našli. Jenže mezitím se přiblížil soumrak a tak už za tmy vyrážíme směr naše vesnice. Naštěstí je silnice celkem osvětlená a šlape se nám příjemně.

Do hotelu dorážíme okolo půl deváté a míříme na večeři. Tradičně hledáme restauraci, kde sedí nejvíce místních lidí, protože jinak se zde nacházejí nejrůznější italské, barbecue aj. zápaďácké restaurace, do kterých samozřejmě nechceme. Usedáme tedy na klasické plastové židličky a těšíme se na mňamku - čínské nudle odmítám a tak si s Honzíkem objednáváme sweet and sour. Klučina číšník je úslužný, jídlo podává s trochou nervozity, ale jinak v pohodě. To se ovšem nedá říct o jídle. Polévka je tak strašně opepřená, že se opravdu nedá jíst, a když nám jako hlavní jídlo přinesou něco co připomíná růžové amarouny, je nám na omdlení. Jídlo bylo opravdu hnusné, i když věřím, že nám ho Barmánci ve své dobrotě jen chtěli vylepšit. Příště prosím klasicky:-)

Po náročném dni se už těšíme do postýlek- tak dobrou.
Fotky máte zde.

Žádné komentáře: