Jo, dneska jsme projedli pěkný balík, ale nejdřív vše po pořádku :-) Ráno jsme se probudili po poměrně příjemné noci až na zastávce, kde se na loď opět vrhlo 20 prodavaček a začaly se překřikovat, kdo co má. Ještě jsme chvilku polehávali a pak už jen pozorovali okolní ruch a občas s někým prohodili pár slov. Celkově to bylo na lodi až překvapivě hezké a většinou to ani vůbec nebyla nuda.
Do přístavu v Mandalaji jsme přijeli s asi hodinovým předstihem. Jen jsme vystoupili, už se o na drali taxikáři a kolaři (rikši). Kolaře jsme zamítli kvůli dešti hned a s taxikářema jsme vedli tvrdou cenovou bitvu. Nakonec jsme se domluvili až na břehu s asi čtvrtým na 3000 kyatech (čímž ostatní asi trochu naštval) za dopravu 4 lidí do vyhlášeného Royal Guest House. V hostelu jsme prohlédli pokoj, zjistili cenu a podrobnosti a s radostí v duši jsme se ubytovali. Za 7 dolarů čistý pokoj pro 2 (veliký s manželskou posteli a jednou séparé, kdyby Kačka zlobila), větrákem, snídaní, celkem teplou sprchou a ručníkem k tomu :-)
Dali jsme si sprchu, trochu odpočali a vyrazili do města na pozdní oběd, či brzkou večeři. Asi po půl hodině marného pátrání po levné restauraci jsme alespoň zaskočili na Jindrou doporučovanou zmrzlinu do místní cukrárny. Každý jsme si objednali jednu a k tomu ještě jahodový koktejl. Kačce to chutnalo moc, já bych si radši dal kus masa... A tak jsme za nedlouho vyrazili dál. Z ničeho nic nás oslovil místní rikšař a dal se s námi do řeči. Když jsme mu řekli, že bychom se chtěli spíš jen projít, nebyl vůbec naštvaný, spíš naopak říkal, že je hezký den na procházku a jestli nám může nějak poradit. Nechali jsme si tedy vysvětlit cestu do jedné z nejvyhlášenějších restaurací z Lonely Planet z roku 2004 - Too too restaurant. Nejdřív byla cesta poklidná a vyhledával jsem si v klídečku volní wifi, když se náhle ozvala nepublikovatelná slova a Kačka málem skončila na zemi. Nééééééé, rozbila se sandálka. Dále již byla cesta mírně peprně okomentovaná jako nic moc :-) Nedaleko restaurace jsme však opět narazili na našeho známého taxikáře a slíbil, že botu opraví.
Vešli jsme do too too, v zásadě obyčejné, lacině vyhlížející restaurace. Byli jsme přizváni k pultíku a začli nám ukazovat co mají, jak se to jmenuje a kolik to stojí. Jedna ze servírek (bylo jich tam asi 7) nabírá kuřecí jatýrka na kari a říká 300 kyatů (three hundred). Neváhám a hned si objednávám, Kačka si dává krevety na kari taky za 300 kyatů. Spokojeni usedáme kestolu, nosí nám klasicky další mističky, talířky a extra rýži. Já jsem to měl výborné, tak hned ještě běžím pro kuřecí stehno :-) Až potud to byla sranda a ani ty desítky much a ne příliš čistý stůl nám nevadil. Pak došlo na placení. Paní vzala do ruky kalkulačku a začla počítat. Vypadlo z ní 9200 kyatů. Úplně v šoku s plným žaludkem jsem jí to po chvíli nechápavých pohledů zaplatil. Pak když nám taxikář přinesl spravenou botu jsme se ještě vrátili na reklamaci a zjistili, že neumějí číslovky a chtěli říkat tisíc (thousand) a říkali sto (hundred)... Tak sem už nikdy! Jo a Kačka to jídlo neměla ani moc dobré :-( Resp. Bylo to tak za ty tři stovky. Mírně zkoprnělí jsme se nechali naším milým taxikářem (boto opravcem) odvézt domů. Nemusím snad ani říkat, že pak už jsme až na jeden ananas radši nic nejedli... Ale překonali jsme to a vyrazili večer do města :-) Lidi tu jsou opravdu boží a tak jsme každou chvíli s někým pokecali. Dokonce jsme i na zítra domluvili super kolo (on šlape a my se vezem) za příjemných 6 000 kyatů na celý den po hlavních památkách. Tak uvidíme, jestli umí číslovky :-)
Fotky.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat