Na ráno jsme měli dohodnutého opět Hasima, který nás za 2000 dovezl do přístavu, kde jsme dobrovolně zakoupili lístky na loď (5000 zpáteční pro jednoho) a nedobrovolně dali $3 dolary vládě za vstup do oblasti Mingun.
Loďku jsme měli až třetí v pořadí, tak jsme přes kajutu jedné lodi a palubu druhé dolezli až do té naší, kde jsme se usadili do bambusových křesílek. Jelo s námi i několik Italů, ale rifle, bílé oblečení a nevhodná obuv je hned prozradila, že moc turisté nejsou... V poslední době, zdá se, zaživá Barma boom italských cestovek. Přesto je tu turistů hrozně málo. Za 45 minut jsme dorazili na druhou stranu řeky do Mingunu. Asi největší zajímavostí a to i do velikosti je rozestavěná stupa Mingun Paya, resp. jen její základna. Původně měla být vysoká ohromných 150 metrů. Jenže pak zemřel král a práce na velestupě ustaly. Navíc při zemětřesení v roce 1838 základna (cca 50 metrů vysoká) praskla a tak to už jen je, jak průvodce říká, největší hromada cihel na světě :-) Samozřejmě jsme na ní vyšplhali a pořádně se rozhlédli po kraji. Výhled slušný. Jelikož se i na tuto zříceninu musí chodit bosky a začalo být takové horko, že skoro nešlo chodit po schodech, tak jsme rychle seběhli a šli si dát pořádně vychlazenou vodu. Cesta na další památky byla jako na pouti a to stánek vedle stánku se suvenýry - na Barmu naprosto nezvyklé. Naštěstí byli prodavači hodní a nic nevnucovali. Zato z dětí které taky prodávají, se stávají zdatní obchodníci... Za nedlouho jsme přišli k největšímu nerozbitému zvonu na světě. Byl umístěn úplně u země, šlo na něj bušit, lézt pod něj, blbnout tam s místníma a tak jsme si to celkem užili :-) Prošli jsme ještě několik přilehlých chrámu, dali si oběd a běželi zpět na první a zároveň poslední loď zpět v 13 hodin.
Cesta zpět utekla jako voda, jelikož se na těch bambusových lehátkách hezky spí. Jen jsme stihli domluvit taktiku na Hasana, že mu dáme max. $4 za pořádný výlet a dovezení domů. No nakonec jsme se domluvili na $5, jelikož bylo opravdu hrozně vedro.
Jak jistě každý ví, tak jsme zakoupili za $10 dolarů 5 denní vstupenku do archelogické zóny, abychom mohli vidět zejména hlavní palác, ale i jiné věci. Právě na ty jiné věci jsme se s Hasanem vypravili, abychom jim to za ty peníze alespoň pořádně okoukali...
Naše první cesta vedla do historického muzea. Dle průvodce na něj měla platit naše zakoupená vstupenka, ale neplatila - bylo zadarmo. Vstoupili jsme dovnitř a chvíli se rozkoukávali, byla vidět jen jedna velká váza, vypnutá světla a zastavěné větráky - nikdo nikde. Šli jsme tedy dle zašlých šipek směru prohlídky do další místnosti, kde bylo jen několik málo regálů s ničím, pár zašlých fotek a jeden hezky dřevěný vůz. Během 5 minut jsme prošli celé muzeum "tmy a ničeho" až jsme dorazili do nejvyššího patra, kde byla knihovna. Ano, asi to muzeum zrušili a zapomněli to zavřít.
Nasedli jsme tedy zase na kolo a pokračovali na ještě jednou ke klášterům Atumashi Kyaung a Schwenandaw Kyaung. Ten první byl před několika lety přestavěn za využití nucených práci, a navíc opět převažuje spíše beton a plech. Naproti tomu Schwenandaw je z velké části původní dřevěný klášter, který dnes slouží i jako upomínka dřívější podoby královského paláce. Klášter je zvenku i zevnitř vyzdoben krásnými dřevořezbami. Dříve stával v palácovém komplexu, ale pak jej nechal král Thibaw Mín rozebrat a znovu postavit za hradbami. Díky tomu byl palác zachráněn a neshořel jako všechny ostatní budovy během druhé světové války.
Po prohlídce prosíme Hasima, aby nás ještě jednou zavezl ke královskému paláci a míříme rychle do muzea, aby nám zase nezavřeli jako včera. Tady jim to pořádně vykoukáváme a zároveň se čteme v průvodci o historii Barmy.
Cesta zpátky do hotelu probíhá v pohodě, loučíme se s Hasimem a míříme do vyzkoušené restaurace na večeři. Pak už jenom nahrávaném fotky a mažeme chrupkat.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat