Cesta byla zase moc příjemná, 22 km uteklo jak voda a již jsme vystupovali na parkovišti. Vstupné bylo 100B na osobu a 20B za motorku. Pán jak mě viděl, začal říkat "beautiful, beautiful" (překrásná, překrásná) a motorku jsme měli zadarmo :-). Naše první kroky vedly do návštěvnického centra, kde pro změnu neuměli skoro vůbec anglicky a tak nám alespoň ukázali cestu k vodopádům. Ty byly vzdálené asi 350 m a celkem slušné, ale mnohem víc nás zaujala místní fauna - hlavně pářící se vážky, obr pavouk bez jedné nohy, ještěrka a šnek (viz. fotky).
Pak jsme si v místní kantýně dali maso sweet and sour s rýží (moc dobré) a vyrazili na cestu k druhému vodopádu. To už byla cesta vskutku spletitá. Nejprve se stezka sice krásné vlnila džunglí, okolo obrovských stromů s velkými plochými kořeny a podél říčky, ale pak u jednoho malinkého vodopádu s vodovodní trubkou zmizela docela. V dáli jsme ale viděli hezké vodopády a tak jsme začali šplhat přes kameny a kořeny. Hodně to sice klouzalo, ale došli jsme tak celkem v pohodě. Horší byla cesta zpátky, původní cestičku jsme nenašli, a tak jsme se vydali napříč džunglí, nepevná půda nám ujížděla pod nohama a o liány se přidržet nedalo. A při vší té vlhkosti to byla prostě fakt sranda.
Když jsme se konečně vymotali, rozhodli jsme se ještě podívat na vyhlídku vzdálenou 750m (dle tabule - dle mě to bylo asi tak 2 km). Stezka začala příjemně stoupat vzhůru, stejně tak vlhkost okolí a množství našeho potu (již ne tak příjemné). Minuli jsme ceduli s nápisem "stezka smrti" a s úsměvem na rtech pokračovali dál. Vtipálci:-). Po pár metrech přestala být stezka udržovaná úplně - tj. všude bylo spousta popadaných stromů, větví, a navíc začala pekelně prudce stoupat. Asi po 200 metrech mě chytil mírný záchvat, když jsem nemohla vůbec dýchat (připisuji to totálnímu vyčerpání organismu). Naštěstí mě Honzík začal bleskurychle ovívat (zničil u toho 2 mapy) a snížil tak teplotu těla na přijatelnou. Asi po 10 minutách jsme pokračovali dále (já funíce, Honzík s písní na rtech). Další mírně hysterickou scénku jsem ztropila, jakmile jsem objevila na své noze pijavici - nešla odtrhnout a tak jsem na ní zkusila zařvat. Ani to nepomohlo, a tak přispěchal na pomoc Honzík, který ji svou mužnou silou odtrhl. A to chudák ještě nevěděl, že si tahle zvířátka nese taky na každé noze jedno. On na ně byl ale hodnější a snesl je i dolů z hory. Výhled byl celkem normální a tak jsme se vydali na cestu zpátky. Dole jsme odervali pijavice, které už byly pěkně nacucané a spustily Honzíkovi pěkně krvácení. Dali si colu jako odměnu za ten hrůzostrašný výstup a vydali se k chrámu Wat Tham Seua, ke kterému vedlo 1237 schodů. Ano, správně, opravdu jsme mírnými sadomasochisty.
Schodiště se zvedalo strmě po skále, počet schodů byl viditelně označen, což mě mírně uklidňovalo, protože jsem aspoň věděla, jak je to ještě daleko. Navíc jsme si pro tentokrát vzali s sebou vodu a tak jsme nahoru vyšlápli celkem bez problémů. Z chrámu byl opravdu krásný výhled (mnohem lepší než z té prokleté hory), napravo se vypínaly vápencové útvary porostlé lesem a nalevo bylo vidět moře. O něco horší byl sestup dolů, protože schody byly fakt hodně prudké a začala nás bolet kolena.
Po sestupu jsme nasedli na motorku a jeli do místního obchoďáku shánět další dvd pro zálohu. V Big C si Honzík dál vynikající vepřový steak (zatoužil po mase) s 5 hranolkama, čímž rozpoutal bouři ve svém žaludku. Ten se dožadoval více a více jídla a my jsme tedy museli testovat nejrůznější pochoutky. Dvd jsme sehnali, opět jsme se pokochali místní nabídkou a vyrazili zpět do Krabi.
Po večeři jsme si otevřeli zakoupené víno Spy (černé a růžové), shlédli seriál a šli chrupkat.
Výběr z fotek najdete zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat