Barma 2010 - den 12

Budík nás ráno probudil v 6:10. Chystáme se totiž autobuskem do města Bhamo, ze kterého vyjíždí loď po řece Irawady. Venku celou noc pršelo a déšť pokračoval i při naší cestě na autobusové nádraží. Tady se už skupinka místních připravovala na cestu. Autobusek byl poměrně malý, ale vypadal zachovale. Řidiči uložili naše batůžky, kam se dalo a žádali po nás 3 kopie pasů. Tak jsme jim dali jednu s tím, že opravdu další nemáme. Asi jsme jim tím způsobili spoustu starostí, ale nedalo se nic dělat. Než byl autobusek plně naložen včetně střechy, sledovali jsme vesele čilý ranní ruch. Okolo vozů se procházely ženy s kulatými plechy na hlavách naloženými nejrůznějším zbožím a hlasitě pokřikovaly. Pro nás dva byla vyhrazena nejlepší místa - hned vedle řidiče, takže jsme měli docela dost místa na nohy a ještě krásný výhled. Škoda jen, že celou cestu propršelo.

Cestou jsme projížděli několika kontrolami, ale také rušnými vesničkami. Děti v zeleno bílých školních uniformách na nás vesele mávaly. Silnice byla zpočátku asfaltová, pak hooodně dlouhou dobu dlážděná z kamínků a pak štěrková a jedna velká díra. Před obědem jsme zastavili u jedné restaurace a jenom řekli, že si dáme jídlo a oni začali nosit hotové hody. Jídla byl úplně plný stůl a tak jsme začali ochutnávat. Bylo to opět výborné, akorát na nás pak už začali řidiči významně mávat a tak jsme rychle nasedli do autobusku a pokračovali v jízdě.

Do Bhama přijíždíme okolo 2 hodiny odpoledne a ubytováváme se v hotelu Friendship. Cena je klasická - 14 dolarů za pokoj s větrákem a společnou koupelnou. Nakonec se nám podaří usmlouvat na 13. Pokud by nám ale řekli, jaké služby poskytují, myslím že bychom jim těch 14 dolarů rádi zaplatili. Hned po ubytování nám recepční přinesl košíček různých hygienických potřeb - od šamponů přes hřeben, kartáček na zuby až po žiletku.

Na recepci se potkáváme s Australankou Ally, která vyráží kupovat lístky na loď. Připojujeme se tedy k ní a během krátké doby kupujeme lístky za 9 dolarů pro každého. Potom se s Honzíkem vydáváme na procházku okolo řeky, dále do města a na budhistickeépamátky. Asi nejvýznamnější je dlouhá řada soch mnichů a potom opravený chrám se 4 sochami budhů u autobusového nádraží. Po prohlídce města jdeme ochutnat barmský čaj do místní čajovny - nejdřív nám ta konverzace chvilku trvá, ale nakonec se domluvíme. Barmský čaj je černý čaj, který se pije s mlékem a cukrem a je hodně sladký - ale ta chuť je opravdu zvláštní a tak si dávám dva šálky. Honzík radši zůstává u klasického čínského.

Zastavují se pro nás Rob a Ally a jdeme společně kupovat podložky na loď- jsou docela drahé (nakonec usmlouváváme velkou plastovou pro dva za 3 dolary). Pro jistotu nakupujeme ještě několik lahví vody, sušenky a také lahvičku místní whisky Royal Grand.

Po dlouhém cestování jsme docela unaveni, ráno brzo vstáváme a tak míříme rychle do postele.

A jak to vypadalo obrazove tady.

Barma 2010 - den 11

Ráno se probouzíme časně a to především díky stále přetrvávajícímu vedru. Na to, že každou chvíli někdo nastoupí do vlaku a začne nabízet jídlo jsme si již zvykli :-) Cestou jsme si užívali extrémní drncání, což bylo jako jízda na divokém býkovi, koukali z okna, fotili a odpočívali. Po více než 21 hodinách cesty jsme konečně dorazili do Myitkyiny (nejsevernější město, kam se jako turisté můžeme dostat). Bylo kolem 4 hodiny odpoledne, zataženo.

Hned u vlaku nás odchytil tuk tuk a nabídl nám odvoz k hostelu za 500 kyatů na osobu, o čemž jsme začli uvažovat. V tom však do rozhovoru přistoupil další chlápek ukázal směr a řekl, že máme jít pěšky. Asi po 200 metrech jsme došli k hostelu YMCA a šli na prohlídku :-) Cena $14, tedy stejná jako v hlavním městě a ještě bez snídaně? To ani omylem - nabídli jsme $10 a s díky odešli. Jako naschvál začalo pořádně pršet a tak jsme se schovali do přilehlé restaurace. Hned se nás ujala jedna paní, která dělala průvodce po Barmě. Řekla nám, kde mají levné jídlo, překládala do barmaštiny naše přání a celkově se snažila být nápomocna. Dokonce nám i doporučila hotel, kde bydlí a mohli by nám dát lepší cenu. Zatímco se Rob ubytovával v "drahém" hostelu, my jsme si dali jídlo a pak všichni společně vyrazili zajistit jízdenky na autobus a pro nás nějaký hotel ;-) Na cestě k nám přiběhl opilý barmánec, který říkal, že vše zná a vše ví a že nás tam dovede. Pršelo opravdu dost hustě, tak když nás asi 10 minut prováděl po městě a neměl tušení kde jsme a navíc skoro o každém baráku říkal, že to je nás hotel, odmítli jsme jeho služby a našli hotel sami. Tam již čekala průvodkyně a moc se omlouvala, že nedokázala snížit cena na nižší než $14 z $15. Pokoj byl horší než ten minulý, tak jsme odmítli a vydali se zpět. Ještě nás však zastavila, že nám alespoň pomůže domluvit lístky. Dalších 20 minut se s nima domlouvala, rozčilovala se a snažila se je přimět k co nejlepší ceně. Nakonec po konečném telefonátu zavolala pro nás taxi za dobrou cenu a my jeli na autobusové nádraží pro lístky. Jeden měl stát $5 stejně jako pro barmánce. Překvapení bylo, když jsme přijeli a oni chtěli $10 a ani telefonování na vyšší místa nepomohlo. Prostě turisté to mají za $10. Lístky jsme koupili, vrátili se do YMCA a dohodli alespoň slevu na $13. Hlavně jsme se po několika dnech zas pořádně umyli:-) Už se skoro začalo stmívat, tak jsme s Kačkou rychle šli do města omrknout místní řeku a památky. Byla to taková barmská klasika. U řeky jsme si zašli na Star (něco jako colu) a snažili se zjistit co mají k jídlu. Ukazovali jsme, dělali zvuky zvířat a holky se jen smáli na celé kolo a nic z nich nevypadlo (úplně se řechtali). Vyzunkli jsme tedy colu a vydali se dál. Výhled na mohutnou řeku Irawady byl krásný, zahalený do deštivých mráčků.

Náhle nás zastavili dvě slečny na motorce a jedna spustila hezkou angličtinou, že by si chtěla jen popovídat, že nám řekne, na co se podívat a že za to nic nechce. Slovo dalo slovo, odvezla kamarádku domů a za chvíli už pro nás byli dvě motorky. Nasedli jsme a jeli nejdříve prohlédnout starou přistávací dráhu y druhé světové války, ze které je teďka normální silnice. Já jsem se s druhou motorkou na chvíli odpojil, tak jsem i trochu viděl místní univerzitu. Večer jsme ukončili v hezké restauraci, kde jsme si toho objednali neúmyslně moc. Původně jsem chtěl nudle se zeleninou a masem. Ve výsledků jsme tak dostal velký talíř nudlí se zeleninou, vajíčkem, atd., další talíř sušeného kravského masa, další talíř pálivé zeleniny a pak ještě nějaké další mističky. Kačka si dala jen rýži s curry, tak tam to dopadlo lépe :-) Hezky jsme si popovídali, popili čaj a vydali se do hostelu. Šli jsme pěšky a to i přes to, že jsme věděli, že to je alespoň 50minut cesty - neměl jsem si toho tolik objednávat - teď to musím vychodit ;-).

Fotky zde.

Barma 2010 - den 10

Po noci plné barmských seriálů a písniček na téma zhrzená láska nás autobusek okolo 7 hodiny vyhodil na zastávce. Nasedli jsme do tuktuka, který hlásal, že nás doveze ke Royal Guest House. Nádraží bylo klasicky asi 5km daleko od centra a tak nám nic jiného nezbývalo. Původně jsme se domnívali, že doprava bude jako v Yangoonu zadarmo, ale ono ne. Přisedl si k nám i anglicky mluvící zástupce řidiče a vesele konverzoval. Rob s ním prodiskutovával svou cestu na sever do Myitkyiny a my se kochali výhledem na probouzející město. V hostelu nám řekli, že mají pouze dva jednolůžkové pokoje, tak jsme vyrazili k dalšímu - tam chtěli 14 dolarů za hodně zašlý pokoj, moc se nám tam nelíbilo a tak jsme se celkem spontánně rozhodli, že se připojíme k Robovi a pojedeme s ním vláčkem na sever.

Průvodce Singhu nás dovezl na nádraží, kde se snažil zajistit lístky, posílali ho od okýnka k okýnku a nakonec řekli, ať přijdeme v 9. Tak jsme vyrazili na snídani - Singhu nám ukázal místní speciality - knedlíky plněné kuřecím a vepřovým masem a takové šátečky, které vypadaly hrozně, ale byly moc dobré. Na náš účet si nechal připsat i několik cigaret, které během snídaně vykouřil.

Na nádraží jsme zase chvíli chodili, nakonec řekli, že ok, ale volný je vlak až ve 4. Okopírovali si pasy a nechali si zaplatit za každého 27 dolarů. Přemýšleli jsme, co celý den podnikneme. Singhu jako správný businessman přišel s nápadem, že nás s taxikářem zavezou do starobylého města Sagaing a na týkový most Amarapura, protože jinak se všude musí platit. Tak jsme mu tedy odsouhlasili ceny 25 dolarů za celodenní vození a vyrazili. Postupně začínalo být hrozně horko.

První zastávkou bylo město Saigang a jeho svatyně. Batohy jsme nechali v tuktuku a začali šplhat nahoru. Naštěstí schody byly pod takovou stříškou, tak se to ještě dalo. Od svatyně, kterou tvořilo klasicky zlaté čedí byl krásný výhled do krajiny - v okolních kopečkách se lesklo velké množství (údajně až 500) pozlacených stúp. Udělali jsme pár fotek, podívali se do krajiny, spálili si nohy na mramoru (v budhistickych chrámech musíte chodit bez bot) a sešli zase dolů. Pak nás tuktuk odvezl do městečka Amarapura, které je proslavené díky týkovému mostu, který je údajně nejdelší na světě. Vede přes mělké jezero a je přibližně 1,7 km dlouhý. Díky nepříliš šetrnému zásahu vlády už není úplně celý z týku - najdete zde betonová zábradlí a další vymoženosti. Po celé délce mostu je několik altánků, kde se můžete schovat před sluncem. Vyrazili jsme tedy i přes neskutečné horko (bylo tak okolo 45 stupňů) přes most. Cestou jsme potkávali spoustu milých lidí, kteří nás zdravili, povídali si s námi a usmívali se. Jeden pán dokonce znal Václava Havla (narozdíl od Roba :-)). Zajímavostí bylo "fotostudio" v každém altánku. Rodiny i jednotlivci se nechali vyfotit klukama s docela slušnýma foťákama (Nikon) a ti jim rovnou fotky vytiskli na přistavené tiskárně. Na konci mostu jsme se došli podívat do neskutečně špinavého chrámu ( i zde jsme si ale museli sundat boty), ale při zpáteční cestě jsme se rozhodli ochutnat červeného kraba, kterých tu ve stáncích prodávali spoustu. Moc jsme si ale nepochutnali, protože byl hrozně vysušený.

Naší třetí zastávkou byla svatyně Mahamuni Paya, jedna z nejuctívanějších budhistických svatzní v Barmě. Honzík si zde pokecal s mrňouskama - vzájemně se ujišťovali, že je opravdu horko (so hot).

Pak nás Singhu vzal do své oblíbené restaurace a objednal jídlo, které jedí místní. Moc nám pravá barmská kuchyně chutnala (dostali jsme každý misku rýže s různým kari a spoustu zeleniny). Na nádraží jsme marně hledali sprchu, tak jsme se alespoň opláchli v sudech na záchodě a vyrazili do vlaku.

Nutno dodat, že jsme si pořídili "upper class", což je ještě více než první třída. A taky to podle toho vypadalo. Polohovací lůžka, spousta místa na nohy a dokonce jsme měli nad hlavou větrák. Akorát ten vlak byl tak 100 let starej:-). Honzík mě celou cestu v pravidelných intervalech informoval, jaké mu je hrozné vedro a to jsem ho i pustila k okýnku. Kochali jsme se výhledem do krajiny - někdy jsme přijížděli rozlehlými pláněmi, kde nerostl ani stromeček a ani nikdo nic nepěstoval, ale bylo vidět, že tomu tak dříve nebylo. Asi půda přestala být tak úrodná a tak šli vykácet kus džungle o pár kilometrů dál.

Večer jsme byli svědky ještě jedné dramatické příhody, kdy se do našeho vagónů přiběhl schovat chlapík, který zřejmě neměl lístek. Průvodci ho naháněli, ale on se doslova přilepil na jednoho mnicha. To byl chlap jak hora, ale přesto vypadal dost překvapeně, neřekl však ani slovo a jenom zmateně koukal. Průvodčí si byli asi moc dobře vědomi toho, že tam sedíme a tak se snažili chlapíkovi domluvit, aby s nimi šel dobrovolně. A on nešel. Asi tak po 30 minutách se tedy srotilo asi 7 průvodčích a jali se odtrhávat chlapíka od mnicha. Boj to byl tuhý, chlapík se sveřepě držel a průvodčí očividně nechtěli použít násilí. Nakonec ho od mnicha odervali, on se pokoušel zachytit ještě dalších cestujících, ale to se mu nepodařilo a byl odveden mimo nás vagón. Doufáme, že to s ním nedopadlo moc špatně.

Tak zase zítra a fotky tadyhle.

Barma 2010 - den 9

Probouzíme se do slunečného rána a začínáme balit. Večer nás totiž čeká přesun do Mandalaje a tak si batůžky schováme v bezpečnostní schránce a po snídani vyrážíme na obhlídku města. Tentokrát snad to centrum najdeme:-).

Vypadá to nadějně, první památkou, kterou potkáváme je stará anglická katedrála, kterou místní stále udržují. Je sice vidno, že nové barevné vitráže do oken vyrobit neumějí, ale jinak se o ní starají dobře. To se rozhodně nedá říci o nádherné budově, kterou jsme dle průvodce nebyli schopni identifikovat, ale pravděpodobně se jednalo o budovu, kde sídlila britská správa. Komplex budov z červených cihel by rozhodně potřeboval velkou finanční injekci na opravu. V dnešní době zde pouze v jedné budově sídlí místní policie a vstup je zakázán. Procházíme tedy okolo a míříme rušnou ulicí plnou obchodníků se vším k Sule Paya. Tento budhisticky chrám stojí uprostřed kruhové objezdu a tvoří střed města. Hned u vchodu nás jako turisty skásnou o 2 dolary každého, foťák uklízíme. Sula je takovým tím klasickým budhistickým chrámem, kam se lidé chodit nejen pomodlit, ale také popovídat a odpočinout si od horkého slunce. Překračujeme tedy rodiny, které si zde dávají oběd a spáče.

V okolí stupy se nachází Central hotel, kde bychom měli vyměnit peníze ve výhodnějším kurzu než na hostelu. Je celkem příjemné uniknout z pouličního horka do klimatizované místnosti a tak děláme chvilku ofuky a nakonec usmlouváváme kurz 980 kyat za dolar (tedy o 50 více než na hostelu). Všude v okolí stupy se také potulují pouliční měníči peněz, se kterými ale většina lidí nemá moc dobré zkušenosti. S batohem plným peněz (měníme 250 dolarů, takže nám dávají přibližně 245 000 kyatu) se přesouváme k Sakura Towers. Výtahem vyjíždíme do 20.patra a z místní restaurace se kocháme výhledem na město (místní jsou milí, ani si nemusíme nic dávat).

Dole u vchodu nás odchytává místní tour guide a bere nás na oběd do takové malé čínsko-barmské restaurace. Poručil nám nějaké jídlo a doporučil místní pivo Myanmar. Musíme uznat, že je celkem dobré a ani není tolik drahé jako v Thajsku. Pak už se pomalu přesouváme zpět k hostelu, cestou se zastavujeme v celkem luxusní restauraci, v níž Honzík objevil wifi. Dáváme si zeleninový salát a nějaký koktejl a Honzík se marně snaží stáhnout novou verzi ibooks, aby si mohl při našem cestování číst. Mně to neva, restaurace je klimatizovaná, v ulicích opět praží slunce.

Po návratu do hostelu si dáváme sprchu a večeři a společně s Američanem Robem nasedáme do taxíku, který nás doveze na autobus. Všude je spousta aut a tak se řidič prastarého vozů proplétá ulicemi a tu náhle rána a my zjišťujeme, že nám praskla pneumatika. Řidic je však profík (asi se mu to už někdy stalo) a rezervu nasazuje během pěti minut. Autobusek tedy stíháme v pohodě.

Je celkem pohodlný, akorát klimatizace jede na plné obrátky a tak se zachumláváme do našeho prostěradla a s kulisou barmské soap opery o nepořádné holce a ukřičeném klukovi usínáme.

P.S. Silnice byla úplně v pohodě, kousek za městem jsme najeli na dálnici. Obávám se ovšem, že právě ta byla postavena za výrazného přispění nucené nasazených :-(

P.S.S. Asi ve 2 ráno autobus zastavil na přestávku na poměrně moderní zastávce (naší kamioňáci by byli nadšení z obrovského parkoviště, které tady ovšem zelo prázdnotou) a teploměr ukazoval "krásných" 33 stupňů.

Fotky zde.

Barma 2010 - den 8

Ráno přišlo přesně ve chvíli kdy jsme si to naplánovali a to v 3:35. Dobalili jsme poslední věci a běželi ven na minibus na letiště. Poté co konečně přijel, nabral nás a naplnil se na plnou kapacitu, tak ještě přibral dva další lidí. Pak zaškytal zastavil se a za chvíli jsme přesedali do jiného. Na letiště jsme dorazili již v pohodě a měli tak dostatek času na odbavení a pokoukání. Letěli jsme snad úplně novým letadlem Airbus A320-200, nicméně ve verzi pro nizkonákladové společnosti, takže sedadla blízko u sebe a bez občerstvení :-( Letiště v Yangonu vypadalo podobně jako v Egyptě u nějakého většího letoviska. Za den tam přistane asi 10 letadel. Ihned po vyzvednutí batohu jsme se dali zlákat na hostel Modherland Inn (2) - jo takhle blbě to píšou. Nabízeli odvoz zdarma oproti taxikářům, kteří chtěli $6 a hlavně jsme měli na tento hostel doporučení z průvodce. Nasedli jsme tedy do dodávky a asi půl hodiny pelášily městem. Po původním nadšení z města (jak vypadalo z letadla), naše nadšení opadalo díky nevzhledným zašedlým budovám a jen občas se pozvedlo krásným chrámem, či jinou opravenou pamětihodností. Na hostelu jsme dostali hned do rukou ceník, který nás při nejmenším překvapil a to cenou $13 za nejlevnější dvojlůžkový pokoj se sprchou a záchodem na chodbě. Na druhou stranu, asi abychom hned neutekli nás ještě před placením poslali na výbornou snídani. Domácí tostouvy chléb a buchta, domácí jahodová marmeláda, káva, čaj, juice, banány a nakonec dle výběru vajíčka na libovolný způsob. Takže jsme jim to nakonec s plným žaludkem rádi zaplatili. Pokojíček je naštěstí moc pěkný s velikým větrákem a manželskou posteli. Posilnění snídani jsme si šli trochu odpočnout a kolem poledni se rozhodli, že půjdeme na malý výlet. V rychlosti jsme ještě vyměnili pár kyjatu $1 = 930 kyjatu (zde v hotelu) a rozlobili se, že nám nechtějí vzít $20 dolarovku, která byla přehnuta a malinko pokreslená.
Začalo právě pršet a tak jsme výlet odložili až na po dešti. Původní směr byl centrum města vzdálený asi 20 minut. Cestou jsme prozkoumávali místní místy otřesnou architekturu, rozpadlé a neudržované domy a místy i malé zajímavé krámečky a stánky. Jedí tu asi úplně vše, tak není problém koupit "speciality" jako vařené slepičí pařáty, či hlavy. Nemohli jsme si nechat ujít ani zdejší Asia supermarket dle našeho názoru převážně z tuzexovým zbožím. Byli k vidění i známé značky panasonic, philips a další. Pro srovnání třeba jejich alkohol 0,5l tam měli za 1000ks (kyjatu), jim beán za 28 000ks... Vyšli jsme z obchodaku, popošli o dvě ulice a začalo pršet. Štěstí v neštěstí byl poblíž veliký strom přímo u silnice. Dle Bangkoku jsme usoudili, že bude pršet zas jen chvilku a tak jsme čekali pod stromem a zdravili místní, usmívali se a pokovovali na ne. Většinou z toho byli hrozně nadšení, cudně se usmívali, nebo některé děti z toho měli úplně psinu. Stali jsme tam asi hodinu a půl a déšť nepřestával ba naopak. Vydali jsem se tedy dle našeho nejlepšího vědomí směr severo západ a šli v dešti, bez deštníku, či pláštěnky. Déšť byl natolik vydatný, že jsem to zanedlouho otočili a šli pěšky zpět na hostel (taxík by stal alespoň $1). Cestou zpět z nás byli lidé nadšení snad ještě více než když jsme stali pod stromem. A někteří říkali, že jsme blázni, že nemáme deštník, což jsem si taky říkali a zítra budeme muset asi nějaký koupit. Totálně promočení jsme došli na hostel a šli se s chutí vysprchovat. Po krátkém relaxu jsme zašli na jídlo do místní restaurace. Ceny jsou tu celkem vysoké a jídlo jsme měli za 2$ každý. Já jsem měl nudle s kuřetem (takový český pád thai), kačka ryzí s kuřetem (takový český rizoto). Ale byl toho pořádný nášup a po celodenní hladovce to bodlo. Nakonec jsem šli ještě objednat autobus do Mandalaje za 10400ks na osobu. Kačka chvilku čachrovala s penězi a šikovně jim podstrčila tu $20, kterou tak nechtěli, tak jen doufáme, že si na nás nepřijdou:-)

PS: Teďka pojedeme na sever, takže nebudeme asi několik dní na internetu. Uvidíme. Mobily tady nefungují.

Fotky zde.

Barma 2010 - den 7

Dnešní noc byla trochu rušná - po chodbě pořád někdo chodil a otvíral a zavíral dveře a já se vždycky s hrůzou probudila, že k nám někdo leze. Není divu, že jsem ráno opět přeslechla budík, tak mi ho Honzík pro jistotu dál až k uchu.

Den "zábavy" (jak ho Honzík láskyplně nazval) začal klasickým ovocem s jogurtem. Potom jsme vyrazili směrem k Národnímu muzeu - již od včerejška jsme věděli, že za vstup chtějí 200 B za každého. Výstavu o thajské historii znepříjemňovalo snad jen neskutečně horko, jelikož zde měli pouze několik málo větráku. Co rozhodně stojí za návštěvu, je galerie s královskými pohřebními vozy - jsou to nádherná umělecká díla, která jenom podtrhují smysl Thajcu pro detail a jejich zručnost. Tyto pozlacené vozy se i nadále využívají při pohřbech významných osobnosti (královské rodiny). Celkové jsme prošli asi 30 velikých místnosti s různými nádobami, látkami, kly, soškami, zlatými poklady, zbraněmi aj. Po poledni jsme zavítali do restaurace přímo v muzeu, ceny byly kupodivu velmi příznivé (před muzeem 2x dražší) a tak jsem si dali nášup - Kačka smaženou rýží s kuřetem a já pálivé nudle s feferenkou a basalkou. Nejdřív jsem koukal, jestli si nedělaj srandu, že toho přinesli jen trochu, v zápětí jsem jim děkoval, že toho nedonesli více. Ale nemohl jsem to tam přeci nechat, že? Tak mi pak bylo trochu blbě a Kačku jsem na chvíli vyslal samotnou :-) Po 3 hodinách muzeování jsme nasedli na neklimatizovaný autobus (ale za 8B) a přejeli na největší tržiště přístupné jen o víkendu - Chatuchak. Tam se Kačka těšila celý rok, já o trochu méně ;-) Ale dalo se to přežít a procházení přecpanýma uličkama byla celkem zábava. Měli tam úplně všechno od jídla přes oblečení, módní doplňky, domácí potřeby, ... až po scifi železné vojáky v životní velikosti. Nakonec jsem jen koupili nanuka za 4B, kokosovou zmrzku v kokosu s kokosem a kokosovým juicem za 25B a pak Kačence nové náušnice (radši dvoje a ještě troje má slíbené, kdyby se nějaké poztráceli). Příjemně unaveni bloumáním po trzích ze kterých jsme prošli asi jen 400 z několika tisíc krámku, jsme se vydali na cestu zpět. Autobus zpět nás zpražil cenou (16B), zato příjemné zchladil klimatizaci a tak jsme rovnou šli na poslední večeři v Bangkoku. Hurá hurá, už vyražíme do Barmy :-)

Pár fotek z dnešního dne

Barma 2010 - den 6

Na dnešek Honzík pro jistotu nařídil budík, ale mě to stejnak nevzbudilo. Tak se mnou v 9:30 zatřásl jak s břízou, ať už jako vstávám. Ach jo - řeknu vám, že v tom horku se mi docela dobře spí.

Po tradiční ranní sprše jsme vyrazili na tradiční snídani - ovoce s jogurtem. Potom jsme zamířili do informačního centra, kde zatím co si Honzík hrál s wifi, já zjišťovala spoustu zásadních informací např. odkud a jaký autobus jede na letiště, jak se dostaneme do muzea královských lodi a případně jaké další památky jsme ještě neviděli.

Za pomoci přívozu jsme se dostali na druhou stranu řeky (3B za osobu) a vyrazili k muzeu. Je to jedna z posledních památek, které jsme v Bangkoku ještě neviděli. Hodně dlouhými a spletitými uličkami, které nám poskytly vhled do života místních (např. to, že pokud se jedna o dům je všude naklizeno, ale co je hned vedle už jde mimo Thajce, a tak si vesele žijí na skládkách), jsme se dostaly před vstupní bránu.

Trochu překvapivě po nás žádali vstupné 100 B za každého a ještě jsme nesměli fotit. Pod velkou střechou je uskladeno přibližně 10 královských lodi různého data. Všechny jsou vyráběny ručně včetně krásných dřevořezeb a jejich následného barvení či pozlacování. O té nejnovější, kterou si nechal postavil současný král Bhumipol, jsme se více dozvěděli z filmu - což byla asi jediná interakce s návštěvníky.

Po opětovném přeplutí na druhý břeh jsme se rozhodli poobědvat v restauraci nedaleko Grand Paláce, která nás minulý rok tolik nadchla svým Pad Thai. Trmáceli jsme se opět ve velkém dusnu, odmítali "dobré rady" Thajců (o tom, jak je všude zavřeno), načež jsme zjistili, že restaurace tam prostě není. Tak jsme pokračovali na nedaleký trh s jídlem, který nás ale opět překvapil a to svou drahotou. Šli jsme tedy dál a vybrali takový ten klasický thajský stánek. Nabídka byla prostá - vepřové na ryži. Maso bylo nakrájené na tenké plátky, přidali i klobásky, které jsme jim s díky vrátili (mají takovou hoodně zvláštní chuť). Ale zase jsme ochutnali něco nového. Po obídku jsme vyrazili k nejbližší zastávce u řeky a čekali na lodičku, která nás doveze blíž k barmské ambasádě. Do jedné jsme se nevešli, tak nás narvali do druhé, podezřelé prázdné. Hned jsme zjistili proč - stala asi tak 5x víc než ta předchozí. Naštěstí nás výběrčí nestačila skasnout (resp. jsme dělali nenápadné), tak jsme na další zastávce rychle vystoupili a čekali na tu správnou loď. Nutno říci, že docela dlouho. Celkem jsme pospíchali, protože ten nepříjemný chlápek z ambasády říkal, ať tam jsme ve tři - takže jsme po vystoupení odbyli tuktukáře, který opět tvrdil, že ambasáda je zavřená a svižným krokem dorazili k "věznici". Chlapík už na nás čekal a hurá hurá udělil nám víza. Docela jsme si oddychli, že ty letenky nám nejsou k ničemu.

S vízy a pasy jsme se vydali ještě do nedalekého stánku, kde jsme okopírovali 5x každý pas a jednou víza (pro jistotu:-)). Cestou zpátky na loď nás zastihl tradiční slejvák, usadili jsme se tedy před jedním obchodem a pozorovali rušnou dopravu. Honzík pak s radosti objevil wifi, tak se aspoň nenudil.

Po návratu jsme si dali sprchu a vyrazili na velkou véču (nějak jsme nestihli oslavit výročí:-)). Kromě žlutého kari pro mě, dvou porci nudlí pro Honzíka jsme si dali i velké pivo (které je tu opravdu v poměru k jídlu drahé - jídlo za 35, pivo za 60 B) a pomerančový džus. No fakt jsme si to užili. Fotky zde.

Tak zítra naposled z Bangkoku

Dobrou

Barma 2010 - den 5

Je časně ráno, z vedlejšího pokoje zvoní budík a začíná být slyšet ranní ruchot. Za nedlouho jede asi někomu taxík na letiště. Paní domácí buší na dveře a již utíkající cestovatele povzbuzuje slovy "rychle, rychle!". Od této chvíle jsem se pravidelně probouzel a kontroloval Kačulinku, jestli se už neprobouzí - nevypadalo to. Znenadání na mě po očku koukla a následně na hodinky - bylo 12 hodin.... Hezky jsme se alespoň prospali, ale od zítra budeme nařizovat budík.

Dnešní plán je jasný, zajistit letenky do Barmy a to na co nejdřívější datum (kvůli vízu nejlépe sobota ráno) a za rozumnou cenu. Již jsem trochu koukali na internet, tak víme, že by cena letenek měla stát cca 10 000B zpáteční pro dva (později jsem zjistili, že to byla cena pro jednoho). Zkušeně jsme posnídali výtečné ovoce s jogurtem (30B) a šli obejít pár cestovek. Bohužel žádné nenabízely letenky do Barmy, nebo hrozně předražené jako ta u nás v hostelu za 7500B na osobu (Přidali si asi 3000B za nic na víc)! Šli jsme tedy na internet a zadali AirAsia.com - mimochodem dvakrát po sobě oceněna jako nejlepší nízkonákladová společnost. Našli jsme zpáteční letadlo za slušnou cenu 8500B za oba, vyplnili sáhodlouhé formuláře a najednou těsně před zaplacením se zobrazilo session expired. No prostě to nefungovalo. Chvíli jsme vyděšeně koukali co to znamená, načež přišla neznámá angličanka a řekla nám, že to taky zkoušeli a že jim nefunguje online systém a to až do neděle. Jak se později ukázalo ona byla strůjcem celého martyria. Mírně zděšení jsme se rozhodli, že dojedeme přímo na pobočku Air Asia v Bangkoku, ta však dle internetových stránek sídlí jen na letišti.

Vydali jsme se tedy směr letiště, ale nechtěli jsme použít express Airport autobus za 130B na osobu, ale levný public bus, kterým jsme z letiště přijeli. Snažili jsem se, co to šlo, ale nenašli jsme ho. Ptali jsem se, koukali do mapy a nic. Náhle jsem narazili na mladou Thajkou, která uměla velmi dobře anglicky a rozhodla se nám pomoci. Chodila s námi celé odpoledne a hledala onen autobus, či jinou cestu jak zajistit letenky rychle a levné. Třeba jsme byli na pobočce Thai Air, kde měli bohužel letenky drahé a až na úterý. Po několika telefonátech konečně sehnala autobus na letiště, bohužel to byl ten drahý, tak jsem ji poděkovali a přemýšleli co dál. Ona to však nevzdala a volala dál. Zjistila, že nedaleko našeho hostelu je přímo pobočka, kde se dají letenky objednat. Pořád se usmívala a nechtěla nás opustit, šla tedy s námi i tam. Asi po hodině čekání ve frontě jsme se dozvěděli, že na pobočce nelze koupit letenky v akci a že by to na internetu mělo fungovat. Holčina byla hrozně hodná, nic nechtěla, ani na nic pozvat, tak jsem se rozloučili a my běželi na internet. Netřeba dodávat, že zrovna nevhodně začalo pršet, tak jsme pěkně my i ona zmokli. Ale na internetu vše již fungovalo jak má a tak hurá máme letenky do Barmy (už jen aby vyšla ta víza)! Večer byl již celkem poklidný a mimo dobré večeře, procházky na bezplatnou wifi a čtení o Barmě se nic moc nedělo :-)

Barma 2010 - den 4

Dnešní den si dáváme za úkol zařídit víza a letenky do Barmy. Po ranní sprše, která je opravdu nezbytná, si dáváme snídani v baru (Honzík ho nazýval restauraci - měl totiž obsluhu a barevné měnu). Musím říct, že salát z čerstvého ovoce a domácím jogurtem byl fakt mnamka.

Navštěvujeme několik místních cestovních kanceláří v mylně domněnce, že budou schopni nám zajistit víza I letenky. Jenže Myanmar pro ne asi není tak lukrativní business a tak nás odesílají na barmskou ambasádu, která sídlí na druhé straně města. Prý nejvýhodnější je cesta taxíkem - haha. Dáváme přednost lodní dopravě, cestou se však ještě zastavujeme v informačním centru, kde Honzík objevil free wi-fi. Tam mi taky Facebook řekl, že mi zablokovávají účet a ať se přihlásím že svého počítače - chacha. Narychlo se ještě vracíme pro fotky (později se ukázalo jako velmi prozíravý krok) a nasedáme na lodičku. Po řece projíždíme velký lan cesty, zbytek musíme po svých. Cestou na nás jeden tuktukar zkouší osvědčený trik, že na ambasádě už mají zavřeno, ale že nás vezme do čínské čtvrti. S úsměvem mu říkáme, že jsme si otevírací dobu zjistili na internetu a že už jsme v Thajsku podruhé, tak ať to na nás nezkouší:-).

Barmská ambasáda vypadá spíš jako věznice, nemilý pan nám říká že do 3 musíme podat žádost, jinak že máme utrum. Navíc se dozvídáme, že víza budou až za dva dny odpoledne :-( Honzík běží okopírovat naše pasy a vybrat peníze, já vyplnuju sahodlouhle formuláře včetně naší pracovní historie. Pro jistotu zamlčujeme Honzíkovu práci pro Fórum2000, abychom se do té Barmy vůbec dostali:-).

Víza jsou tedy zařízená a my vyrazíme otestovat místní metro - nadzemku. Přesouváme se do obchodní čtvrti, kde jsme si minulé užili nakupování dosytosti. Letos je ale vše poznamenané násilnostmi a mnoho obchodních domů je uzavřeno (o tom, že se tu něco dělo svědčí I prostřílená okna). Dnes už ale panuje v celé oblasti naprostý klid. Velký obchodní dům Siam Paragon je otevřen, jdeme si dát nějaké jídlo a pokochat se pohledem do místního gourmet shopu, ve kterém prodávají samé thajské laskominky. Zpátky se dostáváme autobuskem zdarma (systém místní dopravy je mi stále záhadou - některé busy jsou placené hodně, některé méně a některé vůbec.) Dáváme si sprchu a večeři v bufetu a míříme do internetové kavárny konečně pro vás vložit články o našem cestování:-).

Fotky.

Dobrou

Barma 2010 - den 3

S mírným zpožděním přilétáme na bangkokske letiště a jako ostřílení turisté se vydáváme hledat shuttle bus na autobusové nádraží. Z něj potom ujíždíme městskou dopravou směr Khao San. S úsměvem odmítáme tuktukare, kteří jsou překvapivě méně dotěrní než minulé. Ubytováváme se v osvědčeném hotýlku Merry V. (máme pokojíček s okny) a jdeme se najíst do nedalekého bufetu. Honzík zahajuje tradiční pad thai, na kterou se těšil snad celý rok a já si dávám red curry.

Zbytek dne zaplníme vydatným spánkem, který nám za posledních 48 hodin opravdu chyběl. Okolo 7 se vydáváme do nočních ulic. Procházíme známá místa Khao San, kde to opět žije, a její přilehlé uličky a nakonec míříme k okruhu Sanang, kde se minulý rok konal velký vetešnický trh. Jenže vzhledem k nepokojům, které Thajsko v minulých měsících ovládaly, platí stále výjimečný stav a některá místa jsou pro veřejnost uzavřena. Jenže Thajci jsou národ přizpůsobivý a když jim zatarasili Sanang, usadili se do okolních uliček. Všude prodávali spoustu pokladu - od telefonu přes košile až po pestrobarevné živé ježky.

Večer jsme strávili psaním blogu a Honzík ulehl k brzkému spánku.

Tak zas zítra a fotky tady

Barma 2010 - den 2

Barma den 2

V 0:30 přilétáme na moderní a rozlehlé letiště v Ďubají. Celní úředníci nám provedli skenovani oční sítnice, teprve potom jsme se s našimi vízy mohli přesunout k pasové kontrole. Víza jsme zajišťovali již v Praze přes pražskou pobočku Emirates, tranzitní na 96 hodin stalo přibližně 1100 Kč. Vyrazíme zjistit, jak se dostaneme do centra Ďubaje - klasická nabídka zahrnuje taxi (to teda nebereme ani náhodou, nejsme žádný zhýčkanci), metro (první vyjíždí až v 6) a autobus. Ten je jasná volba, ovšem abychom si mohli koupit lístky, musíme se shuttle busem dopravit k terminálu c.1, kde je automat. Mimo klimatizovanou halu nás vítá teplota neuvěřitelných 39!!! stupňů Celsia (a my jsme si stěžovali na těch hradeckých 36:-)). Koupení karty (mají tu v mnohem podobný projekt jako Opencard) je docela luštitelský oříšek - ale nakonec za vydatně pomoci jednoho místního kupujeme "peněženku" s kreditem 14 dirhamu. Autobus nás dováží k první místní zajímavosti - Clock Tower, odkud se vydáváme přes most ..... do starého města. Jsou 4 hodiny ráno a postupně se začíná oteplovat. Po asi hodině chůze si začínám myslet, že Dubaj je opravdu jen velká síť silnic, protože celou cestu nevidíme skoro nic jiného - dokonce chybí I jakékoli výraznější nasvícení budov, cest atd. V dálce matně tušíme nejvyšší budovu světa, jejíž silueta na obzoru občas problikne. Zpocení, unaveni a už téměř bez vody usedáme na chvilku u přístavu místních lodkotaxiku. Začíná svítat a mrakorapy nejrůznějších tvaru osvětlují paprsky sluníčka. Pod nimi se houpají lodičky v zálivu. Romantika to byla tak veliká,že jsem z ní až usnula na lavičce - ale jen na půl hodinky:-)Honzík mezitím za pomoci místních objevil automat na vodu, takže jsme zachráněni a pokračujeme podél zátoky dál. Procházíme okolo velké mešity, strážníci nás provázejí starým trhem s látkami a ukazují nám proslulé dubajske větrné věže, které místní odpradávna používali pro ochlazení vzduchu v domech. Od půl osmé ráno začíná být nesnesitelné horko- od této chvíle se po Ďubají pohybujeme priskokovou technikou- vždycky se někde zchladíme a pak se rychle přesouváme dál. Prvním útočištěm je Carrefour, kde opocivame a nakupujeme sladkou snídani (už teď se mi stýská po sýrech:-(). Dále se klimatizovanou městskou dopravou přesouváme k proslulému trhu se zlatem - moc jsem nepochopila, jak se všichni ti zlatníci (obzvláštně ti v tom 5.patře) dokáží uživit. Z každé vitrínky na nás vukukuje celá řada tepaných skvostů, ale my pokrytecky nejvíce oceňujeme tu klimatizaci. Cestou na trh s kořením nás zastavuje průvodce z Museum of Municipality a provází nás několika (klimatizovanými:-)- začínám mít pocit, že přeci jenom jsem zhýčkaný evropský turista) místnostmi s historii Ďubaje. Na jeho doporučení se pak lodičkou opět přesouváme na druhý břeh a míříme do pevnosti .... Je to jedna z malá památek, kde se platí (3aed), ale prohlídka rozhodně stojí za to. Na nádvoří a v okolních místnostech jsou vystaveny staré lodě vytesané z 1 kusů dřeva, hudební nástroje, vše citlivé zasažené do prostředí staré pevnosti. V podzemní části je vybodovana výstava, za kterou by se nemuselo stydět ani britské muzeum. Jednotlivé expozice, plně figurín, zachycují tradiční způsoby obživy (hrnčířství, prodej koření, látek, aj.) I tradiční arabský život. Krásná, živá výstava sálající atmosféru místního života rozhodně stojí za návštěvu.

Teplota vzduchu dosahuje svého maxima (50 stupňů) a my se po horkých ulicích přesouváme k metrů. To je celkem nový dopravní prostředek - na hlavní trase z letiště směrem k nejvyšší budově světa .... Burkhj a dále stále zbývá postavit několik stanic. Naplánována a dokonce I v mapách zakreslena je druhá trasa, která povede pod původními ctvrtmi ........ Snaha zjistit, jak to vlastně v metrů funguje a kolik opravdu zaplatíme, je nad lidské síly. Naše I pracovníků metra. Každopádně nasedáme a odjíždíme k .... cestou se kocháme panoramatem výškových budov. Celý komplex okolo nejvyšší budovy světa je krásné architektonické dílo, které ovšem znatelně poznamenala ekonomická krize. Většina okolních mrakodrapu je prázdná, či nedostavěná a dle okolního ruchu to

Na rychlou dostavbu právě nevypadá. Každopádně ..., připojené nákupní středisko s obrovským akváriem, I obrovskou fontánou v podobě laguny doporučujeme navštívit. Na ... Se dokonce dá I vyjet (prohlídka vyjde asi na 100 aed), ale mne se dělalo špatně jenom při pohledu zdola a navíc celá Dubaj byla zahalena do těžkého oparu, tak jsme to radši vzdali.

Metro (tedy vlastně nadzemku) využíváme k projížďce novou Ďubají I k cestě zpátky na letiště. Tady nás čeká ještě asi 3 hodinky čekání, které si zkracujeme kávou, toulkami po hale a čtením (Honzík hraním her na iphonku). Nástup do letadla směr Bangkok je mírně dramatický - naše boarding pasy hlásí chybu, nakonec nám ruší naší rezervaci a tisknou nové a usazují nás dle mého názoru na nejpitomější místa v celém letadle (u záchodu, bez okýnka a úložných skříněk, televizku musíte tahat někde z pod sedadla). Navíc jsme úplně poslední na řadě s jídlem, takže na mě samozřejmě nezbylo jídlo, které jsem si vybrala. Jsme opravdu unaveni a tak radši jdeme tu "hrůznou";-) cestu zaspat.

Tady jsou fotky.

Dobrou

Barma 2010 - den 1

Před cestou

Jakožto ostřílení cestovatelé jsem plánování příliš neřešili a dopředu se domluvili, že zajedeme někam do Asie. Asi měsíc před odletem jsme se domluvili na konkrétnější destinací - Barma. Zbývalo už jen něco málo než týden do odletu, tak jsem si řekli, že je nejvyšší čas zakoupit letenky. Kupodivu nejlevnější byli Emirates s přestupem v Dubaji. Navíc jsme si mohli vybrat z různých spojů. Neváhali jsme a vybrali ten, který v Dubaji čeká 23 hodin. Zbývalo pak už jen zařídit víza a to vícevstupé do Thajska (zdarma) a 72 hodinové do Dubaje (do 4 dnů cca 1100 Kč). Možná by vás zajímalo, jaký máme plán cesty, že? No nějak bychom chtěli doletět do Dubaje a tam se kouknout, pak do Thajska a tam se rozhlédnout, nakonec do Barmy a tam si to pořádně užít (víc zatím nevíme).

Těsně před odletem byla ošklivá teplá noc a nedalo se spát. Ráno jsme se v klidu celý nevyspalí vzbudili a začali pomalu balit. Za nedlouho jsme narazili na to, že máme foťák ale bez nabíječky. Bereme si auto a jedeme ji hledat k nám domů. Při nasedání do auta se však mírně rozpadá moje milovaná sandála (značky Source). Kačka mírně šílí a s tím že pojedu na měsíc s rozbitou (měla jen vyrvaných 2 z 6 držáku, bohužel těch důležitějších) nechtěla slyšet. Prolítali jsme tedy asi 10 obchodů a soursky nikde. Koupili jsme tedy nějaké šunky za 399 (ano hned po prvním dní jsme měl nohy úplně sedřené, ale vydržím to...)

I nabiječku jsme našli u nás doma :-) a tak s přehledem přijeli za pět dvanáct na oběd a měli hodinu do odjezdu na letiště. Začali jsme tisknout víza, letenky, pasy, apod. Netřeba zdůrazňovat, že ke klidnému odletu nepřispělo, že došel černý inkoust v tiskárně a nakonec jsme to vše tiskli světle zelené...

Vybavení (to opravdové) je letos poněkud slabší, alespoň se mi zdá:

• usb hdd 80Gb
• fotak Nikon D90, 18-105 objektiv, polarizacni filtr, vodováha, UV filtr, dalkovy ovladač, čtečka karet
• pda HP hx4700 + rozkladatelná klávesnice
• iPhone 3GS - hlavně k testování našeho programu pro iPhonu = Geotag Photos, solární nabíječka
• mp3 přehrávač
• různé nabíječky, přechodky a redukce

Cesta začíná v poklidné atmosféře asi 3 minuty poté, co jsme vše zabalili. Na letiště nás odvezli a Kaččiny rodiče - díky!

Letíme Airbusem 800-300. Zatím je to nejluxusnější letadlo, kterým jsme letěli - dotyková obrazovka v každém křesle, dálkový ovladač s konzolovým ovladačem (něco jako na playstation) a dokonce i telefonem :-) Daji se na tom hrát hry (i multiplayer se sousedem - Kačka nechtěla prohrát, tak se mnou nehrála, teda hrála ale až úplně nakonec a to jsem ji rozdrtil...), koukat na filmy (Kačula pořád koukala), poslouchat písničky a koukat na kameru ven z letadla (škoda, že ve tmě byla vidět jen tma ale i tak to byla zábava). Asi po 20 minutách letu nás začli občerstvovat - byla to taková lepší klasika - víno, džus, voda (vzali jsme všechno), potom další jídlo. Aby v tom byl pořádek tak přikládám jídelníček.

Předpředkrm: Bulka s máslem, sušenky a francouzský sýr

Předkrm: sezonni zelenina s majonézou a prsty kapitána (takový ty červený tyčky)

Hlavní chod: Jehněčí na arabský způsob podávané s rýží, fazolemi a rajčatovou omáčkou (to jedla Kačka), jako druhé jídlo bylo Pečené kuře podávané s houbovou omáčkou, gnocchi na másle, mrkví a ještě něčím (to jsem jedl já)

Zákusek: Mango s kokosovým krémem politý čokoládou

Dále káva, čaj, víno, juice (až na čaj vše vyzkoušeno)

Bonus: srandovní svítící nálepky s tím jestli chceme vzbudit na jídlo apod.

Celkově teda letadlo pěkné, pohodlné a pohostinné. Po 6 hodinách cesty jsme úspěšně doletěli do Dubaje.