neděle 2. srpna 2009

27. den "Plovoucí i neplovoucí trhy"

Celou noc jsme se převalovali ve vlaku a zkoušeli spát. Chvíli to šlo a chvíli zase ne. Nešlo to hlavně na zastávkách, kde nastoupili do vlaku místní prodavači a vyřvávali svoje nabídky tak dlouho, dokud se nevzbudil i ten největší ochrapka. Byli zde však i takoví, kteří si zakoupili jídlo třeba ve 2 ráno...

Kolem 5 hodiny už začalo svítat a tak jsme si pomalu sklopili sedadla do normální polohy a pozorovali krásný východ slunce. Ranní paprsky se rozlily po celém kraji a dokonce vykoukla i veliká duha. Nás zpožděný vlak (zpoždění cca 50 minut) konečně dorazil do Nathon Pathon, kde jsme vystoupili. Zavítali jsme hned k prvnímu stánku a okusili veliký kuřecí steak za 40B, (takhle nějak bych si představoval snídani:).Dříve než jsme se do kuřátka pustili potkali jsme místního, který nás poměrně svižným tempem ochotně doprovodil rovnou k autobusu. Hned jak jsme dorazili jen mávnul na průvodčí, ta na nás a než jsme se nadáli, tak jsme byli na cestě do Damnoen Saduak na plovoucí obchod (floating market). Cesta trvala asi hodinku a stála pro oba 75B, alespoň jsme měli konečně čas na kuře a spánek. Autobus na vyhodil na jedné z odbočce na cestě k plovoucímu obchodu. Již s očekáváním se na nás vrhla paní, že vesměs jediná možnost je si pronajmout od ní motorovou loď za 800B. Když jsme ji řekli, že půjdeme pěšky, šla s cenou níže, ale na našich 50B za oba :-) se nedostala. Dle průvodce to měla být do hlavní části asi 2km příjemná procházka. Slunce žhnulo, každých 20 metrů odbočka se 2 naháněči, kteří nám nabízeli nejrůznější ceny. Nejhorší to však bylo pro auta, na která pískali, mávali červeným praporem a na vlastní oči jsme viděli i skok naháněčky těsně před automobil, tak aby zabočil do její uličky (kde měla lodě) - byla úspěšná. My jsme se nenechali zlákat a mírně dehydrovaní, splavení, ale spokojeni dorazili až k plovoucímu obchodu. Batohy jsme si nechali uschovat v kombinovaných informacích s policejní stanici a vyrazili na pro turisty připravené chodníčky podél jednoho z nejrušnějších kanálů. Bylo tam několik desítek domorodých lodí s ovocem, zeleninou, jídly, kabelkami a suvenýry atd. a snad stovka lodí s turisty. Situace to byla mírně chaotická a tak loďky do sebe různě narážely. Do toho motorové čluny vířily vodu, bručely a vytvářely zbytečný chaos. Koukáním, focením a natáčením na kameru jsme strávili asi 2 hodiny - bylo na co koukat. Přesto že to nebylo takové, jaké jsme očekávali. Ceny měli předražené a celé to bylo hodně zkomercializované. Alespoň jsme si dali kokosovou zmrzlinu a mango.

Batohy ležely tam, kde jsme je nechali nestřežené, tak jsme je popadli a šli k autobusovému nádraží asi 2,5 km (o něco dále než nás před tím vysadili). Po několika optáních jsme zastihli autobus přímo na silnici, jen jsme mávli a frčeli do Bangkoku za 150B dohromady. Tam jsme na Jižním terminálu zkušeně nastoupili na autobus 511, který nás dovezl na Khao San a odtud jsme již pěšky došli do hostelu, kde jsme měli zamluvený pokoj. Pokoj díky okamžité výměně za uklizený máme čisťounký a pěkný.

Po pořádné sprše, která už bodla, jsme se vydali na asi největší trh v Bankoku tzv. víkendový trh. Nasedli jsme na autobus a za půl hoďky tam dorazili, nejdřív jsme potkali několik desítek stánků s amulety a potom obrovskou tržnici se stovkami stánků narvaných zbožím všeho druhu (hlavně hadry, ovoce a zelenina).

Začlo velké nakupování, tedy hlavně vybírání. Obchůdky tu mají hodně mladí lidé, kteří vyrábějí velmi originální ručně malované trička, sandále, ozdůbky, kabelky atd. Kačenka si chtěla koupit krásné ručně malované sandále, ale než se rozhodla, tak už jsme krámek ztratili a ani po hodince hledání znovu nenašli. Já, abych měl něco čistého do letadla, jsem usmlouval tričko a kraťasy celkem za 145B. Jinak jsme koukali na různé světélka, zajímavé ručníky, tričička, šaty, náušničky a další. Koupili jsme ještě další hůlky, tentokrát včetně prostírání za 200B. Chtěli jsme hlavně to prostírání - hůlek už máme celkem pro 20 osob:-)

Ani jsme se nestačili pořádně rozkoukat a už stánkaři začali balit, měli otevřeno jen do cca 17:30. Kačenka z toho byla dost smutná, ale nedalo se nic dělat a museli jsme jít hledat autobus nazpátek. Autobusek nás vysadil kousek od Khao San, dali jsme si večeři a po dlouhé době šli řešit naše resty s fotkami a články na blog. Večer jsme unavení padli do postele a vesele chrupkali.

26. den "Národní park Khao Sok a přesun do Bangkoku"

Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat, ale Honzík byl neoblomný a tak jsem musela vylézt ze své princeznovské postýlky a balit:-(. Batohy jsme si nechali u majitelů bručounů v recepci a vydali se směrem k parku. Při pohledu na oblohu jsme se ještě pro jistotu vrátili pro pláštěnky. U vchodu do parku jsme se nejprve zaradovali - bylo to první místo v Thajsku, kde jsme mohly využít studentské slevy na vstup (50%, tj. 50B na osobu), ale pak se zase zasmutnili, protože z 9 aktraktivních míst, byla přístupná jen 3.

Nedalo se nic dělat a tak jsme se vydali k 3 km vzdáleným vodopádům. Cestička byla připravená pro turisty, široká, ale obrostlá hlubokou džunglí, takže se bylo na co koukat. Asi největším zážitkem bylo střetnutí s rodinkou opic, která se vesele nacpávala na stromech podél stezky. Někteří její členové na nás koukali zvědavě, jiní mírně agresivně (až jsem si připravila na obranu flašku s vodou), ale většinou se nakrucovali Honzíkovi před fotoaparátem. Pokračovali jsme dále a fotili ještěrku, motýli, divný bambus a meditovali nad tím, o co všechno jsme v Čechách ochuzeni. Třeba Honzík snil o tom, jak si na zahradě vypěstuje bambus a pak nám z něho postaví baráček. Jupííííííí:-)

Po 3km osamělého kráčení jsme dorazili k soutoku dvou říček, o 200 metrů níže pak byly spíše menší vodopády. Říčka však měla krásné modrou a průzračnou vodu a tak jsme udělali pár fotek a vyrazili nelegální stezkou zpátky (byla to stezka vyšlapaná turisty, kteří si najali průvodce - ti je potom za těžké peníze prováděli půl hodiny po této stezičce a vydávali to za kdovíjak nebezpečný průchod džunglí). Pravda, opět jsme museli bojovat s pijavicemi, ale jinak nic nebezpečného tam nečíhalo. Při cestě zpátky jsme kromě opic potkali mnoho skupinek turistů s průvodcem. Skoro se zdálo, že jsme jediní pošuci, co se vydali na vlastní pěst.

U návštěvnického centra na nás jako na zavolanou čekal palačnikář, dali jsme jednu banánovou a vyrazili na okružní trasu džunglí dlouhou asi 2km. Normálně je to asi udržována stezka, měli tu vybetonované schody a chodníčky všude v nepřístupných místech, ale přesto jsme se shodli, že ji teď v období dešťů a navzdory ujištění, že je otevřena, asi moc neudržují. Přesvědčily nás o tom nejen zašlé a téměř nečitelné informační cedule, ale také asi po 1,5km cesty rozpadlé a z velké části chybějící schodiště. A tak jsme si zahráli na horolezce, museli přitom odhánět nádherného chameleonka slunícího se na provazu, kterého jsme se my nutně potřebovali držet. Zbytek cesty již probíhal v pohodě.

Hlad nám svíral žaludky jak svěrák a tak jsme se stavili u kluků ze včerejška na Pad Thai (měli to opět vynikající). Potom jsme již došli pro batohy, zeptali se paní recepční, v kolik nám jede bus a jestli nás odvezou na zastávku. Do půl třetí jsme měli ještě skoro hodinku čas a tak jsem si dala kávičku a psala blog. Pak nás pan domácí naložil do auta a odvezl na rozcestí. Tam jsme se významně postavili k silnici a čekali na autobus, který měl přijet asi za 10min. Tu se k nám přibelhal chlápek a spustil, že velký autobus jede až za hodinu, a že stojí 120B na jednoho, ale že on bude tak laskav a hodí nás do Surat Thani minibusem za 150B. Nedůvěřivě jsme se na sebe podívali a rozhodli se čekat ještě chvíli. Honzík se pro jistotu zeptal pana domácího, který tam s ostatními postával, jestli ten bus opravdu jede a on přitakal, a v zápětí nám doporučil minibus. To určitě! Jsme už zkušení cestovatele a tak odmítáme nabídky a čekáme dál. Bus se přišoural asi v 15:15 - tedy v úplně jinou dobu než ti mrzáci thajský tvrdili a ještě stál pouze 100B. To nás pekelně rozčílilo a pěkně jsme si na ně zanadávali. Určitě jim píská v uších doteď.

V Surat Thani jsme měli v plánu zeptat se v cestovce doporučené průvodcem na cenu cesty do Bangkoku turistickým busem, ale jakmile jsme vystoupili z autobusu, paní z cestovky zamknula krám a ještě na nás vesele zevnitř mávala. Tohle je fakt divný kraj. Žádnou jinou cestovku jsme v okolí nenašli, pouze nás další vyděrač lákal na výhodné svezení k vlakové stanici (ta je 13 km od centru města) za 100B na jednoho, a tak jsme šli najít klasickou městskou dopravu k vlaku. Ihned za rohem stal malý červený autobusek, kde nám sice paní průvodci tvrdila cenu 50B, ale naštěstí ji poopravil jakýsi pan učitel a ochotně nám vysvětlil, že paní neumí příliš anglicky a že je to 15B. To nás uklidnilo a čekali jsme. Čekání se protáhlo asi tak na 10 minut a pak jsme zastavovali každých 10 metrů, nabírali další lidí, tu a tam počkali. No prostě cesta na dlouhej čouhej. Kdyby někdo pospíchal na vlak, asi je lepší si zaplatit soghatew za 40B. Na vlakovém nádraží jsme se jen stěží domluvili s člověkem na pokladně na koupi lístkuů Bohužel už byla všechna místa na spaní s větrákem vyprodána a tak na nás zbylo jenom k sezení.

Čekání na vlak jsme strávili večeři, telefonátem domů, pojídáním nanuků a nicneděláním. Vlak měl 40 minut zpoždění a když se konečně přikodrcal, trochu jsme se zhrozili. Druhá třída vypadala asi jako třetí, všude bylo plno spících lidí, mírný zápach z durianu (ovoce, které se nesmí převážet autobusem a letadlem) a taky pár minišvábíků. Jednoho jsem zašlápla ihned, jak jsme vypakovali chlápka z našich místenkových míst. Naštěstí jsme měli sedadla hned na začátku vagónů, takže jsme si mohli v klidu natáhnout nohy a uložit se ke spánku.

Fotky najdete tajdlec.

25. den "Loučení s Krabi a přesun o kus dál"

Dnes jsme opět vstali poměrně brzo a rovnou začali balit. Vzápětí jsme zjistili, že motorku musíme vrátit již v 9:30. Nechali jsme všeho a jeli se podívat do místního TAT centra, jak se můžeme z města dostat zase o kousek dál. Paní byla velmi hodná a vybavila nás mapkou a ceníkem autobusů včetně jízdních řadů.

Zabalili jsme poslední věci, podívali se na internet a vydali se chytit autobus na autobusové nádraží. Postáváme na silnici a vyhlížíme, zda něco nepojede. Za nedlouho přijíždí malé červené auto, podezřele na něj hledíme (jako autobus fakt nevypadá), ale nakonec se domlouváme na ceně 20B na osobu. Cestou bedlivě pozorujeme krajinu a také to, zda místní platí stejnou sumu jako my. Platí, s klidem vysedáme a jdeme na moc dobrý oběd v podivně vypadající restauraci (dáváme si rýži s masem a omáčkou). Máme na plánu jet do národního parku Khao Sok. Cesta to však nebyla jednoduchá a museli jsme přesedat v Takua Pa, kde jsme původně chtěli i přespat, ale nenašli jsme zde žádné rozumné ubytování.

Zatímco jsem šel prozkoumat okolí (kupoval palačinku), tak ke Kačence přišli tři lidé, ani jeden neuměl pořádně anglicky a doporučili ji super autobus rovnou do Khao Sok za 150B pro dva. Asi za hodinu cesty nás autobus vyhodil na křižovatce, kde se k nám seběhnul nezvykle malý roj čtyř thajců. Poté co jsme řekli maximum za ubytování 200B, tři odpadli a zůstal jen jeden s cenou 250B... Po chvíli smlouvání uvolil na 200B i to že nás doveze do centra a chatku nám jen ukáže. Cesta zdarma bez závazků, to se nám líbí a už se soukáme do auta. Po 2km jízdy zastavujeme u několika dřevěných chtek na vysokých kůlech. Ukazuje nám jednu z nich a říká, že je úplně nová. Nevypadá katastrofálně, ale je celkem děravá s pár komáry... Slušně se loučíme, děkujeme za odvoz a jdeme se podívat u dům dál. Po několika desítkách metrů nalézáme chatky z hostelu Jungle Huts (dle průvodce cca od 500B). Asi už se umíme dobře tvářit a tak po našem klasickém room with fan (místnost s větrákem) pan domácí rovnou nabízí velmi slušnou chatku s vlastní koupelnou a záchodem (ta byla trochu slabší) za 200B. Jako bonus si necháváme namontovat moskytiéru, aby se Kačenka cítila jako princezna a jdeme hledat něco k jídlu:-).

Cesta k jídlu však byla velmi dlouhá, stihli jsme projít městečko dvakrát tam a zpátky. Měli to všude hrozně předražené, nebo zavřené. Když už jsme hlady neviděli, zašli jsme spíše omylem do přístřešku, kterému se ani restaurace nedalo říct a "šéf kuchař" uměl udělat snad jen dvě jídla. Já jsem si poručil extra velký Pad Thai a Kačka nějaké nudle, které tam zahlédla u jednoho thajsko-holandského páru. Pak už tam seděli jen mouchy a komáři. Když jsme si chtěli dát něco k pití, tak nás poslali do sámošky, ať si tam něco koupíme. Byli to opravdu pohodáři, tak jsme se spokojili s vodou, kterou nám dali zadarmo. Já měl večeři výbornou a konečně jsem se v Thajsku pořádně přejedl, Kačenka to měla trošku horší, ale bylo toho alespoň hodně. Večer se už tolik nachýlil, že jsem se odebrali do chatičky, roztáhli moskytiéru a cítili se jako princ s princeznou:-)

Výběr z fotek tady.

24. den "Až na samotný vrchol"

Dnešní den jsme se rozhodli pro výlet do národního parku Khao Phanom Bencha National Park, který jsme sice již jednou navštívili, ale bylo už zavřeno. Vedle v půjčovně jsme si pronajali motorku, opět manuálku, zabalili plavky a vyrazili.

Cesta byla zase moc příjemná, 22 km uteklo jak voda a již jsme vystupovali na parkovišti. Vstupné bylo 100B na osobu a 20B za motorku. Pán jak mě viděl, začal říkat "beautiful, beautiful" (překrásná, překrásná) a motorku jsme měli zadarmo :-). Naše první kroky vedly do návštěvnického centra, kde pro změnu neuměli skoro vůbec anglicky a tak nám alespoň ukázali cestu k vodopádům. Ty byly vzdálené asi 350 m a celkem slušné, ale mnohem víc nás zaujala místní fauna - hlavně pářící se vážky, obr pavouk bez jedné nohy, ještěrka a šnek (viz. fotky).

Pak jsme si v místní kantýně dali maso sweet and sour s rýží (moc dobré) a vyrazili na cestu k druhému vodopádu. To už byla cesta vskutku spletitá. Nejprve se stezka sice krásné vlnila džunglí, okolo obrovských stromů s velkými plochými kořeny a podél říčky, ale pak u jednoho malinkého vodopádu s vodovodní trubkou zmizela docela. V dáli jsme ale viděli hezké vodopády a tak jsme začali šplhat přes kameny a kořeny. Hodně to sice klouzalo, ale došli jsme tak celkem v pohodě. Horší byla cesta zpátky, původní cestičku jsme nenašli, a tak jsme se vydali napříč džunglí, nepevná půda nám ujížděla pod nohama a o liány se přidržet nedalo. A při vší té vlhkosti to byla prostě fakt sranda.

Když jsme se konečně vymotali, rozhodli jsme se ještě podívat na vyhlídku vzdálenou 750m (dle tabule - dle mě to bylo asi tak 2 km). Stezka začala příjemně stoupat vzhůru, stejně tak vlhkost okolí a množství našeho potu (již ne tak příjemné). Minuli jsme ceduli s nápisem "stezka smrti" a s úsměvem na rtech pokračovali dál. Vtipálci:-). Po pár metrech přestala být stezka udržovaná úplně - tj. všude bylo spousta popadaných stromů, větví, a navíc začala pekelně prudce stoupat. Asi po 200 metrech mě chytil mírný záchvat, když jsem nemohla vůbec dýchat (připisuji to totálnímu vyčerpání organismu). Naštěstí mě Honzík začal bleskurychle ovívat (zničil u toho 2 mapy) a snížil tak teplotu těla na přijatelnou. Asi po 10 minutách jsme pokračovali dále (já funíce, Honzík s písní na rtech). Další mírně hysterickou scénku jsem ztropila, jakmile jsem objevila na své noze pijavici - nešla odtrhnout a tak jsem na ní zkusila zařvat. Ani to nepomohlo, a tak přispěchal na pomoc Honzík, který ji svou mužnou silou odtrhl. A to chudák ještě nevěděl, že si tahle zvířátka nese taky na každé noze jedno. On na ně byl ale hodnější a snesl je i dolů z hory. Výhled byl celkem normální a tak jsme se vydali na cestu zpátky. Dole jsme odervali pijavice, které už byly pěkně nacucané a spustily Honzíkovi pěkně krvácení. Dali si colu jako odměnu za ten hrůzostrašný výstup a vydali se k chrámu Wat Tham Seua, ke kterému vedlo 1237 schodů. Ano, správně, opravdu jsme mírnými sadomasochisty.

Schodiště se zvedalo strmě po skále, počet schodů byl viditelně označen, což mě mírně uklidňovalo, protože jsem aspoň věděla, jak je to ještě daleko. Navíc jsme si pro tentokrát vzali s sebou vodu a tak jsme nahoru vyšlápli celkem bez problémů. Z chrámu byl opravdu krásný výhled (mnohem lepší než z té prokleté hory), napravo se vypínaly vápencové útvary porostlé lesem a nalevo bylo vidět moře. O něco horší byl sestup dolů, protože schody byly fakt hodně prudké a začala nás bolet kolena.

Po sestupu jsme nasedli na motorku a jeli do místního obchoďáku shánět další dvd pro zálohu. V Big C si Honzík dál vynikající vepřový steak (zatoužil po mase) s 5 hranolkama, čímž rozpoutal bouři ve svém žaludku. Ten se dožadoval více a více jídla a my jsme tedy museli testovat nejrůznější pochoutky. Dvd jsme sehnali, opět jsme se pokochali místní nabídkou a vyrazili zpět do Krabi.

Po večeři jsme si otevřeli zakoupené víno Spy (černé a růžové), shlédli seriál a šli chrupkat.

Výběr z fotek najdete zde.