23. den "Šnorchlovací výlet na Ko Phi Phi"

Budík nás probudil již v 7:30, protože v 8 nás má vyzvednout minibus z cestovky. Před odjezdem jsme ještě u paní v cestovce doplatili zbytek peněz a už frčeli směrem k přístavišti rychlých lodí za pláží Ao Nang.

Naše lodička byla menší asi tak pro 20 lidí, měla dva motory - každý 200 koní a říkají jí "speed boat". Výlet by dle prospektu měl obsahovat 8 zastávek včetně bufetového oběda a 4 na šnorchlování. Loď to frčela rychlostí 33 mil/hod, a prudce narážela do vln. Byla to fakt vzrušující cesta vezmete-li v potaz můj odpor k jakémukoli prudkému pohybu směrem nahoru a dolů. Teď jsem si ho užívala celých 45 minut a jediné co mě utěšovalo, že špatně není jenom mně.

První zastávkou bylo šnorchlování. Bohužel se jednalo o klasickou turistickou zastávku, takže v okolí bylo asi 15 dalších lodí a spousty dalších dychtivých šnorchlistů. Moře zde bylo celkem čisté, ale rozhodně nedosahovalo průzračnosti moře v Řecku nebo Chorvatsku. Hnedka nás obklopili hejna pestrobarevných rybiček, které se očividně nebály lidí a vesele nás následovaly. Korály nás zase tolik nenadchly, jsme zmlsaní Egyptem (útesem na Marsa Alam).

Další zastávkou byla pláž Maea Bay, která se proslavila díky filmu Pláž s Leonardem DiCapriem. Což o to, pláž to byla opravdu nádherná, průzračná voda, tajemné skály okolo, jenže celý dojem kazil dav turistů. Většina pláže pak byla vyhrazena pro lodě a pro plavání zde byl bójkami ohraničen jenom úzký a celkem krátký proužek vody. Moc si nedokážeme představit, jak to tu vypadá v hlavní sezóně.

Loď pokračovala okolo vskutku krásných útesů, proplula lagunou Pileh Bay a zamířila na ostrov Phi Phi Don, kde nám v místní restauraci připravili oběd. Ten byl vcelku slušný, thajská kuchyně v adaptaci pro turisty bufetovou formou. Dali jsme si tedy pořádně do nosu, prošli zdejší městečko, kde všechno bylo tak 2x dražší než v Krabi (a tam je všechno dražší než v Chiang Mai;-)) a opět nasedli na loď.

Průvodce nám sdělil, že normálně ještě zastavují ještě na dalších místech, ale protože je málo vody, tak pojedem rovnou na Bamboo Island, kde budeme moci šnorchlovat o něco déle. Trochu nás to rozčílilo, protože místo slibovaných 4 míst pro šnorchlováni jsme navštívili jen 2. Navíc jsme na obědě potkali opět Kamila s Evou, kteří byli na výletě s jinou cestovkou a ta problémy s nedostatkem vody neměla. Nic naplat, nikdo jiný se nebouřil a tak nás asi za 20 minut vysadili na nádherném ostrově. Voda byla opravdu krásná, průzračné modrá a bílý písek s ní ostře kontrastoval. Jenže pro šnorchlování byl zase vyhrazen jenom úzký proužek moře, korály byly dost polámané od lodí, které bez zaváhání najíždějí až na ně a rybiček pomálu. Po chvilce šnorchlování aspoň v tom málu prostoru jsme se vydali na obhlídku ostrova. Objevili jsme krásnou odlehlou plážičku, kde Honzík aspoň chvilku šnorchloval dle svého přání (potápět se pro mušličky aj.). Pak jsme se ale museli zase vydat zpátky, abychom stihli loď. Ta nás asi za 30 minut odvezla zpátky k přístavišti u Ao Nang, kde jsme nasedli do připraveného minibusu a nechali se odvést do hostelu.

Celkově jsme byli s výletem spokojeni. Viděli jsme zase něco jiného, ostrovy to jsou bezesporu nádherné, podmořský život tu jistě taky není k zahození. Jen si říkáme, že turistů je tu až přespříliš. A trpí tím především místní nádherná příroda. Korály byly hodně poničeny při tsunami, ale větší ránu jim určitě zasazují lodě plné turistů, které svými motory totálně ničí zdejší podmořský život.

Odpoledne jsme strávili každý tak trochu odděleně - já jsem psala blog a Honzík se vydal do města fotit. Asi za hodinku jsme usedli k počítači a vypálili dvdčka, vložili nové články na blog a vytřídili fotky. Kvůli poměrně zdlouhavé práci nám zavřeli noční trh a tak jsme na véču museli zajít do místní restaurace. Při té příležitosti jsme vyzkoušeli místní víno Spy, které chutná jako růžový toptopik s příchutí alkoholu - ale bylo to moc dobrý.

Fotky k dispozici zde.

22. den "Okolí Krabi - pláže, mušličky, kokos a tornádo"

Již asi v 7:30 nás probudil kravál z ulice a nepříjemné sluníčko. Nedalo se nic dělat a tak jsme vstali a rozhodli se, že alespoň vložíme texty a fotky na blog prostřednictvím avizovaného internetu zdarma. Jenže ouha. Když jsme přišli k počítačům, slečna významně ukázala, že internet je zdarma jen od 6 večer a to pro každého na půl hodiny. To nás dodělalo úplně a šli jsme hledat nový hostel.

Cestou jsme se stavovali v různých cestovkách a zjišťovali možnosti šnorchlovacích výletů. Zároveň jsme se rozhodli opět využít jako dopravní prostředek motorku, půjčili si krásnou manuálku za 150B. Díky ní jsme objeli dostatečné množství hostelů, prohlídli si vždycky pokoj a nakonec vybrali K.Guesthouse na stejné ulici jako ta hrůza předtím. Rozdíl byl nejen v ceně, na 2 dny to máme za 350B, ale především v čistotě a klidnější poloze.

Jakmile jsme se zbavili batůžků, nasměrovali jsme naší motorku k plážím nedaleko Krabi. Cestou jsme se stavili na obídek opět v takové té místní restauraci při cestě (domlouvali jsme se s nima rukama nohama). Krajina je tu zase úplně jinačí. Silnici lemovali velké skály s různými krasovými výrůstky a prohloubeninami tu a tam porostlé zelení.

Naše první kroky vedly na pláž Ao Nang, která byla celkem hezká a určitě čistší než velké pláže na Ko Samui. Po zaparkování motorky jsem se nechala ukecat na skvělou nabídku 50% slevy na masáže a absolvovala hodinovou olejovou masáž za 100B. Honzík se po předchozí zkušenosti rozhodl šetřit záda a raději fotil, hrál hru na PDA, pojídal banány a pil čaj, který mu holky donesly. Pak jsme se šli vyšplouchat do vln. Obzor se škaredě zamračil, v dálce se dokonce vytvořilo několik tornád, která jsme samozřejmě zuřivě fotili. Ve vlnách jsme se seznámili s prvním českým párem na našich cestách - Kamilem a Evou že Šumperka. Cestovali podobně jako my z města Krabi na motorce (automatce) a tak jsme se po krátkém povídání domluvili na večerní pivo. Po výměně čísel jsme nasedli na motorku a uháněli krajinou k dalším plážím. Tady by se ti Luďo určitě líbilo - samá zatáčka, super okolí, pořád je na co koukat:-).

Na jedné z pláží Honzík našel svůj vytoužený kokosový ořech a jako správný trosečník se jej jal rozbít. Pravda nejprve rozmlátil kus vyplavených korálů, ale ořech držel jako kámen. Pak jsme ale našli větší kamenný výběžek jako stvořený pro Robinsony. Po několika minutovém mlácení kokosu o kámen a urputné Honzíkově snaze jej rozlomit, se ozvalo křupnutí a ořech konečně povolil. Uvnitř opravdu byla bílá dužina tak jak ji známe a tak jsme si na ní s radosti (a Honzík s patřičnou pýchou) pochutnali.

Při cestě zpátky jsme pak ještě narazili na princezninu rezidenci, kam nás sice ochranka se samopalem nechtěla pustit, ale aspoň jsme si s ní hezky popovídali. A pak jsem si na jedné z vyhlídkových zastávek spálila nohu o výfuk. Au.

Na další zastávce jsme využili odlivu a prošli se po úzkém pasu pevniny až k ostrůvku. Všude bylo neuvěřitelné množství mušliček, až oči přecházely a tak jsme sbírali, vybírali a kochali se výhledem. Osud nám přivedl do cesty opět Kamila s Evou a tak jsme se společně vydali k chrámu Tiger Cave Temple. Jenže jsme špatně zahnuli, takže jsme změnili plány a zamířili k vodopádům Hyua. Krajina se při zapadajícím sluníčku zase celá rozzářila a tak nám cesta krásně ubíhala. U vodopádu jsme zjistili, že je to národní park a umluvili hlídačku, aby nás pustila alespoň k nahlédnutí. Měli tu moc krásný upravený park jako stvořený pro focení a i přírodní stezky a tak jsme se s Honzíkem domluvili, že sem ještě zajedem, až budou mít otevřeno.

Večer jsme strávili toulkami po nočním trhu, psaním blogu a výběrem fotek v internetové kavárně (za 40B na hodinu- tady to mají dost drahé) a baru s Kamilem a Evou. Tady jsme také poprvé vyzkoušeli "bucket", což je 1,5 l kyblíček whisky, redbullu, sody a coly (celkem za 250B, ale lepší než láhev piva za 160B).

Ještě jsem zapomněla dodat, že jsme si na zítřek domluvili šnorchlovací výlet na ostrovy Ko Phi Phi. Tak uvidíme, jestli tu opravdu mají tak nádherné moře:-).

Výběr z fotek tady.

21.den "Přesun k Andamanskému moři"

Dneska nás probouzel budík v 8, ale marně. Ještě jsme si chvilku poleželi a potom vyrazili na naší pláž (asi 20m). Moře je po večeru, kdy se pořádně rozbouřilo, alespoň trochu osvěžující, což nás těší. Ještě dojdu Kačence pro kávičku a napíšu blog. Potom si jen užíváme - Kačenka sluníčka, já stínu. Po 11 se pomalu balíme, dáváme si sprchu, sedáme na motorku a jedeme do přístavu. Obrovský a krásný kokos, který jsem našel dneska na pláži jsme se slzou v oku museli zanechat svému osudu, protože se nevešel na motorku, ach jo:-( V přístavišti jdeme na oběd, nakupujeme pivo, ovoce a nějakou vodu.

Nasedáme do autobusu, který se naláduje na trajekt, ten náš autobus asi po hodině jízdy opět vyloďuje. Tentokrát však jedeme opravdovým trajektem, z lodi je super výhled a sedíme úplně nahoře.

Následně opět nasedáme do našeho autobusu a pokračujeme dál na cestě do Surat Thani. Tady se nás ujímá pán, který neřekne nic jiného než "follow me" (následujte mě) a jde a jde asi 5 minut. Již nás ani nepřekvapuje, že dorážíme do zapadlé restaurace s předraženými jídly udělanou přesně pro tuto příležitost. I přes všechny jejich triky v podobě nadhazování jídelního lístku, či vyhrožování dlouhé cesty si nic nedáváme. Před šestou hodinou (vyjíždět jsme měli v 5) nás nakládají do malého náklaďáčku a odváží k normálnímu autobusu (linkáči). Ten nás již v pořádku dováží do Krabi.

Jenže to bysme nebyli v Thajsku, aby nám cestovka nepřipravila nějaké překvápko. Autobus klasicky astavil na údajném autobusovém nádraží 5 km od centra města. Všichni ostatní cestující se nechali vysadit různě podél hlavní silnice, ale turisty nechali dojet až na konečnou. Jedinou osvětlenou budovou v 9hodin večer byla místní cestovní kancelář, kde nám áan s úsměvem nabídl odvoz za 60B pro každého. To jsme samozřejmě rázně odmítli. Je to jako když si z vás dělají srandu. Jenže bylo celkem pozdě večer, cesta daleká a tak jsme se nechali ukecat na rezervaci pokoje v hostelu KR Guesthouse, který zároveň nabízel i odvoz z nádraží. Zaplatili jsme 250B za pokoj, záhy přijeli kluci, naložili nás do dodávky a odfičeli s námi do hostelu. Hladoví jsme zavítali na místní noční trh, dali si obvyklá jídla a unaveni po dlouhé cestě si šli lehnout.

P.S.: Něco málo k hostelu. Bylo to jedno z nejšpinavějších míst, kde jsme byli nuceni přespat. Nejen společná koupela a záchod, kde Honzík objevil obr švába, ale také pokoj. Špinavý pokoj je v Thajsku opravdu výjimka. Většinou je tu všude naklizeno a vypulírováno. Ale lepší než drátem do oka:-)

Výběr z fotek zde.

20. den "Kolem dokola Ko Samui"

Dneska jsme se v novém domečku krásně vyspali a vstali dle budíku přesně na osmou. Popadli jsme snídani a vyrazili na pláž. K snídani se podával kroasant s kokosovým krémem, ovoce a moře slané vody:-). Dopoledne jsem se opalovali, četli si a psali blog. Na oběd jsem se vydali na motorce a to s následným plánem projezdit celý ostrov. Hlavní cesta okolo ostrova má 62km, takže se to dá projet za chvilku.

První ze zajímavých zastávek byl vodopád. Zastavili jsme v houfu motorek pod vodopádem. Nic netušíce jsme se vydali k vodopádu. Čekali jsme, že to bude klasika a bude vzdálen nejdále 200 metrů, nestalo se tak... Asi po hodině cesty v úmorném vedru poměrně neupravenou cestou jsme konečně dorazili k "vodopádu". Ten patřil k těm slabším, ale byli jsme vděční za studenou vodu, ve které jsme si mohli alespoň zchladit nohy a nabrat sílu na cestu zpět. Opravdu jsme se zchladili až na motorce a pokračovali cestou podél ostrova. Každou chvilku jsme odbočili cestou k pláži a alespoň se podívali na moře a výhledy. Na koupání to moc nebylo, buď bylo moře nesnesitelně horké, nebo velmi špinavé. Večer jsme dorazili k velké turistické atrakci a to ke skalám, z nichž jedna představovala mužské a jedna ženské pohlavní orgány. Bohužel jsme na to asi z toho vedra zapomněli a vůbec nechápali, co si tam lidí fotí. Řekli nám to až turisté při odjezdu...

Jedna z našich tužeb byla vidět nejkrásnější (Chaewang) a druhou nejkrásnější pláž (Lamai) ostrova a tam se i vykoupat. Našli jsme tu druhou nejkrásnější a dokonce se i konečně pořádně vykoupali. Ale krásná nám moc nepřipadala a shodli jsme se, že u bungalovů máme hezčí a bez desítek lidí. Výlet to však byl stejně super:-)

Cestou domů jsme se ještě stavili na internetu, kde jsme zastihli všechny Šaršoňáky, což bylo příjemné zpestření.

Ještě jsme si zaskočili na večeři opět do stejné restaurace jako včera. Zde se však za jeden den výrazně změnily ceny, což jsme samozřejmě hned odmítli, cenu dostali včerejší a k tomu pořádnej nášup a bonus v podobě talíře okurek a bambusových výhonků. Spokojeně nacpáni jsme dojeli domů a již jen odpočívali a šli spát...

Fotky jsme vložili sem.

19. den "Hurá na ostrov"

Ráno jsme se probudili v autobuse a to nečekaně - poměrně vyspalí. Asi v 7 hodin nás vyložili na "sběrném dvoře" místní cestovní kanceláře spojeném s drahou restaurací (jídla kolem 70B), na což jsme ještě nebyli zvyklí. Hezky nás tam nechali asi hodinku počkat, ale odolali jsme a nic jsme si nekoupili (měli jsme vlastní vodu). Následně nás naložili do dalšího autobusu, který nás převezl do přístaviště a odtud loďkou do cílové stanice - ostrov Ko Samui. Přijeli jsme asi kolem 12 hodiny a klasicky se na nás vrhnul dav taxikářů, kteří nás chtěli dopravit k libovolnému hostelu a to za cenu 60B za osobu. Chvíli jsme se rozmysleli a poté půjčili poloautomatickou (hurááá) motorku na 2 dny za 300B. Ještě že máme menší batohy a mohli jsme celkem v pohodě jet na motorce s nimi (já batoh na břiše, Kačka na zádech, zbytek v košíku).

Vydali jsme se hledat ubytování. Již z lodi jsme věděli, že ceny ubytování se pohybují poměrně vysoko. Na hlavní části (rušné) ostrova kolem 1000B, na klidné části 500B a ve třetí části je údajně voda po kolena. Cenám jsme samozřejmě nevěřili, ale rovnou vyrazili do klidné části ostrova asi 10km po místní silnici. Cestou jsme navštívili 8 ubytovacích zařízení a ceny byly opravdu podstatně vyšší, než jsme chtěli. Často se pohybovaly přes 500B a nikdo o levném ubytování nevěděl. Následně jsme dorazili ke krásné pláži, kde nám ukázali chatku za 200B/noc, zaradovali jsme se:-) Pak nám ji paní ukázala a byla hezká i vevnitř, zato na posteli leželo asi sto komárů - nebyla tam totiž žádná moskytyéra. Potom nám ještě nabídli za 400B krásný bungalov s klimatizací, teplou sprchou a záchodem. Po chvíli jsme se dali do řeči s jednou z místních údržbářek a vyprávěli jsme jí, jak cestujeme a že jsme byli na vodopádech v okolí Chiang Mai atd. Byla nadšená a říkala, že zkusí domluvit nějakou slevu se šéfem. Opravdu mu vše vylíčila a šéf slevil za chatku 150B a za krásný bungalov 350B/noc, následně 300B s vypnutou klimatizaci a s zapnutým větrákem. Se slovy zkusíme sehnat něco levnějšího se obracíme a jedeme hledat dál. Ještě navštěvujeme pár dalších ubytovacích zařízení, dáváme si zatím nejdražší pad thai (50B, na ostrově však stojí klidně i 100B). Jenže pak začalo pršet a my se vrátili zpět do usmlouvaného bungalovu Silent beach za 300B (ostatní platili 500B). Musím však dodat, že bungalov je opravdu krásný, čistý, moderní a pláž je jedna z nejkrásnějších tady na ostrově. Dozvídáme se, že v daném domku jsme první, ještě tam nikdo jiný nebydlel a stavěl ho shodou okolností i Čech:-). Večer si ještě dáváme kávu (25B) a chvíli odpočíváme. Kolem 8 hodin večer nasedáme na motorku a jedeme se podívat na nejživější část ostrova. Dle průvodce přeplněnou bary, kde teče alkohol po litrech a tančí gogo tanečnice. Cestou potkáváme velké nákupní centrum v čele s obrovským Tesco Lotus.

Měli jsme chuť na klasický evropský chléb, proto bereme košík a vstupujeme dovnitř. Byl to pro nás tak trochu jako návštěva nějaké pamětihodnosti - bylo na co koukat. Čekali jsme, že zde budou potraviny podobné těm evropským, nic takového se však nekonalo a ty ceny! Balík 30 krevet za 50B, maso kolem 80B/kilo, 20 druhu kari past, ryby, párečky, vše naprosto čerstvé. Dále ulice plná rýže a to ne nějakých minimalistických balení ale rovnou po 10kg (asi 30 druhu). Dále spousty sladkých dobrůtek, stovky omáček a dalšího... Neodolali jsme a koupili alespoň croassanty ve slevě (7 kroassantu za 20B), kokosové mléko (velká plechovka 18B), bonbóny (6B), antikomára (50B), místní čokoládu (16B) a kešú oříšky v pepři (20B).

Po návštěvě Tesca jsem se ještě stavili na trhu nakoupit ovoce a dorazili do nejrušnější ulice. To byla taková normální ulička plná krámů s pár lidmi (oproti Bangkoku). Dali jsme si alespoň chuťově průměrnou palačinku a jeli domů ochutnávat nakoupené dobrůtky.

Poznámka k motorce. Motorku máme 110ccm a je zatím asi nejlepší, perfektně řadí, brzdí i jezdí;-) Zato doprava na ostrově je velmi nebezpečná a nevyzpytatelná. Zásluhu na tom mají turisté, kteří jezdí jako blázni. Je to zatím nejhorší, co jsme byli, přestože počet vozidel na silnicích je podstatně menší...

Výběr z fotek zde.

18. den "Na skok v Bangkoku"

Je 5 hodin ráno, autobus zastavuje u krajnice a my vysedáme nedaleko ulice Khao San v Bangkoku. Poměrně nevyspalí, popadáme batohy a jdeme zkusit štěstí na stanoviště výdeje lístků (jedna cestovní agentura), tam je však ještě zavřeno a otvírají až v 9.

Potřebujeme se zbavit alespoň batohů. Zkoušíme náš bývalý hostel Merry V, kde nám věci ochotně schovávají (zdarma + 10B za bezpečnostní sejf na cennosti). Zbytek času trávíme v nedaleké internetové kavárně, kde bohužel neměli dobrý počítač (jen USB 1.0, který nedokázal napájet nás disk), proto jsme jen napsali blog, fotky nešly.

V 9 hodin jsme se šli podívat do cestovky, jestli už mají otevřeno a dají nám naše lístky do Ko Samui. Otevřeno měli a tak se šla Kačka zeptat, jak to bude. Mezi námi, moc si holky do oka nepadly, a byl to mírně zuřivý rozhovor... Problém byl v tom, že nám něco jiného říkali, když jsme vylezli z autobusu a něco jiného teď v té kanceláří (o umístění autobusu, o lístkách i o času odjezdu). Nedalo se nic dělat a museli jsem se s tím smířit a doufat, že to tak opravdu bude:-(

Den jsem si užili nad očekávání. Vydali jsme se na lodní přístav městské dopravy a cestou odmítali mnoho komerčních lodí na vyhlídkové jízdy (hodina 800B). Cesta městskou lodní dopravou stojí dle linky a vzdálenosti 10-32B pro jednoho. My jsme jezdili oranžovou linkou za 13B jeden. Lodě mají pěkné, čisté a velmi rychlé. Nejdříve jsem se jeli ještě jednou podívat na krásný Wat Arun, který jsem viděli jen za tmy. Je opravdu krásný a při vidině že si na něj můžeme vyšplhat, jsme zaplatili i 50B za vstup. Měli jsme za to krásný výhled na město, super příkré schody (skoro jako u Bášových doma, ale na těchto jsem se trochu báli;-)) a krásně ozdoboné budovy. Malou zajímavosti je neuvěřitelná komerce v okolí budovy a to v podobě ošklivých izolepou pospravovaných papírových "soch" pro fotografování - takové ty s otvorem pro hlavu. Tady za fotku chtěli 40B a to si ji musel člověk udělat sám vlastním foťákem (s živými převlečenými lidmi a s fotkou to bylo za rovnou stovku)!

Vydali jsme se opět lodí a to do vyhlášené čínské čtvrti, kde se nachází obrovský zeleninový a květinový trh. Najít ho byl trošku oříšek, ale podařilo se a stálo to za to - ona vůbec celá čtvrt je plná trhů... Květinový trh nás doslova nadchnul, nic podobného jsem v životě neviděli a nikomu bychom to asi ani nevěřili. Tolik kytek snad ani nemají ve všech českých květinářstvích dohromady, ta nádhera a hlavně ta cena! Za obrovský puket krásných růží (cca 50) chtěli rozumných 30B, někde dokonce 20B. Bylo tak běžné, že lidé si odnášeli doslova plné náruče květin. Bylo ale z čeho vybírat - růže, karafiáty (ty byli poměrně drahé), orchideje, gerbery, bambusové výtvory a mnohé další. Nejlepší je se podívat na fotky. Je to krásný pocit moci koupit tady 500 gerber za cenu jako u nás jednu s mašlí:-) Pro zvídavé, ano chtěl jsem Kačence koupit náruč růží, ale odmítla to, že se s tím nebude tahat, tak jsme si alespoň dali něco dobrého sladkého z místní pekárny. Plynule jsem se přesunuli do zeleninového trhu, který byl taky super, ale na kytky opravdu neměl.

Dále jsem se si vyhlídli jednu malou restauraci a dali si něco k jídlu, opět mě to zthajštili a přinesli místo nudlí polévku (mají to sice napsané anglicky, ale vůbec tomu nerozumí), bylo to ale dobré.

Následovalo zase něco více pro mě a to obrovský nelegální trh převážně z elektronikou, kde se fotit mohlo jen na tajno. Dalo se tady sehnat téměř vše a to za rozumné ceny, hlavně tam měli tuning pro auta (každý má v tuktuku mnoho repráčků, nálepek, odrazek, svítidel, ...), vysílaček, pirátských dvd, mobilů, kabelů atd. Přestože byli vidno, že tam není nic legální, tak tam chodili policisté a obléhali stánky s těžce lechtivými DVD a vypadali spokojeně. My jsem si zakoupili jen 3-in-1 auto mp3 player s fm modulátorem samozřejmě s dálkovým ovladačem (usmlouváno na 160B), díky kterému budeme moci poslouchat mp3 i v našem autorádiu, No, líbilo by se tam snad každému;-)

Následně jsem se pokoušeli najít Wat Traimit, nebylo to lehké a cestou jsem potkali ještě obrovskou krytou tržnici s úplně vším (opravdu úplně vším). Celou jsme projít nestihli, ale i tak to byl zážitek vidět, co se všechno vyrábí. Dali jsem si kávu a juice a došli za vydatné pomoci místních k Wat Traimit. Ten byl bohužel zavřený a v opravě, jen jsme tedy prošli přilehlé budovy a šli zpět k lodi.

Vyzvedli jsem si batohy a šli se s mírně sevřeným žaludkem podívat do cestovní kanceláře, zda nás odvezou. Naštěstí vše dopadlo dobře a i přes otrávené obličeje jsme asi po hodince čekání nastoupili do autobusu. Ještě nás překvapil veškerý zákaz fotografování a natáčení autobusu, ale jinak již bylo vše v pořádku. Krásný autobus se super sedadly, obrovské místo na nohy, deka a příjemné zastávky.

Výběr z fotek najdete tady.

17. den "Kurz vaření"

Dnešek je poslední den v Chiang Mai, večer se přesouváme autobuskem do Bangkoku a poté dále na jih na ostrov Ko Samui.

Jelikož asi všichni víte o tom, že řada vařím, rozhodli jsme se s Honzíkem pro absolvování kurzu thajské kuchyně. Já jako kuchař začátečník, Honzík jako můj fotografický a kameramanský doprovod. Z nepřeberné nabídky kurzu jsme vybrali školu The Best Thai Cookery School, která nabízela výuku pro nás nejlepších jídel.

Asi po půl desáté nás vyzvedl mikrobusek, kuchař (a řidič zároveň) si od nás vzal potvrzení a jeli jsme pro další vařeníchtivé turisty. Tam nás kuchař tak trochu zaskočil, protože, jakmile přivedl další slečnu, obrátil se na nás s tvrzením, že nejsme nahlášení a že musíme ven. Chvilku jsme na něj zmateně koukali, pak se mu snažili vysvětlit, že jsme řádně zaplatili. Naštěstí se ozvala další turistka, která asi prokoukla kuchařovu zmatenost dříve než my a vysvětlila mu, že my jsme nastoupili již v předchozím hostelu. Kuchař se rozřehtal na celé kolo, plácl se do čela naskočil do auta a odvezl nás na místní trh. Ani jsme nebyli moc překvapeni, když zastavil u toho našeho trhu (asi tak 3 min od našeho hostelu), protože již dříve jsme viděli, že tam jezdí většina kuchařských kurzů.

První část bylo tedy představení základních ingrediencí thajské kuchyně od vajíček, zeleniny, přes houby, rýži, kari pasty až po ryby a česnek. Kuchař nám říkal spousty tipů, jak poznat čerstvé ingredience, jak je vybírat aj. Musím říci, že jsem z té přehršle informací byla trošku zmatená, hlavně ze vší té zeleniny. No uvidíme. Pak jsme ještě chvíli čekali než kuchař nakoupil nějaké další suroviny pro vaření, Honzík mezi tím skočil do hostelu pro stativ a nabíječku na kameru a pak už jsme naskákali do dodávky a byli odvezeni asi 20 km za Chiang Mai. Místnost pro vaření byla otevřená avšak zastíněná se spoustou stolečků do čtverce. Kazdy měl k dispozici vlastní plynový vařič a stoleček na přípravu. Honzík naaranžoval kameru (pro případ, že bychom něco zapomněli, máme to nahrané), já se navlíkla do zástěry a hurá na to.

Prvním jídlem byla kokosová polévka s kuřetem. Sice jsme se toho trošku báli, protože třebas místní specialita Tom Yam nám vůbec nechutná, ale nakonec to bylo moc dobře a polívka nám oběma moc chutnala. Vaření fungovalo asi tak, že kuchař vždycky řekl, co a jak, a pak nám říkal, jak máme nakrájet zeleninu, co přihodit do hrnce, jestli míchat nebo ne atd.

Potom následoval sled dalších receptů, tipů a rád např. jarní závitky a omáčka k nim ,banánové rolky a kokosové mléko (ty byly boží), příprava jasmínové rýže, příprava lepkavé rýže, papaya salád, rýže s mangem aj. Při této části jsme se většinou jenom dívali, případně pomáhali jednotlivé (třebas každý si vyzkoušel ubalit jarní závitek a banánovou rolku).

Pak už nastalo to opravdové vaření - já jsem chtěla vařit červené curry s kuřetem, zeleninu sweet and sour a opilé nudle. Recepty vám zatím prozrazovat nebudu, vyzkouším to doma a pak to najdete na mém blogu (http://korenizivota.blogspot.com).

Asi největším zážitkem bylo vaření opilých nudlí, kdy nám kuchař na zeleninu nalil vodu, díky čemuž po vhození na pánev vyšlehl obrovský plamen (dle fotek jsem měla absolutně největší). Pak už nás čekalo jenom ochutnávání všech výtvorů. Nutno říci, že my jsme s Honzíkem měli co dělat, abych všechna ta jídla snědli. Nedokážu si představit, že by to někdo musel sníst sám. Všechna jídla byla naprosto super- já jsem se zamilovala do červeného curry, Honzík byl nadšený že sweet and sour zeleniny s kuřetem.

Pak přišel ještě kuchař a ukázal nám jak otevírat a jíst nejrůznější druhy exotického ovoce. To jsme fakt ocenili, protože ho tu mají hodně, ale my jsme moc nevěděli, jak na to, takže jsme ho zatím moc nekonzumovali. Od této chvíle ale kupujeme hlavně rambutan a takovou fialovou potvůrku (zapomněla jsem název). Mňam.

Na závěr nám kuchař předal certifikáty, my jsme si ještě koupili nůž a poté už nás odvezli zpátky k tržnici.

Skočili jsme ještě do 7/11 pro vody na cestu, vysprchovat se na hostel a na tržnici pro ovoce a kousek kuřete. Pak už pro nás přijel taxík, který nás dovezl k autobusu do Bangkoku. Do autobusku na obrázku z cestovky měl teda dost daleko, řekla bych taková docela stará kraksna, ale za to tu bylo dost místa na nohy. Cestou mě naštvali ještě jednou, když zastavili u takových těch pro turisty zařízených odpočívadel, kde si nedáte k jídlu absolutně nic, protože mají nasazený ceny jak blázen. Navíc co se týče jídla v Thajsku opravdu nekoupíte náš chleba, nebo housky. Všechno to jsou buď toastové chleby nebo pečivo na sladko. Thajci to ještě s oblibou doplní medem a takovým rádoby salámem a je hotovo. Přiznávám se dobrovolně, že občas zatoužím po chlebu se sýrem. Sýry jsou tu neskutečně drahé - dováží je z Francie. Kousek (asi 15 dkg) stojí asi 300B, což je pro porovnání tady celý talíř mořských plodů i s velkým rybím filetem a to prosím v docela dobré restauraci.

Výběr z fotek najdete tady.

16. den "Neposlušná motorka"

Dnešní hlavní ranní úkol byl nahrát fotky na záložní DVD (začal již v 7:20). Ukázalo se to jako poměrně komplikovaný a drahý problém. Počítač v hostelu neuměl vypalovat DVD a ostatní provozovatelé chtěli mimálně 80B za DVD. Podařilo se mi ukecat jednu paní za 40B/DVD. Nakonec jsem vypálil 5 DVD a zaplatil rozumných 120B za všechno. Kolem 11 hodiny bylo vše zazálohováno, zabalili jsme batoh a vyrazili do hor, hlavně na Doi Inthanon (nejvyšší hora Thajska).

Cesta po místní dálnici ubíhala velmi rychle a motorka jela jak o závod 80km/hod. Problémy však nastaly asi po 40km, kdy začalo mírné stoupání, to se motorce nelíbilo a vyloženě se chudák dusila (to ještě nevěděla co ji čeká).

Hlad byl mocnější než my, a proto jsme se rozhodli vyzkoušet jednu z restaurací podél silnice. Trefili jsme se přímo do černého, krásná restaurace a příjemná obsluha. I když že začátku to tak nevypadalo, neměli Pad Thai a rýže a polévky bylo jediné co uměli. Objednali jsme si rýži s masem (s nějakou omáčkou) a čekali. Za chvíli nám donesli hrneček s ledem, vodu a voňavou polévku (kterou jsme si neobjednali). Po chvíli váhání, zda je to omáčka, polévka, nebo něco jiného nám místní pan poradil, že je to polévka a na rýži to lit nemusíme (což bychom jinak asi udělali). Snědli jsme ji a hned dostali nášup a k tomu přinesli naše hlavní jídlo. Opět famózní a hlavně nejlepší na konec, konečná cena včetně všeho pro dva 50B! :-)

Nás první turistický cíl byl vodopád Mae Ya patřící k nejkrásnějším v Thajsku. Bohužel jsme minuli jednu šipečku a "hodný" domorodec nás poslal úplně špatným směrem. Po 15km a dalších ujištění od domorodců, že jedeme správným směrem, jsme to obrátili zpět a odbočku našli již správnou... Vstup k vodopádu (který se nachází asi 10km z naší hlavní cesty do hor) v podobě vstupenky do národního parku stál 100B/osoba a 20B/motorka. Vstupenka není pouze na jeden vodopád, ale do celého parku. Vynaložených peněz jsme však vůbec nelitovali, vodopády to byly nádherné, obrovské a hlavně úplně bez lidí. Tedy potkali jsme v daně části parku 2 turisty - takhle nějak bychom si představovali málo turistů ;-)

Nasedli jsme opět na motorku a vydali se z národního parku ven, abychom do něj zase za několik kilometrů zajeli (vstupenky jsme již měli) a šli se podívat na vodopád Mae Klang. Po prohlídce a krátké procházce začalo mírně pršet, tak jsme dešti ujeli a klikatými cestičkami urazili dalších 30km do pro nás posledního vstupu do národního parku. Na motorku to však již bylo moc a odmítala jet do kopce rychleji než 18km/hod, většinou 15km/hod a po rovince 45km/hod. Není nutné dodávat, že to bylo do kopce hodně často. Chudák úplně přidušená začala konzumovat takové množství benzínu, že nám v půli cesty došel. Moc jsem nevěděli, jestli se vrátit zpátky 15km ke vstupu do národního parku, nebo jet dál a doufat, že tam něco zbylo. Zkusně jsme zatřásl motorkou, podíval se do nádrže (ještě nebyla úplně vyschlá) a jeli jsme dál. Po 2km jsme se doptali na první benzínku (normální chata ve vesnici), kde však benzín 91plus neměli... Rozhodli jsme se pokračovat v cestě (zpátky bychom se už teď rozhodně nedostali), což se ukázalo jako šťastné a nakonec po mohutném kopci "benzínku" našli v nedaleké vesnici od cesty. Byla to opět chatrč, ve které měli jen flašky s benzínem, šťastní jsme od nich koupili něco přes litry, doplnili nádrž na víc jak polovinu (víc nám prodat nechtěli) a pokračovali dál. To už si motorka opravdu zoufala Nevěděli jsme, jestli nám domorodci neprodali špatný benzín bez oleje a motorka neumře úplně. Z kopce do kopce průměrnou rychlostí 20km/hod jsme s jednou zastávkou na vodopád dorazili k místu pod horou. Do zavření parku již zbývalo jen něco přes hodinu a na vrchol to bylo ještě 16km. Po zvážení stavu naší motorky a nejistoty při zavření parku (údajně se musí zaplatit ubytování 1000B/osoba a počkat do rána) jsme se vydali zpět. Zpátky byla cesta převážně z kopce, tak si motorka odpočinula a vrátila se zpět do normálního stavu (byla zase rychlík). Cesta do Chiang Mai se obešla bez problémů, jen se zastávkou na večeři a krátkou výměnou řidičů. Domů jsme dorazili kolem 20 hodiny.

Následovala krátká zastávka v hostelu kvůli vyložení věci a hurá na trh na palačinky (k našemu oblíbenému palačinkáři) a něco málo k jídlu. Jelikož se jednalo o poslední večer v Chiang Mai, vyrazili jsme na trh nakoupit nějaké dárky a suvenýry z cest. Nejvíc jsem si toho koupili sobě;-)

Fotky zde.

15.den "Cesta do hor aneb když někdo nemůže"

Ráno Honzík opět vstává o něco dříve, aby stihnul překopírovat nějaké fotky a připravil je na zálohu. Jakmile odchází z pokoje, všiml si na klice zavěšených klíčů od motorky. Po bližším prozkoumání naší. Dále se dozvídáme, že jsme je nechali v zámku (spíše Honzík) a paní domací je našla - takže v pohodě:-) Asi za hodinku přichází já a jedeme na velký výlet do národního parku Doi Suthep. Cesta je to velmi nesnadná, ne pro nás, ale pro motorku. Je hodně do kopce, někdy hrozně do kopce, krásnými serpertýnami. Přestože máme zatím "nejsilnější" motorku - 120ccm, tak je to automatika a s kopcema si moc nerozumí, za to ve městě lítá perfektně. Jednou jsme ji museli do kopce i pomáhat, jinak jsme to asi ve 20km rychlosti zvládli.

První větší zastávku jsme měli v chrámu Wat Phra That Doi Suthep, kde jsme si nejprve došli na oběd - dostali jsme Pad Thai s asi stovkou krevet velikosti 5mm a trochem vepřového masa (výborné). Náhle začalo pršet a pršelo asi hodinu, různě jsme se schovávali po stánkách, přístřešcích a chrámových výklencích. Po 306 schodech s dvěma dlouhými hady jsme vylezli nahoru, zaplatili 50B za vstup (i když to pak nikdo nekontroloval) a potkali první grupu Čechů. Byly to takové dvě rodinky, které bych tipovala spíše na válečku dole na ostrovech, než na horách a v dešti. Ale co, je fajn když nás něco takhle překvapí. Prohlédli jsme si chrám od shora dolů, zprava doleva. Měl tu být nádherný výhled (až na půlku severního Thajska), ale počasí nám nepřálo. Viděli jsme pouze kousek Chiang Mai a jinak bílou kávu všude okolo. Zajímavostí je, jak bylo nalezeno místo, kde má být chrám vystavěn. Jistý král v něm chtěl uložit náboženské relikvie a proto je přivázal na hřbet posvátného bílého slona. Ten šplhal a šplhal do kopce, v místě chrámu 3x zatroubil, otočil se okolo své osy a umřel. Tak král poznal, že tu může být vystavěn chrám.

Po prohlídce jsme si ještě natajno fotili dvě malé holčičky oblečené v tradičních krojích horských kmenů, které pokaždé když je někdo vyfotil natahovaly ručičky. Další naše kroky (otáčky) směřovaly dál po cestě, projeli jsme okolo královského paláce (ten však nebyl vidět) a na rozcestí se rozhodli podívat se, jak se v Thajsku kempuje. Nutno dodat, že už tady začínala být docela zima. Po několika kilometrech, kdy motorka střídavě ukazovala, že nám dochází či nedochází benzín jsme dorazili na krásně upravené tábořiště zahalené do mlžného oparu. Trochu mi to připomnělo náš tábor :-). Chtěli jsme si dát kávu pro zahřátí, ale avizované občerstvení nefungovalo. Pán v budově (hlídač) neuměl moc anglicky, aby nám poradil, kam dál a tak jsme si prohlídli výstavku a rozjeli se nazpátek. Už bylo taky na čase, protože jinak bych ve svém letním thajském oblečku zmrzla.

Z kopce to motorce šlo mnohem lépe a tak jsme asi za hodinku dorazili do Chiang Mai a dali se naproti hostýlku oběd. Já jsem vyzkoušla místní specialitu Khao Soi (taková polévka s nudlemi, kokosovým mlékem a masem v kari), Honzík Ra Tan- pokrm se širokými nudlemi. Paní byla sice velká louda, dost dlouho jí trvalo, než nám obídek připravila, ale stál za to. Protože jsme měli ještě dost času rozhodli jsme se zajet do hojně propagovaného Království tygrů asi 10 km od Chiang Mai. Provoz na této silnici byl docela hustý, ale Honzík už dokonce vlítává mezi auta jako správný Thajec, takže jsme to zvládli v pohodě.

Vystoupili jsme před krásně upravenou budovou, která měla jakési átrium (výběh pro tygry) a okolo něj ochoz, ze kterého jste je mohli pozorovat. Hostesky u vchodu nám hned nabízeli možnost zakoupit si vstupenku, což znamenalo zaplatit 320B za mazlení s velkými tygry a 520B za mazlení s malými tygry. Rozhodli jsme se nejprve porozhlédnout a myslím, že jsme udělali dobře. I když jsme přijeli asi okolo 6 hodiny večerní ve výběhu se střídali skupinky turistů, kočky jenom ležely a nechaly se ohmatávat, občas je staff (průvodce) zatahal za ucho nebo pošimral na nose, aby udělaly nějakou pózu. Musím říct, že se nám trošku sevřelo srdíčko a bylo nám těch zvířátek opravdu líto. Nedokázali jsme si představit, jak to musí vypadat v hlavní sezóně. Holka od lístků tvrdila, že opravdu ty kočky nejsou nadopované žádnými léky, ale v tu chvíli pro nás bylo těžké tomu uvěřit. Pak se s námi ale začal bavit jeden z ošetřovatelů, dlouze a poutavě vyprávěl o tygrech i o projektu království. Turisté už odešli na večeři a tygři byli vypuštěni do átria. Hráli si spolu, dováděli v bazénku, honili se s ošetřovateli a vůbec situace byla úplně jiná než když jsme sem přijeli. Bylo vidět, že ošetřovatelé dělají svou práci rádi, že vědí, jak se kočkám chovat, co od nich čekat aj. Po povídání s Timem jsme trochu změnili názor, ale přesto jsme se rozhodli nepodporovat takovýhle byznys. Beztak máme nádherné fotky a ani nám nevadí, že se neusmíváme nad bezvládným tělem tygra.

Zbytek večera jsme strávili projížděním po nočních trzích, protože na každém mají jinou pochoutku. Opět to jistily krevety od KFG a banánové palačinky:-). Při cestě zpátky jsme se ještě stavili v nedaleké cestovce a zabookovali Kačence kurz vaření (za 750 B- supr cena). Honzík mě bude doprovázet jako fotograf a kameraman za 200B. Paní byla moc milá a když jsme ještě zjistili, že nabízejí jízdenky do Bangkoku za 300B (normálně to stojí 403B) a celou cestu na Ko Samui včetně lodi za 900B byli jsme nadšeni. Zítra koupíme jízdenky a po kuchařském kurzu vyrazíme směr jih.

Fotky k dispozici zde.

14.den "Návštěva v ZOO a ochutnávky místních specialit"

Dnešní ráno nemohl Honzík ani dospat, jak se těšil, že využije počítač zdarma a přetáhne všechny fotky. O půl hoďky později jsem se tedy taky vyhrabala z postýlky a šla mu okouněním pomoct. Dali jsme dobrou kávičku a přemýšleli, jak to provedeme v dalších dnech. Nakonec jsme se rozhodli si půjčit motorku, protože k prozkoumávání je toho tady opravdu hodně.

Počítač kopíroval hrozně pomalu a tak jsme vyráželi až asi okolo 11. Cestou k půjčovně motorek jsem si koupila ananas (mňam). Od včerejška jsme měli vyhlídnutou půjčovnu Queen Bee, kde za manuál s pojištěním chtěli 120 B na den a navíc měli akci 2+1 den zdarma. Slečna byla moc milá, ukázala nám, kam všude můžeme na motorce vyrazit, ale pak nám s úsměvem na rtech sdělila, že už manuál nemají. Jedinou možností bylo půjčit si automat (taky slušná cena 150B na den). A tak jsme po několikadenní odmlce opět nasadili na hlavy helmy a vydali se pro provázek zpátky do hostelu. V Chiang Mai se očividně více krade, protože motorku musíme i zamykat řetězem (možná i kvůli tomu pojištění).

Rychlejšího dopravního prostředku jsme využili nejprve k návštěvě TAT Centra. Chtěli jsme získat info, co vidět ve městě i mimo něj, info o odjezdech dolů na jih a o kurzech vaření. Přestože slečny byly celkem ochotné, bylo to nejhorší TAT centre, kde jsme byli. Holky neuměly anglicky, o odjezdech nevěděly lautr nic a ke kurzům nás poslaly vedle do komerční kanceláře. Tak jsme se zastavili i tam, vzali pár letáčků a zamířili nejprve na vlakové a potom na autobusové nádraží pro další informace. Po dobrém a trochu pálivém obídku (pusa mi jen hořela, ačkoli jsme chtěla "trochu kořeněné") jsme se vydali do místní ZOO. Největší atrakcí je párek pand, kterým se nedávno narodilo malé panďátko. Zaplatili jsme 100B za každého + 10B za parking motorky a šli se juknout na ptáčky, gibonky (takové ty opice s dlouhýma rukama, co milujou věšení se za ně), 1 slona, 1 nosorožce, 2 velboudy, 3 žirafy, 1 bílého tygra aj. Zoo to byla poměrně rekonstruovaná, většina pavilonů byla moderní, ačkoli se to Honzíkovi moc nezdálo. Procházeli jsme se hezky terénem, nahoru dolů (většina thajců se vozí takovými autobusky, které ani nezastavují u výběhů) a kochali se zvířátky. Jenže pak nás vytočili poprvé - za mořské akvárium 520B/osoba (se asi bouchli do hlavičky). Šli jsme tedy dál a tam nás vytočili a hlavně rozesmutněli podruhé. Za vstup k pandě další peníze a extra lístek. Rozhodli jsme se takovou všivárnu nepodporovat, prohlídli jsme zbytek výběhů a vydali se zpátky k motorce.

Honzík už naprosto bravůrně ovládá kličkování v místním provozu a tak jsme za pár minut stáli před obchodním centrem, kde jsme chtěli koupit DVD na zálohu fotek. Přestože to dle počtu zaparkovaných motorek vypadalo, že je centrum narvané, uvnitř to vypadalo asi jako u nás v Nových Butovicích. Spousta obchůdků byla zavřených a lidí tam bylo taky poskrovnu.Koupili jsme tedy DVD za pěkných 139 B a vyrazili na další toulky na motorce.

Večer se už přiblížil a tak se na ulicích vyrojily desítky stánkařů s jídlem. Zastavili jsme u prvního většího shluku a šli ochutnávat místní speciality. Já jsem ochutnala takovou omeletu s mušlemi (výborná) a Honzík testoval něco jako naše kynuté knedlíky plněné vajíčkem, vepřovým masem a kaštanovým pyré. Jako dezert jsme si dali klasicky banánovou palačinku, která však byla asi nejlepší, co jsme v Thajsku měli (mňam). Další zastávkou byl krásně osvětlený chrám. Honzík si hrál s foťáčkem a já pozorovala malé mníšky, kteří si hráli na babu. Chvílemi to však skoro vypadalo jako lehká forma šikany. Pokračujeme dál, objíždíme staré město po obvodu a narážíme na další trh. Nejlepším stánkem je KFG :-) (místní forma KFC - proklatě dobré kuře a krevety), ve kterém si dáváme velké smažené krevety. U posledního stánku se Honzík nechává překecat na nudle s masem (kluk s celkem dobrou angličtinou se nabídl, že mu je udělá, ačkoli nabízel jenom polívku). Za 25B jsme dostali nudle s masíčkem a 2 vody s ledem.

Po návratu do hostýlku jsme taktně vyhodili jednu slečnu od počítače, překopírovali fotky a šli chrupkat.

Výběr z fotek zde.

13.den "Jízda na raftech, bamboo raftech a slonech"

Nedělní den nám zaplní výlet do okolí Chiangmai a návštěva mnoha turisticky atraktivních lokalit. Ráno nás minibus vyzvedl přímo u hostýlku (předtím jsme ještě stihli vložit článek na blog). Celkový počet účastníků zájezdu je nakonec 9 - my dva, tři sympatické Irky a rodinka typických francouzských turistů.

První zastávkou je orchidejová a motýlí farma. Hned u vchodu nám hostesky na tričko připínají květ orchideje a už se jdeme podívat, jak se to má správně pěstovat. Mají tu dva opravdu velké otevřené skleníky s různými druhy kvetoucích orchidejí. Je patrné, že ty s velkými květy úmyslně přesouvají do turisticky nejfrekventovanějších uliček (tj. při cestě na záchod). Orchideje jsou zavěšeny ve vzduchu a vláhu čerpají jen z vlhkosti. Dále se přesouváme do jakési obří klece, které říkají motýlí farma. Honzík fotí o sto šest, až nás musí vyhánět náš průvodce. Jenže ještě na poslední chvíli nás hodný turista upozorňuje na obr motýla, tak se ještě chvilku zdržíme. Nevadí, rodinka francouzů si dává kuřpauzu.

Pokračujeme asi hodinku do oblasti Mae Tang, kde nás jako první čeká rafting. Cestou nás ještě zdržela "dopravní zácpa", protože silnice se tu staví za pochodu a náklaďáček s pískem se netrefil a kupu složil přímo doprostřed jediného průjezdného pruhu. Konečně však vysedáme, převlékáme se do plavek, navlíkáme si vesty a helmy a usedáme spolu s holkama a jedním kormidelníkem na raft. Pravda, o dravosti řeky musíme již po pár set metrech pochybovat, je to spíše takový lážo, plážo sjezd s občasnými peřejemi. Dost často slýcháváme od kormidelníka pokyn "relax". Naštěstí sedíme s Honzíkem úplně vepředu, takže si užíváme i ty občasné průjezdy peřejemi a kocháme se přírodou. Holky jsou celkem komunikativní, čile debatují s kormidelníkem i s námi. Nakonec nám kormidelník ukazuje jak chodí a dělá kliky "ladyboy" (to jsou ti místní mírně zženštilí kluci), což je docela sranda.

Další zastávkou je oběd u sloní farmy. Oběd je formou bufetu, vegetariánského a nutno podotknout, že do obrázku z promo materiálu má fakt daleko. Těšili jsme se, že ochutnáme zase něco jiného, ale nakonec končíme u naší známé Pad Thai a ananasu. Alespoň se Honzík pořádně najedl, když ho držím tak zkrátka:-). Čekání na slony si krátíme hrátkami a hlazením 3letého slůňátka, které moooc rádo podráží lidem nohy. Takhle blízko jsme se ke slonovi nikdy nedostali, užíváme si toho tedy plnými doušky, natáčíme a fotíme o sto šest. Prostě bomba. Konečně se přiblížila ta nejočekávanější chvíle celého výletu - jsme posazeni na slona a vyrážíme do džungle. Cesta to byla příjemná, náš slonovod nám dopřál celou řadu terénů, od strmých cestiček, brodění řekou až po průchod hustě zarostlou džunglí, kde si slon sám prorážel cestu. Byl to pro nás fakt super zážitek.

Asi po hodince se vracíme zpátky a hned nás posílají na bamboo rafting. Název zní velmi honosně, ale ve skutečnosti je to takové splavování řeky na bambusových vorech - celkem velmi klidná záležitost. Dle našeho názoru bylo vorů na řece až moc a navíc začalo poměrně dost pršet, takže jsme za každou otáčkou vyhlíželi přístav. Náš vorař si to ale zjevně užíval a tak jsme míjeli jednu zátočinu za druhou a mokli a mokli. Konečně se objevilo přístaviště a my jsme se utíkali schovat pod přístřešek.

Irské holčiny pak zamířily do vesnice dlouhejch krků (to jsme neměli zaplaceno) a my jsme se pěšky s průvodcem vydali po silnici pro něco k snědku. Koupili jsme za 20B trs banánů, rozdělili se s frantíky a v dešti čekali na minibus. Ten nás za několik desítek minut vyzvedl, popovezl asi 2 km a pak nás průvodce pozval na procházku k vodopádu. S údivem jsme zjistili, že z auta jsme vylezli jen my dva, ostatní se rozhodli vést zadečky v autíčku. Neva. Cesta to byla příjemná, vyprávěli jsme průvodci o Čechách a vyzvídali další info. Akorát jsme nečekali, že tato procházka po silnici s občasnými ukázkami místní flóry a fauny je ta slibovaná procházka džunglí. Po několika minutách jsme dorazili k vodopádu, který byl sice mnohem menší než ty v Erawanu, ale stejně osvěžující a proto jsme se rychle převlíkli do plavek a šli se vyráchat. A hlavně nás tu neotravovaly ty malé žravé rybičky.

Vodopád byl naší poslední zastávkou. Poté nás naložili do minibusu a odvezli zpátky do hostelu. Celkově jsme si výlet moc užili (hlavně ty slony) a i když nebylo splněno vše dle původního plánu, rozhodně to stálo za to.

V hostýlku jsme využili možnosti internetu i kávy zdarma a pak se vydali do města na večeři. Cestou jsme se opět zastavili v jedné cestovce a zjišťovali možnosti a ceny kuchařských kurzů. Dorazili jsme na hlavní prostranství okolo brány Tha Pae, kde se konal nedělní trh. Od toho včerejšího se lišil jen stánky s jídlem. Já jsem si dala opět výborný suši nášup a mangový shake, Honzík otestoval banán v palačince (úplně jiné než místní klasické palačinky- spíše do anglického stylu).

Po předkrmu jsme se vydali na slavnostní pětivýroční večeři nedaleko včerejšího trhu. Milá obsluha nás už poznala od včerejška, usadila ke stejnému stolu a přinesla stejný lístek. Honzík si nejdříve nevědomky (nebo vědomky?) objednal pálivé red curry s kokosovým mlékem (not spicy, ale pálilo to jako blázen). Já jsem mezitím šla vybrat čerstvou ještě plovoucí rybu. Ta byla ale tak velká, že jsme se rozhodli dát si obě jídla napůl, takže to byla vskutku královská večeře. Rybičku nám udělali na grilu v bambusovém listí, se super kořením na způsob barbecue a přidali i kořeněnou medovou omáčku. Ryba byla natolik výborná a nesmrděla, že si pochutnal i Honzík.

Cestou zpět jsme se opět kochali nabídkou místních obchodníků. Tu náhle jsme narazili na krásný krámek s velmi širokou nabídkou kvalitních hodinek. Honzík byl unešen a vybíral a vybíral. Nakonec si za pěkný balík peněz pořídil super nové hodinky s certifikátem a to značky Rolex.

Výběr z fotek najdete tady.

12.den "Přesun do Chiangmai a balík peněz v čudu"

Ráno jsme vstali časně v 7:30, dobalili zbytek věci a šli zaplatit hostel za 3 dny. Paní na nás už čekala a rovnou nám zařídila i odvoz na nádraží.

Na autobusovém nádraží kupujeme lístky za 217B na osobu do Chiangmai (2. třída). Autobus přijíždí přesně na čas a tak následuje pěkných 6 hodin cesty, které utekly dříve, než se nám vybily všechny přístroje.

V cílové stanici vysedáme a kolem nás se srocuje velký dav tuktukářů, kteří nás chtějí odvézt do centra. I přes dobrou vyjednávací sílu 5 lidí se nedostáváme pod 20B na osobu (přibrali jsme nějaké holky) a jdeme již osamozeni hledat alternativní dopravní prostředek. Během 5 minut nalézáme a zjišťujeme, že do centra jezdí autobus zdarma (ne moc často, ale jezdí). Další jede až za 45 minut, tak si jdeme dát za ušetřené peníze něco dobrého k jídlu a poté nasedáme do autobusu do centra. Vystupujeme u Tha Pae gate a začínáme pátrat, kde bychom se ubytovali. Cena, ani kvalita hostelu nás zpočátku moc neoslovila, proto si vybíráme až pátý, zato celkem pěkný pokojíček 150B/noc s koupelnou, internetem a kávou zdarma.

Neleníme a téměř hned se vydáváme prozkoumat část města. Cestou zjišťujeme, že nám došly veškeré peníze a musíme do směnárny. Vyměňujeme poslední dolary (90) a trádujeme si to dál uličkami posetými obchůdky. Cestou potkáváme desítky cestovních kanceláří, dvacítky zdravotních zařízení, stánky s jídlem, půjčovny motorek a automobilů a další. Motorky tu mají za velmi příznivé ceny (nejlevnější 80/den, s pojištěním 120/den), takže si asi nějakou zase půjčíme:-) Hlavním dnešním cílem však je najít dobrou cestovní agenturu, která by nám zprostředkovala výlet na slony a další aktivity. Při procházení městem se zastavujeme asi v pěti takových a srovnáváme nabídky. Mají výlety od jednodenních až po pětidenní a cenově od 600 do několika tisíc bátů.

Žádný výlet si zatím nevybíráme a jdeme radši na trh, který tu je opravdu obrovský a skýtá plno možností k nákupu. Neváháme a hned nakupujeme několik dárků a spolu s nimi se začínáme dívat po batohu. Mají tu opravdu krásné věci a ne takové kýče jako u našich vietnamců. Přes všechnu tu krásu však hlad vítězí a jdeme na jídlo do food marketu přímo v centru. Jídla tu mají nehorázně drahá (kolem 70B), chvíli otálíme, odmítáme předražené menu, až nám jeden klučina nabízí jiné menu ve stejné restauraci. Je méně barevné, více upatlané, ale s již normálními cenami (jídlo 40B) a slibuje navíc veliké porce. Radujeme se a objednáváme. Vybrali jsme správně - jídlo bylo bezvadné a dokonce jsem se i najedl. Mimo naše levná jídla tu však mají delikatesy jako kachna v medu, raky, královské krevety, různé ryby atd. Stačí si jen vybrat (a zaplatit).

Téměř přejedení vyrážíme na další stovky stánků, ne však s nechutí, spíše naopak (palačinky to jistí). Občas něco koupíme (sukně, tričko, lampičky, ...) a hlavně se kocháme.

Nakupování zakončené palačinkou a pohledem na hodinky nás přesvědčilo, že bychom měli vyrazit zpět do hostelu. Cesta osudu nás však zavádí do jedné menší cestovní agentury, kde se necháváme "ukecat" na jednodenní zájezd na slony, který jsme "proseděli" z 1000B na 750B na osobu. Měl by obsahovat: přívoz a odvoz přímo na hostel a všechny ostatní přesuny (v klimatizovaném voze), návštěvu vesnice s obchodem, rafting na řece, bamboo rafting (vory z bambusu), hodinovou projížďku na slonech, prohlídku farmy s orchidejemi, hodinový treking (výlet) do jungle, koupání ve vodopádu, oběd o pěti chodech a pojištění. V ceně jen není zahrnuto pití (2 velké flašky vody to však jistí). Tak uvidíme jako moc kecali:-) Horší je, že platíme výlet a zjišťujeme, že už zase nemáme žádné peníze. To byl ten dnešek pěkně drahý...

Výběr z fotek zde.

11. den "Radši se nepřejídej"

I přes drobné protesty krásnější poloviny naší výpravy vstáváme v 8:30 a jdeme rovnou zapůjčit motorku na další vyjížďku. To však netušíme, jaký to může být problém...

Asi po půlhodině hledání konečně nacházíme půjčovnu motorek a rovnou se domlouváme na motorce s poloautomatickým (pro ně manuálním) řazením za 150B. Paní se zdá velmi vstřícná, hodně upovídaná a snaží se nám odpovídat na naše otázky (klasika - zámek, pojištění, pavouk na batoh). Poté co Kačka dovyplnila "smlouvu" na motorku, padla nevině vyhlížející otázka "Máte doma motorku?". Po pravdě jsem odpověděl, že nikoliv a těšil se na další otázky. Paní však náhle otočila, že nám tu motorku rozhodně nemůže půjčit a že je to hrozně nebezpečné (asi 5 minut si tam něco povídala)... Nejdříve jsme si mysleli, že je to vtip, ale nebyl. Nakonec zavolala "bosovi", že nám to nemůže půjčit. Ten přišel, nevěřícně koukal, co ta ženská vyvádí, vše nám ukázal a motorku hned půjčil. V průběhu rozhovoru jsme zjistili, že je paní hodně opilá. Uff, už jsem myslel, že zas pojedeme na kole ;-)

Vydáváme se do národního parku Si Sathalanai. Asi po 10 kilometrech jízdy konečně nacházíme doporučenou cestu podél řeky sloužící převážně pro domorodce a pro nás. Je zde totiž jedna nová "rychlostní" silnice a jedna starší stezka, po které jsme jeli. Cesta to byla báječná, v 40km rychlosti jsme prášili občas po písečné, občas po betonové cestě a občas po normální asfaltce. Cesta podél řeky byla lemovaná palmami a banánovými háji - co víc si přát. V jednom odlehlém místě zastavujeme na krátký odpočinek. Kačenka mi jde utrhnout malý banán a já se do něj s chutí pouštím. Díky jeho nezralosti chutná asi jako šiška a nedá se jíst, škoda, jedeme dál.

Další zastávka je na odpočívadle s bufetem. Jediné na čem jsme se dokázali domluvit, je, že nemají Pad Thai a že si dáme colu a sprite. Veškerá další komunikace uvázla na mrtvém bodě a zůstáváme o hladu. Za nedlouho však přijíždí vzdělaní thajci a po krátké rozmluvě nám objednávají něco dle našeho zadání: nepolívka a neryba. Čekání stalo za to a dostáváme nečekaně zvláštní jídlo (celkem dobré) - med, oříšky, fazolky, bambusoveévýhonky, nějaké maso, velký křupavý chips, citron a tajné koření. Za dvě jídla a dvě pití dáváme 55B i s díškem :-)

Asi po hodině překrásné cesty dorážíme do národního parku Si Sathalanai. Vstup opět 100B na osobu, zvenku vypadá hezky, motorka zdarma, tak jedem. Tento park, obsahující asi 50 zřícených budov, jsme si i díky motorce užili asi nejvíce. Motorku používáme jako klimatizaci a po vedrem ubíjecí prohlídce zříceniny se jdeme projed a tak trochu zchladit a pokračujeme na další:-). Nejlepší je, že k většině budov se dá dojed úplně přímo a nikdo nehubuje, že se jezdí po trávě (mimo silničky), nebo něco podobného, zastavit se dá taky úplně všude. Mimochodem taky tam bylo spousty ptáků (volavky a podobný), motýli a thajců (ti uklízeli park).

Již se odpoledne krátí a tak vyjíždíme z parku a jedeme se podívat do blízkého okolí na vyhlídky do kraje a další staré chrámy. Kolem páté se vydáváme na cestu zpět, ale bedlivě sledujeme, kde bychom zase odbočili, protože se nám domů ještě rozhodně nechce. Bereme hned první značku k muzeu s hrnčířstvím a jedeme tentokrát rýžovými poli za super slunečního svitu. Muzeum otevřené, 50B, žádné finty nefungují, jedeme tedy dál. Další cedule, kterou potkáváme je jeskyně. Bereme. Bylo nám vcelku jedno, kam jedem - bylo nádherně a hrozně jsme si to užívali. Ani nám nevadilo, že jsme jeli asi 30 km a žádnou jeskyni nenašli (už jsme ji ani moc nehledali). Narazili jsme však náhodou na velikou biofarmu, kde pěstovali hlavně hnědou rýži. Vstup byl nečekaně zadarmo a mohli jsme si všechno pěkně prohlédnout. Pokukováním jsme se zdrželi asi hodinku, což byla akorát doba kdy zavírali. Ještě jsme se jeli podívat na přilehlé orchidejové skleníky a letiště.

Odbočka k motorce: opět poloautomatická 4 stupňová, tentokrát s šlapkou na nastartování, ale hlavně žrala nějak míň - je to krásný pocit, když člověk jeden na rezervu, koupí litr benzínu (v zapadákově za 36B) a má zas půlku nádrže:-)

Zpět do Sukkhotaje dorážíme kolem 8 večer, dáváme sprchu, Kačka bere kolo pro dva (spíše pro dvě malé děti), které máme u hostelu, já motorku a jedeme do města.

Vrácení motorky naštěstí proběhlo již bez problémů. Z mírným odporem kola vezu sebe i Kačku na internet (opravdu to bylo spíš pro malé děti a kolu se to moc nezdálo). Následně jdeme na nejhorší (cena/výkon) jídlo v Thajsku přímo ve vyhlášeném nočním trhu a pak si spravit chuť na palačinky. Pozn: Hladový po nedobré večeři velikostně pro vrabce nadhazuji do pléna, že bych si dál ještě palačinkový nášup (15B). Nepochopen a hladov dostávám odpověď "Radši se nepřejídej.", beru tedy Kaculinku, kola a šlapu zpět.

Fotky k dispozici zde.

10.den "Královské město Sukkhotaj"

Ráno jsme se v našem krásném pokojíčku probudili něco okolo 9:30. Honzík se hned po probuzení vrhl na své pda, aby dobyl nezbedné mimozemšťany. Hned jak se tak stalo, dali jsme se dokupy a vyrazili na autobusek, který nás zavezl do starého města. Cesta to byla poměrně dlouhá a tak jsme se kochali okolím. Na konečné jsme si vypůjčili kola a vyrazili k hlavní bráně parku. Kola byla taková ta klasická, výletní, připadali jsme se jako na lázeňské promenádě. Akorát košíček neměla, protože tu mají špatný zkušenosti se zlodějema a místní policie přikázala košíčky z kol sundat.

Před hlavní bránou dostává Honzík hlad a navíc sháníme vodu a tak se nedivte, když se necháváme ukecat veselou paní a usedáme na ovocné shaky a jídlo (Honzik je konzervativec - voli klasické nudle, Kačka riskuje svůj holý život a dává si pálivé curry). Po dobrém se vydáváme do útrob historického parku, který byl s velkým přispěním organizace UNESCO upraven do krásné podoby. Ruiny starých chrámů byly vyproštěny z džungle, všude je upraven anglický trávníček a cestičky okolo chrámů jsou upraveny pro cyklististy a motocyklisty. Navíc jsme si vážně užívali příjemného klidu, který tu vládne v období mimo turistickou sezónu a dodává starým ruinám úctyhodnou atmosféru.

Sukkhotaj je bývalé kráslovské město, které vystavěli dva generálové poté, co khmérská říše byla na ústupu. Dokonce se i domluvili, že vládnout bude jenom jeden (což je podle mě neuvěřitelné) a Sukkhotaj se postupně hodně rozrostla. Nejúspěšnějším králem byl pak nejmladší syn toho prvního generála (omlouvám se, ale to jméno je strašný), který byl velmi osvětový. Seznámil Thajce s buddhismem, zavedl thajské písmo a zval do kraje čínské hrnčíře, čímž poskytl chudým obyvatelům další způsob obživy. Další vládci se už ale zabývali jen náboženstvím a vliv Sukkhotaje postupně uvadal.

Prohlédli jsme si všechny památky, díky neskutečnému vedru propopotili kompletně veškeré své oblečení a asi po 4 hodinkách se vydali zpět. V restauraci jsme se osvěžili shakama a pro změnu jídlem, vrátili kola a nasedli na autobus zpět do města. Oba jsme se hrozně těšili na sprchu, která nám vrátila alespoň trochu energie. Přesto jsme zvolili ještě chvilkový odpočinek. Honzík při zabíjení UFO a Kačka při knížce.

Jakmile sluníčko kleslo o něco níže, půjčili jsme si od paní domácí kola (jsou zdarma v ceně ubytování) a vydali se do města. Za mostem se konal místní trh se zeleninou a ovocem a tak se Honzík vrhl na trhovkyni a přinesl mi vítězoslavně trs banánů. Celkem dlouho jsme objížděli městečko, abychom našli internet a mohli vás konečně po třech dnech zase informovat.

Fotky zde.

9.den " Prohlídka městečka Ayutthaya a další přesun"

Dnešní ráno nás probudilo třískání nádobí, které se ozývalo odkudsi z ulice. Nás pokojíček byl zřejmě situován přímo nad zdejší "myčkou". Thajci myli nádobí pečlivě, zuřivě s ním třískali a hlasitě si u toho povídali, dle délky trvání muselo toho nádobí být aspoň dvě tuny.

Naštěstí jsme měli v plánu vstávat brzo, abychom zjistili, jestli během dneška stihneme prohlídku Ayutthaji a přesun do Sukkhotaje. Vyšli jsme tedy na ulici, která byla podstatně klidnější než včera večer a vydali se hledat nějaké informace. V jedné místní kanceláři, která se vydávala za informační centrum pro turisty (pyšní se licenci T.A.T.) jsme zjistili jízdní řády vlaků a autobusů a také jejich cenu, která nás však nemile překvapila. Požadavek zněl 500B pro jednoho při cestě 2. třídou. Rozhodli jsme se o tom tedy popřemýšlet a vydali se zpět k hostýlku vystěhovat pokoj a pronajmout si kola. Batůžky jsme si nechali uložené v chodbě a už jsme kličkovali v hustém provozu směrem k historickému parku. Počasí se od rána velmi změnilo a tak na nás místo deště dopadaly sluneční paprsky a celé okolí se zahalilo do neskutečného dusna. Co se týče kol byla to takové staré mašinky bez přehazovačky s příšerným stojanem, za to ale s košickem, takže jsme si věci pohodlně vozili před sebou.

Jen stručné info k městečku:

Ayutthaya je bývalé královské město, které v roce 1685 mělo více než milión obyvatel (asi 2x víc než v té době Londýn) a žilo především z čilého obchodního ruchu. Město bylo tak bohaté, že panovníci stavěli obrovské, honosné chrámy a paláce, které prý zářily až do vzdálenosti tří mil. Pak bylo ale v roce 1767 město vypleněno barmskými vojsky a od té doby pustlo a zarůstalo džunglí. Dnes má sice díky pravidelnému sekání džungle útrum, ale přesto se v rozlehlých parcích nacházejí jenom ruiny.

První zastávkou byl vchod do Wat Ratburana, kde po nás požadovali 50B za vstup. Kdybychom ruiny chtěli vidět všechny dají nám to prý za 250B. Protože to fakt byly dost ruiny, které navíc byly krásné i zvenku, rozhodli jsme se, že pojedeme nejprve ke královskému paláci a pak uvidíme. Tak jsme se tak jeli, kochali se pohledem a mířili za věžičkami kdesi v dálce. Najednou ejhle koukáme, že vůbec netušíme, kde jsme a protože nás fakt sužovalo vedro, došel Honzík do 7/11 pro vodu a zeptat se kudy dál. To jste lidi neviděli, jakou zábavu tím Thajcům způsobil. Oficiální mapu Ayutthaji obklopilo asi 6 hlav (víc hlav, víc ví) a dohadovali se, kde se to vlastně na té mapě nacházíme (trvalo to asi 20min). Nechápu, proč vydávají mapy, ve kterých se nevyznají ani místní, natož pak turisté. Nakonec nás vysvobodil nějaký pán v autě a poslal nás směrem na věžičky.

Chrám se jmenoval Wat Chaitwatthanaram a zase to byli jenom ruiny, před kterými měli postavený plot a výběrárnu peněz. Tak jsme si to hezky natočili zvenku a obešli to z druhé strany, kde byla nehlídaná stezka. Nafotili jsme chrám i z druhé, fotogenictejsi strany a vydali se zpátky přes most hledat královský palác. Tentokrát nás už naše kola neomylně dovezla ke třem pagodám (nikoli táborákům, jak by si někteří mohli myslet, ale takovým věžím). Tady si Kačka vzala foťák, zaplatila 50B (Honzík dál místo toho přednost posezení v klidném stinném altánku) a šla to všechno zdokumentovat. Pak jsme se šli juknout ještě na velkou sochu sedícího buddhy v budově hned vedle a pokračovali vesele dál.

Cestou jsme narazili na místní extra super dopravní prostředek -slony. Jeli jsme vedle nich, točili, fotili - bylo fakt krásný sledovat tahle impozantní zvířata, jak se procházejí po okolí ruin. Na takové místním sloním nástupišti jsme pak objevili malé slunatko, které jsme si oba pohladili:-). Následovala projížďka po cestičkách historického parku a focení místních kras. Ještě jsme chtěli zamířit do místního centra pro výzkum historie, kde měla být extra zajímavá multimediální výstava historie Ayutthayji, ale cestou jsme potkali opravdové T.A.T. centrum (info pro turisty). Tady nás moc hodná slečna vybavila jízdními řády, mapkami a letáčky. Byli jsme mírně překvapeni, když jsme se dozvěděli, že cesta busem stojí normálně asi 230B, nikoli již dříve zmiňovaných 500. Hrůza. Protože jsme ale opravdu měli v plánu se přesunout, museli jsme se rychle vydat na zpátek, vrátit kola, sebrat batůžky a najít tuk-tuka, který nás odveze na velmi vzdálené autobusové nádraží. Při cestě zpět jsme však zjistili tragédii. Honzík si v TAT zapomněl svůj nejoblíbenější klobouček a bohužel už nebyl čas se pro něj vrátit. Takže teď máme období smutku.

Autobusové nádraží byla taková budka s několika sedadly, koupili jsme lístky a čekali. Autobus měl sice pár minut zpoždění, což bylo v tom vedru vražedné, ale naštěstí byl klimatizovaný. Cesta do Sukkhotaje trvala 6 hodin. Hned jakmile jsme vysedli, ujal se nás tuk-tukář (takový divný, retardovaný až jsem se ho trošku bála). Na pomoc mu přispěchal druhý, který vypadal sice normálněji, ale také mu nějaká nemoc sužovala obličej. Ten nám ale nabídl, že nás zaveze do úplně nového hostelu za 200 B na noc a tak jsme souhlasili. Tuk-tuk projížděl temnými uličkami, až mě mrazilo, nakonec ale zastavil u moc hezkého domečku, ukázal nám krásný, čistý pokojíček a tak jsme si plácli. Myslím, že jsme v New City Guesthouse první zákazníci. Ještě jsme si vedle došli na véču a pak šli odpočívat po náročném cestování.

Fotky zde.

8.den "Thajská masáž a přesun do Ayutthaji"

Dnešní den pro polovinu naší výpravy začíná již v časných raných hodinách několikanásobnou cestou na toaletu. Já si však v pohodě spím až do zvonění budíku. Asi v 10 ráno se Kačenčin stav trochu uklidňuje a můžeme v klidu vstát a začít balit i když venku prší. Abychom předešli případným dalším střevním potížím dáváme si jogurt s živými kulturami (Activii) a jdeme pro krásné vyprané a voňavé prádlo (kg/20B).

Dnešní hlavní cíl je najít kvalitní thajskou masáž, o které všichni tolik básní. Po chvíli vybírání masážních salónu volíme profesionální certifikované "středisko" přímo s certifikáty od Wat Po - sice patří mezi dražší (150B/hodina), ale asi i mezi lepší. Usedáme na připravené pohodlné kožené sedačky a čekáme až přijdou masérky. Asi po 5 minutách jsme odvedeni do čisté místnosti se 3 podložkami. Dvě rovnou obléháme a za chvíli přicházejí dvě sličné masérky (Kačka dostala tu hezčí). Poté se začínají dít věci...

Začíná to poměrně nevině, ale potom se do nás holky pořádně opřeli, nevěděli jsme, jestli se máme bránit, něco jim říct, nebo je to v pořádku. Drželi jsme, hrozně s námi cloumaly, tlačily na svaly, kosti, protahovaly, masírovaly i hladily. Osobně jsem si myslel, že mi opravdu něco udělají (minimálně nějaké modřiny). Největší maso bylo když nám na konci skočily na záda a téměř celou vahou tlačily. Přesto, že to vypadalo jako něco hrozného, tak to tak nebylo a po masáži jsme se cítili moc dobře a ještě dostali energy drink. V každém případě to byl zajímavý zážitek:-)

Po masáži jsem si nechali doporučit restauraci Jolly Frog (všechny vypadaly zavřené). Restaurace je to krásná a ceny mají velmi příznivé (moje milé Pad Thai za 30B). Objednáváme si nudle a rýži a k tomu 2x banana shake s mlékem. Jelikož to bylo hrozně dobré, tak si ještě dáváme kávu a já palačinku (s ananasem, banánem a kokosovým mlékem za 40B). Káva výborná, palačinka hrozná. Trošku přestává pršet, tak jdeme platit a přichází milé překvapení, platíme vše bez palačinky a kávy - asi věděli, že je velmi nedobrá:-)

Cestou pěšky na autobusové nádraží se ještě stavujeme v masérně pro moje zapomenuté brýle. Cesta trvá asi půl hodinky a stíháme ještě vyměnit dolary a dojít si v bance na krásné privátní záchody. Na nádraží se dáváme do řeči s jedním policistou a dozvídáme se, že plánovanou cestou přes Suphanaburi do Auytthaji se již dnes nedostaneme a musíme jet přes Bangkok. Nasedáme do prvního autobusu a tentokrát bereme 2. třídu (95B), čímž jsme dohromady ušetřili krásných 8B oproti minulé :-) Cestou nám pouští thajské videoklipy, Kačka čte dívčí román pro náctileté a já koukám (na všechno).

V Bangkoku na nás počkala průvodčí a ochotně nás dovádí k našemu autobusu do Ayutthaji (bylo tam minimálně 500 autobusů a nepočítaně nástupišť). Takhle velké autobusové nádraží jsme ještě neviděli.

Ještě nás slečna dovedla na toalety a ukázala krámky, kde jsme nakoupili nějaké zásoby na cestu a jedeme. Do Ayutthaji přijíždíme asi po 1,5 hodinách cesty, což bylo dříve než jsme chtěli (ani jsem nestihnul zničit moc ufonů). V Ayutthaje nás hned odchytává tuktukář a chce nás odvést do anonymní uličky, kde bydlí všichni turisté. S díky odmítáme a jdeme těch 500m po vlastních nohou. Cestou zkušeně očíháváme hostely a hledáme ten, který by byl za rozumnou cenu. Naštěstí jsou zatím všechny plné a náhodou potkáváme sympatickou stařenku, která nás zavádí do vlastního hostelu, kde nám nabízí pokojíček za 160B/den pro dva (zatím nejlevnější). Pokojíček se nám líbí a tak tu zůstáváme (mají tam i elektrické zásuvky a pěkný větrák). Teda vlastně jsme si pokojíček nechali vyměnit (blíže k toaletám). Jen odkládáme batohy a jdeme si dát jednou Pad Thai ve stánku. Kačenka znenadání dostává ohromnou chuť na pivo. Nalézáme restauraci s wifi, kde si voláme s Vitou pres skype a píšeme s Davídkem pres icq:-) Na pivu jsme byli dnes poprvé, protože je v Thajsku poměrně drahé, stojí kolem 80B - jedno nám tak stačí dohromady a jdeme spokojeně spát.

Výběr z fotek najdete tady.

7.den "Výlet po železnici smrti do Namtoku"

Ráno jsme si přivstali (byla to hrůza) a už v devět vyrazili z domečku. Dneska jedeme vláčkem po železnici smrti do Namtoku. Cestou se ještě stavujeme doplnit zásoby vody v Seven eleven (takový thajský Albert) a nejkratší cestou jdeme (pěšky) na nádraží. Nádraží v Kanchanaburi je opravdu hezké a dokonce asi i vyhrálo nějaké ocenění. Naše nadšení z nádraží opadá hned v zápětí. Lístek nestojí dle knižního průvodce avizovaných 17B, ale rovnou stovku pro jednoho. Řeci o studentech a prosby o slevu jsou marné. Lístky kupujeme i přesto a těšíme se na výlet (mírně otrávení). Jak jsme v zápětí zjistili, tak od prosince 2005 je cena pro cizince oněch 100B a pro thajce zdarma, alespoň máme místenku do 3. třídy... Aby toho nebylo málo začíná pršet, vlak má zpoždění téměř hodinu a Kačenka navštěvuje ošklivou toaletu na nádraží za neskutečně 5B (vydřiduši, všude jinde to mají zadarmo). Protože na nádraží při čekání byla opravdu nuda, zabavili jsme se alespoň pozorování thajských školních výletů, zejména úlisných thajců s velmi nevkusným stylem (pusu natřenou rtěnkou, extrémně upnuté džíny, hrozně brýle a to vše korunovali dámskou kabelkou).

Cesta vláčkem je poměrně pěkná, ale díky deštivému počasí a krásných dnech na motorce si ji neužíváme, tak jak o ní básní průvodce. Za nedlouho (něco pres 2 hodinky) se ocitáme v málem městečku Namtok. Díky velkému zpoždění vlaku bohužel nezbývá čas na prozkoumání všech pamětihodností a musíme spěchat, abychom stihli poslední vlak zpět. Bereme proto taxi a za 10B odjíždíme k moc pěkným vodopádům Sai Yok. Ještě stihneme vyšplhat do nedaleké jeskyně, dát si dvě výborné palačinky s banánem, trošku pokoukat a honem na taxi zpátky k vlaku. Na nádraží kupujeme zpáteční lístky a vyrážíme do Kanchanaburi. Cestu si krátíme dopisováním blogu, koukáním z okýnka a hraním hry ufo (zničil jsem tři létající talíře a asi 12 mimozemšťanů).

Za dvě hodinky vystupujeme v Kanchanaburi a stavujeme se ještě na místním tržišti, kde si Kačka nakupuje velkou zásobu strašně dobrýho suši. Takové jsme ještě nejedli - u nás to všechno trošku smrdí po rybině, ale tady je to naprosto perfektní. Nejlepší je cena - 5B za kousek (vzpomněli jsme si na Londýn, kde cena byla stejná, jenom ta měna se mírně lišila). Za 25 Kč si Kačenka nakoupila pěknej balíček na večer a vyrazili jsme do hostelu. Po sprše a krátkém odpočinku jdeme na večeři a na internet. Nakonec úspěšně nacházíme i místo, kde nám vypálí DVD jako zálohu foteček (disku sice důvěřujeme, ale znáte to "důvěřuj, ale prověřuj".

Výběr z fotek je umístěn zde.

6.den "Národní park Erawan"

Na dnešek jsme si naplánovali výlet do národního parku Erawan, který leží asi 65km od Kanchanaburi a je význačný především krásnými vodopády. Z postýlky jsme se proto vyhrabali celkem brzo (v 9 :-)) a vyrazili do půjčovny pro motorku. Tentokrát už jsme od půjčovny neodjížděli přískokama, ale celkem plynule. V 7/11 jsme doplnili zásoby vody a toastů a po silnici 3199 zamířili k parku.

Cestou jsme se kochali krásnou přírodou, helmy jsme už měly vychytané a mohli jsme to fičet i 70km/hod. Asi ve 3/4 cesty Honzíka pro změnu přepadl hlad a tak jsme zastavili u odpočívadla, která se tentokrát vyskytovala mnohem řídčeji než včera. Dali jsme si Pepsi a nakonec i jídlo - nepouštíme se do žádného hazardu a dáváme si pro změnu Pad Thai.

Navigační systém do parku je celkem slušný a tak za hodinku a kousek zastavujeme před prodejnou lístků. Vstup stojí celkem 200 B za nás a 20B za motorku. O kus dál parkujeme naše vozítko, necháváme zde i helmy a jednu vodu (v Thajsku se prý totiž nekrade). Ještě mě tu odchytává parta mladých Thajcu, kteří se se mnou chtějí mermomocí vyfotit - jsme pro ně tak trošku exotická zvířátka :-).

Dále už mažeme po svých. Parkem vede pouze jedna stezka podél vodopádů, takže nemáme, kde zabloudit. Hned u prvního vodopádu se čochtají davy lidí, protože park slouží především jako rekreační místo pro thajské rodiny. Všude okolo jsou postavené takové vyvýšené bambusové rohože, na kterých se pořádají pikniky, nebo se prostě jen tak odpočívá. Největší atrakcí jsou všežravé opičky, které hbitě seskakují z okolních stromů a okrádají výletníky o všechno, co není bedlivě střeženo. Udělali jsme několik fotecek a radši utíkáme od těch davu.

Za vodopádem začíná oficiální stezka, nesmí se tu pořádat žranice a párty, tak je tu o něco větší klid. Postupujeme směrem vzhůru a vlhkost vzduchu začíná být nesnesitelná. Trička už máme úplně mokrá a tak se u pátého vodopádu převlékáme do plavek a nadšeně skáčeme do rybníčku pod vodopádech. Je to nesmírně osvěžující a vydrželi bychom mnohem déle, ale kvůli takovým speciš rybičkám, které okusují vše, co vidí (včetně nás), Honzík praktikuje velmi netradiční plavecký styl (máchá zběsile nohama rukama kolem sebe) a je za chvíli totálně vyčerpaný.

Nandáváme tedy batoh a pokračujeme v cestě, ještě nás čekají dva vodopády. Ten 7. a poslední je opravdu krásný, i když je znát, že období dešťů teprve začíná. Není tu ale moc lidí, voda je průzračně modrá a tak neváháme a opět skáčeme do vody. I tentokrát svádíme lítý boj s rybičkama a pro jistotu utíkáme na vymleté kameny. Tady si pro změnu zahrajeme na zvířátka v zoo a necháváme se vyfotit snad se všemi Thajci, kteří tu jsou. Mají z nás nesmírnou srandu, velké pozdvižení způsobí především foto s nejtmavším Thajcem. Vypadáme asi jako černá a bílá, což parta oceňuje hurónským smíchem. Jsme rádi, že jsme někomu udělali takovou radost (i když nás to trochu mrzí, protože si myslíme kdovíjak už nejsme opálení :-)) a vydáváme se na cestu zpět, protože stezka se z bezpečnostních důvodů po 16 uzavírá. Asi aby nás nesežral tygr nebo jakési zvířectvo, které jsme pouze slyšeli - ovšem znělo to jak cirkulárka. Honzík se ještě párkrát rychle osvěží ve vodě a za chvíli už stojíme před motorkou. Při zpáteční cestě ještě zabočujeme k památníku deváté armády, kde už mají sice zavřeno, ale z kapličky na vršku je nádherný výhled do krajiny.

V Kanchanaburi se zastavujeme u mostu přes řeku Kwai, především abychom zjistili, jak nám zítra jede vláček do Namtoku. Honzík se okamžitě vrhá na trhovkyni s kokosem. Týden se na to hrozně těšil, střádal penízky a vyčkával na vhodnou chvíli .Záhy však zjistil, že není kokosové mléko jako kokosové mléko. Tohle má fakt hnusnou chuť a tak celou dobu při procházce přes most přemýšlí, jak se kokosu zbavit. Naštěstí na konci mostu je jakési tržiště, kde nacházíme něco jako odpadkový koš a vracíme se zpět. Uhýbáme se vláčku a na tržnici nakupujeme barmské cigarety pro Jindru.

Domů už to máme jenom kousek, zastavujeme se tedy na večeři, Kačenka si dává ryzí s red curry a kokosovým mlékem a Honzík testuje polévku John Tom Yam. Prý je to místní specialita a všichni o ní básní, ale já už vím, co mi na tržnicích tolik smrdí. Hrdinně to sice sní, ale myslím, že příště se zase pokorně vrátí k Pad Thai.

Večer jdeme ještě na internet, zkoušíme psát Madle a Jindroj, ať přijdou na net, ale jsou to lenoši a pečou na nás, tak alespoň vytřídíme fotky a vložíme další článek.

Tady máte další fotky.

5. den "Motorkové toulky po okolí Kanchanaburi"

Ať se stalo co se stalo, dnešní ráno nebylo. Teda bylo ale celé prospané :-) Vzali jsme tedy dnešní den trochu jako odpočinkový (původně). Hned po ránu jsme dali hlavy dohromady a dohodli se, že pojedeme na výlet do krajiny. Kačka navrhovala kola, já samozřejmě motorku. Po úmorné cestě k půjčovnám (asi nejteplejší den co tu jsme) bylo rozhodnuto a i přes kladný vztah ke kolu vyhrála motorka. Po chvíli rozhodování a zjišťování jsme vybrali starší pár, který vlastnil asi 10 motorek (skútrů). Pán udal cenu 200B na den, po chvíli váhání, rozmýšlení a asi 10 dotazech (o spotřebě, tankování, pojištění, atd) jsme nekompromisně usmlouvali cenu 300B na dva dny se zámkem, helmama a pavoukem na batoh (stahovák). Co se týče pojištění, tak i přes ujištění, že je v ceně - nebylo. Nakonce jsme se dohodli na dodatku ke smlouvě, kde jsme dopsali zmínku o případě nehody se spolúčastí 500B.

Pán mi dal krátkou instruktáž v thajštině, jak ovládat poloautomatickou čtyřstupňovou motorku a litr benzínu. Moc jsem to nepochopil, ale po chvíli jsme úspěšně vyjeli a cestou se to doučili...(hrc prc, asi tak 10krat rána do hlavy - to se Honzík učil řadit).

Konečně jsme vyrazili do Tiger temple, kde měli být k vidění tygři a možnost je i nakrmit. Nápomocna nám byla amatérsky nakreslená mapka s amatérskými nákresky paní od motorek. Asi po hodině jízdy jsme hledání ukončili a odbočili vlevo z hlavní silnice. Naštěstí nám to náladu nezkazilo, spíše naopak a dále jsme se orientovali už jen po místní navigaci (která je dosti zmatená).

Ted něco málo o skútříku a silnicích. Skútřík je super a máme ho moc rádi. Má moc rád, když jede na čtyřku tak kolem 80 km/hod, ale do velkého kopce radši trojku, do maximálního spíše na jedničku. Silnice jsou v okolí Kanchanaburi super a mají velkou krajnici pro motorky, takže se to dá pořádně čudit. Jen byl problém, když jsem jeli víc jak 80, tak nám odlétávali helmy (další den jsme to již vychytali). Další super věcí je odpočívadlo s hospůdkou snad na každým kilometru (minimálně nějaké ovoce). K jedné takové jsme zamířili i my. Byla to taková normální thajská hospůdka, interně jsme ji pojmenovali U Tří žen. Objednali jsme si kolu a sprite. Dostali jsem je pořádně vychlazené a pořád nám dodávali další led. Příjemná obsluha mě vnukla myšlenku dát si něco k jídlu - Phad Thai s kuřetem. V tom prostřední žena (20) vzbudila nejstarší (asi 53) a přiběhla ještě nejmladší (6) a začaly společně vařit. Byly to asi nejlepší nudle, které jsem jedl a tak jsme jim tam nechali dýžko 10B (které dostala nejmladší).

Posilnění (teda jenom já) na cestu jsem si to namířili do sloní vesnice Muang Singh. Ve vesnici jsme zaparkovali a šli rovnou do čekárny ke slonům. Cena za osobu 600B na půl hodiny se nám však zdála nehorázná a s díky jsme odmítli (usmlouvali jsme jen na 500B za osobu, chtěli jsme 500B za oba).

Kačenka se konečně odhodlala, že vezme řídítka do svých rukou. Dal jsem ji podrobnou instruktáž, kde co zmáčknout a na co šlápnout a vyjeli jsme. Asi po 20 minutách cesty (frčela asi čtyřicítkou) jsme dojeli k železničnímu přejezdu, Kačenka samozřejmě chtěla za brzdit, ale byla z těch všech páček natolik zmatená, že dupla na plyn a křičela stůj, stůj. Pak mi radši řízení zase předala.

Cesta i přes drobné nezdary v podobě končících silnic, závor a podobných nečekaných věci byla krásná a moc jsem si ji užívali. V pozdních odpoledních hodinách, kdy jsme ještě nenavštívili zatím ani jedno plánované místo, jsme si to namířili do krasových jeskyň. Osud nám však nebyl nakloněn a cedule i lidé nás posílali stále jinam. Rady typu zahněte 5x doprava nám moc nepomohly i když jsme je zkoušeli...

Nakonec, již při cestě zpět do Kanchanaburi jsem jeskyni našli a stálo to za to. Ne tolik ta jeskyně, jako spíše krásný výhled na řeku Kwai a super železnici. Začalo se pomalu stmívat a tak jsme si to namířili domů. Jeli jsme však již jako ostřílení motorkáři, občas zatroubili (omylem jako každý) a většinou jezdili na správné straně (v levo) a ne v protisměru.

Měl jsme hrozný hlad a tak naše cesta mířila rovnou na noční trh. Nejdříve jsme zakoupili naše milované ananasy a pak já, jako odvážný tester zakoupil 6 kousků jarních závitků. To se ukázalo jako blbost, protože nebyly vůbec dobré a určitě tak nemají chutnat (takové přefritované suché nic smrdící po rybě). Hrdině jsem to však vše snědl - sám. Kaččence se z těch všech smradů udělalo blbě a ani jahodový shake to nezachránil. Přesunuli jsme se tedy do normální restaurace, kde to tolik nesmrdělo, ale moc to nepomohlo...
Poslední zajímavá věc byla návštěva internetové kavárny, kde jsem napsali blog, vytřídili fotky ale hlavně viděli obrovského švába - fakt nádhera:-)

Výběr z fotek je tady.

4.den "Nové náušničky a přesun do Kanchanaburi"

Ráno se nám pro změnu vůbec nechtělo vstávat (Honzík je hrozná ochrapka). Protože nás ale dneska čeká přesun do Kanchanaburi musíme se zvednout z postele, dobalit poslední věci a vyrazit na internet vložit další článek na blog. Mezitím jsme si ještě zabookovali pokoj na předposlední noc před odletem a hurá už vyrážíme. Teda moje mylná představa. Honzíka sužuje neskutečný hlad a tak zapadáme do prvního stánku - dává si tradičně Phat Tai s hovězím masem. Moje snídaně je tradiční mix ovoce shake - mňam.

Protože máme ještě že včerejška vstupenky z Grand Paláce, které platí i v rezidenci Vimamnek Palace, chystáme se nejdříve sem. Pro tentokrát jsme změnili vyjednávací taktiku a tuk tukáři jasně ohlašujeme, kam chceme, že mu dáme max 10B a jednu komerční zastávku jako bonus. Vypadá to na oboustrannou spokojenost a proto jsme odvezeni k velké brusírně a výrobně šperků. Vypadá fakt profi, tak se jdeme juknout. U vchodu dostáváme welcome drink a ujímá se nás hosteska, která nám nejprve ukazuje dílnu a pak trpělivě čeká až si Kačenka vyzkouší vše, co se ji líbí. (A byla to hodná chvilka). Jelikož se blíží naše 5tilete výročí, uvolil Honzík k nákupu náušniček:-).

Od této chvíle se s námi tuk tukář přestává bavit, svůj úkol jsme splnili (získal poukázku na 1 litr benzínu) a záhy jsme vyhozeni před rezidencí. Procházíme rozlehlou zahradou (dnes je extrémní horko), navštěvujeme výstavu nadšeného fotografa pana krále a zdravíme se s všudypřítomnými školními výpravami. Před vstupem se musíme opět navléknout do dlouhasů (neprošly ani moje 3/4) a uložit věci do bezpečnostních skříněk. Naštěstí (to zjišťujeme až při návratu) se tam ty naše batůžky nevešly, takže ukládáme pouze foťák a moji brašničku. Při cestě zpět nám dochází, proč se ta paní snažila batohy do skříněk mermocí nacpat - oni totiž schramstnou 30B a už je nevydají. Rychle pospícháme na prohlídku v angličtině. Celkově se na nás vystřídají 3 průvodkyně. Palác je opravdu rozlehlý, prohlídková trasa tvoří spíše takové bludiště a průvodkyně letí jako blázen (já jsem proti ním šnek - viď Honzi:-)) Dokonce tu měli i české lustry a porcelán (hrdě jsme se hlásili). Zajímavosti paláce je, že byl celý postaven ze zlatého týkového dřeva a bez jediného hřebíků (jsou použití jenom dřevěné kolíčky).

Po prohlídce přemýšlíme, jak se co nejrychleji a nejlevněji dostat na autobusové nádraží (southern bus terminál). Hodný tuk tukář (kterému se asi nechce se tahat takovou dálku) nás posílá na autobusovou zastávku. Tady se dáme do řeči s jedním klukem, který ale neumí vůbec anglicky. Ukazujeme tedy lísteček od paní z informací a kluk významně mává, že nám ukáže. Nasměruje nás do autobusku, průvodčí nám prodá jízdenky, které Kačenka pečlivě úschová. To se ukazuje jako nesmírná prozřetelnost, protože máme tu čest a potkáváme i revizora. Autobus nás asi po 45 min vyplivuje na nádraží, kde nás všichni vzorně navigují k pokladnám. Plácli jsme se přes kapsu a koupili si jízdenky první třídou do Kanchanaburi. Pak běžíme hledat nástupiště. Cestou potkáváme super přístroj na nabíjení mobilů a taky prodejnu českého Bati. Z jednoho nástupiště číslo 10 nás vyhazují a posílají jinam. Běžíme tedy opačným směrem, tam na dalším nástupišti číslo 10 je prázdno. Zoufale ukazujeme lístky paní na lavičce a ta nás posunkama posílá na nástupiště 11 (kdo by to byl řekl). Tam už opravdu stojí nás autobus, usedáme na naše sedadla a po rozjezdu dostáváme i vodu od ne moc příjemné paní průvodčí. Dvouhodinovou cestu trávíme sledováním krajiny a pospáváním.

Na nádraží v Kanchanaburi se necháme překecat (Kačka fakt neumí smlouvat) majitelem samloru (něco jako tuk tuk, ale jede na lidský pohon) k odvozu ke dvoum vybraným hostelum. Naštěstí jsou vedle sebe. V obou provedeme důkladnou prohlídku pokojů, nakonec bereme ten dražší (V.N. Guesthouse), zato ale s krásným výhledem na řeku, teráskou, vlastní koupelnou a teplou vodou. Honzík je ve smlouvání mnohem lepší a tak se mu podařilo ukecat pokoj na 200B za den.

Večer vyrážíme na prohlídku města, stavujeme se na večeři a objevuje místní noční trh. Ten nás uchvacuje především nabídkou jídel, která je mnohem rozmanitější než v Bangkoku - mořské chobotničky, sépie, krevety, thajské KFC, steaky, různé párky, ovoce, shaky aj. Prostě radost pohledět (jen to občas tak divné zavoní). Nakupujeme tedy zásoby a přesouváme se k nám na terásku, kde se necháváme ovívat nočním vánkem, cpeme se suši, krevetama a ovocem a píšeme blog.

Výběr z fotek pro dnešní den je zde.

3.den "Konec nasi duvery Bangkokananum - aneb nejvetsi pamatky Bangkoku"

Dnešní ráno začalo poměrně tradičně, probudili jsme se asi kolem 9, ale z postele nešlo vylézt, ač jsem se snažili (Kačka je hrozná ochrapka).

Hned jak to šlo, jsme se vydali na internet poslat článek na blog a načerno dobít baterie v zásuvce u počítačů (normálně za to chtěli 20B). První ranní lapálie byla s naším diskem, který začal náhle hlásit chyby při zapisování a tak nezbylo než ho odpojit a doufat, že si to na další den rozmyslí (uvidíme, snad o fotky nepřijdeme (máme ještě další zálohy)).

Již jako zkušení Bangkokane jsme se vydali na další výpravu radši pěšky a to do monstrózního Wat Phra Kaew a přilehlého Grand Paláce, jež dle informací hodných domorodců měly být zdarma. Cesta byla poměrně dlouhá. Nezbylo než se zabavit a začít fotiti dopravní prostředky Bangkoku a blízkého okolí do mimořádného vydání na blog.

U vstupní brány do Wat jsme se zaradovali, vzali si dlouhasy (v kraťasech mě nepustili) a prošli zdarma kontrolou. Zvesela a s vidinou ušetřených peněz jsem fotili, radovali a skotačili. Za nedlouho jsme se dostali k další kontrole, která už byla neoblomná a řeči o domorodcích nám byli k ničemu. Museli jsme každý zaplatit vstupné 350B. Od této chvíli jsme definitivně přestali věřit bangkokanum, ať už říkají cokoliv. Natruc jsme se alespoň rozhodli, že jim to tam všechno vykoukáme a just tam budem co nejdéle. A taky se tak stalo - i blesk jsem vyndal a všechno jim tam obleskal :-)

Na druhou stanu musíme uznat, že to bylo opravdu nádherné a stálo to za to.

Něco málo z historie. Wat Phra Kaew původně sloužil jako osobní chrám pro královskou rodinu, ale protože všichni moc toužili tuhle nádheru vidět, byla alespoň jeho část zpřístupněna turistům. Člověk si zde připadá jak v Disneylandu, nejrůznější stavby rozličných barev i architektonických stylu jsou nahuštěné na málem kousíčku, stejně jako kulisy při natáčení filmu, nebo atrakce v zábavním parku. Opravdu hodně se nám líbily nástěnné malby na zdech okolo celého chrámu, na kterých byl vyobrazen příběh eposu Rámájana. Kromě toho jsme se dlouho zdrželi i na horní terase, na které je královský panteon, Phra Mondop (zelenýma dlaždičkama vykládána úschovna posvátného buddhistického textu Tripitaku), zlaté čedí a miniaturní model kambodžského chrámového komplexu Angkor Wat. Údajně největší atrakcí zde je svatyně se smaragdovým buddhou, která nás ale zase tolik nenadchla.

Grand Paláce je místem, kde se i dnes konají oficiální státní ceremonie a proto je zase velká část zavřená. Budovy jsou však opravdu krásné (doporučujeme fotky).

Znenadání nastal čas hladu (já už měl hlad asi 3 hodiny) a tak jsem se vydali do naší oblíbené restaurace nedaleko Wat. Při výběru pochutin a nápojů jsme ještě pro jistotu zkontrolovali naší peněženku a překvapeni, ba dokonce téměř vyděšeni zjistili, že máme zase jen na ty nudle (mnam). Žíznivý (na pití by již nebylo) jsem se vydal k nejbližší směnárně (asi 3 metry), ta bohužel byla zavřená a i přilehlý bankomat odmítnul dát jakoukoliv hotovost. Dali jsme si tedy výborné nudle, neméně chutnou rýži a vyrazili cestou zpátky do hostelu hledat směnárnu. Cestu jsme již měli nacvičenou a tak by netrvala ani moc dlouho, to by však nesměla vést pres desitiproudku (10 proudou silnici), na které byl onen den velký provoz. Naštěstí zkušenosti nás naučily, že je lepší přebíhat po částech na různé ostrůvky (pro znalé podobně jako v počítačové hře Thé Frog - žabička). Nedaleko hostelu jsem vyměnili peníze, nakoupili ananasy a šli se schovat před deštěm - tak tak jsme to stihli.

Po dešťové přestávce a vydatném odpoledním klidu jsem se vydali vstříc víru velkoměsta a rozhodli se, že to pořádně roztočíme. Hned v na úvod jsem si dali jedny palačinky a zběsilým tempem (Kačka stále hrozně ženě) prolítli několik ulic s božíma stánkama (spoustu jídla, pití, zajímavého harampádí (škoda, že nemám větší batoh)).

Ulic v Bangkoku je spousta a tak jsme šli prozkoumávat zase jiný kousek. Šli jsme nejdřív ulicema, kde byli poseté stánky, pak mín a mín a pak nic. Za chvíli nás zastavila hodná slečna, která se s nama dala do řeči. Nejdříve jsme si tak povídali a pak řešili kudy to vlastně jdeme, že tam turisté opravdu nechodí. Neohroženě jsme prosvištili asi nejdelší ulici v Bangkoku až na konec (přes "milé" vyhlížející domorodce) a dostali se opět mezi lidí. Nedalo se nic dělat a musel jsem Kačku vzít alespoň na nějaký pořádný drink.

Zakotvili jsme to hned asi u patnáctého baru a objednali dva pořádně koktejly - já si dál Around thé World (prostě totální míchanina od zelené po whisky) a Kačka si dala Long Island (taky taková míchanina) a to vše za neslušných 140B. Je však jasné, že za ty "prachy" jsme jim ta vyseděli důlek. Velká frajeřinka však bylo moje smlouvání, když nás pokoutná prodavačka broukacích žabek oslovila s tím, jestli nechcem taky jednu. Hlavně kvůli Madle a taky trochu že zvědavosti jsem se s ní dál do řeči a zeptal se na cenu - 200B. "Cože?", vyhrkl jsem na ní a málem spadnul i s drinkem že židle a řekl "maximálně 50 béček" - je to opravdu velká žabička. Po chvíli smlouvání a jejím nátlaku na zvýšení ceny se již žabka hrála u nás na stolku a to za 50B.

Zážitků jsem měli již dost, tak jsem popadnul Kačenku a žábu a vyrazili jsme zpět do hostelu...

Vyber z fotek tady.

2. den "Toulavý Bangkok"

Dneska jsme pro změnu dospávali časový posun. Pravda trochu se nám to vymklo z ruky, probudili jsme se totiž až v 11 hod. Ale co jsme na dovolené:-). Po ranní sprše jsme zamířili k chrámu Wat Phra Kaew a Grand Paláce.

Cestou jsme však narazili na několik místních "poradců" a všichni svorně tvrdili, že chrámy jsou dnes zavřené. Zpočátku jsme se nenechali odradit, protože o takovýchto podvůdkách na turistech máme z průvodce načteno, ale kdy nám tuto informací potvrdili i v informačním centru, kde jsme mimo jiné zjišťovali možnosti zítřejšího přesunu do Kanchanaburi, zklamaně jsme se vydali alespoň k chrámu Wat Po. Potkáváme příjemného človíčka, který nám doporučuje návštěvu jednoho chrámu s černým Buddhou, ochotně zastavuje tuk tuka a už masírujeme městem. Záhy zjišťujeme, že jsme se nechali napálit podruhé, ale doufáme, že snad už naposled. Jednak je chrám zavřený a jednak nás tuk tukar odveze do klenotnictví a turistické kanceláře (již naše 3.)Největší sranda je, že když jsme vysliz klenotnictví, prohlásil, ať si tam nic nekupujeme, že to jsou všechno šunky. A v turistické kanceláří jakmile zjistili, že necheme žádný zájezd, ale jen zařídit jízdenky, nám řekli, ať si to zařídíme sami. Naštěstí nás už tuk tukar odváží ke Grand Palace, protože jsme ze všech těch komerčních zastávek kapku unaveni.

U paláce ověřujeme, jak mají otevřeno zítra a začínáme kvapem hledat útočiště, protože se obloha zamračila a vypadalo to na dost vydatný deštík. V moc hezké restauraci si dáváme Phat Thai s krevetama (Kačka)- tradiční thajské jídlo a nudle se sójovou omáčkou a hovězím masem (Honzík). Já jsem ještě otestovala červenou sodovku s kokosovým mlékem (hoodne sladký nápoj, ale překvapivě osvěžující).

Po jídle pokračujeme směrem Wat Po a konečně plníme Honzíkovo přání vidět trh s jídlem. Místní trhovci vaří nejčastěji přímo na ulici, hodně časté je maso napíchané na špejlích, ryby a různé nudlové polívky. Moje nejoblíbenější jsou stánky s čerstvým ovocem- dáváme si mango a jako vždy skvělý ananas a pokračujeme dále. V chrámu platíme 50 B za každého vstupné a míříme ke svatyni, ve které odpočívá velká socha (45 metrů) pozlaceného Buddhy - jedna z největších turistických atrakcí. Naštěstí prichamezi docela odpoledne, po dešti a v období dešťů, takže tu moc turistů není. Další budovy nejstaršího chrámového komplexu v Bangkoku jsou směsici nejrůznějších architektonických stylu. Dominantu tvoří 4 velká cedí pokryta pestrobarevnýma keramickými dlaždičkami. To muselo dát, panečku, práce. Dnes chrám funguje jako veřejné centrum vzdělanosti a thajské medicíny.

Po prohlídce se vydáváme klasickým přívozem přes řeku k chrámu Wat Arun neboli Chrám jitřního úsvitu (3B za jednoho). Bohužel chrám je už zavřený a tak se poohlédneme po okolí, nafotíme alespoň z vnějšku a přejíždíme opět zpět. Ještě musím zmínit příhodu, která mě rozesmála. Honzík fotil remorkéry na řece a já jsem se šla podívat na nějakou sochu, u které postávala thajská rodinka s malými dětmi. Jakmile mě zbystřil malý asi 4 lety chlapeček, úplně šému rozzářili oči a začal šišlavě vykřikovat "farang" (tak se říká cizincům a najdete ho ve všech průvodcích). Rodiče ho opravili ve výslovnosti a pak se na mě podívali. Vážně jsem se musela smát jejich výrazu, kdy očividně zjistili, že jsem mrňousovi rozuměla:-).

Večer trávíme procházkou po Sanam Luang (okolo Grand Palace), kde se dnes večer koná bleší trh. To je něco pro Honzíka. Pořád mě hubuje, že strašně ženu, přitom já se plazím jako šnek. U nás takovéhle trhy asi najdeme jen stěží, ale Thajci na nich nakupují a prodávají vše co je k dispozici. Honzík si kupuje vysněnou košili (za celých 40B - asi 25 Kč) a míříme k hostelu. Na dobrou noc si dáváme palačinku s banánem a využíváme místního internetu pro nahrání fotek a textu na blog a nabití naší hračkárny.
Dobrou noc

Vyber z fotek najdete tady.