Nedalo se nic dělat a tak jsme se vydali k 3 km vzdáleným vodopádům. Cestička byla připravená pro turisty, široká, ale obrostlá hlubokou džunglí, takže se bylo na co koukat. Asi největším zážitkem bylo střetnutí s rodinkou opic, která se vesele nacpávala na stromech podél stezky. Někteří její členové na nás koukali zvědavě, jiní mírně agresivně (až jsem si připravila na obranu flašku s vodou), ale většinou se nakrucovali Honzíkovi před fotoaparátem. Pokračovali jsme dále a fotili ještěrku, motýli, divný bambus a meditovali nad tím, o co všechno jsme v Čechách ochuzeni. Třeba Honzík snil o tom, jak si na zahradě vypěstuje bambus a pak nám z něho postaví baráček. Jupííííííí:-)
Po 3km osamělého kráčení jsme dorazili k soutoku dvou říček, o 200 metrů níže pak byly spíše menší vodopády. Říčka však měla krásné modrou a průzračnou vodu a tak jsme udělali pár fotek a vyrazili nelegální stezkou zpátky (byla to stezka vyšlapaná turisty, kteří si najali průvodce - ti je potom za těžké peníze prováděli půl hodiny po této stezičce a vydávali to za kdovíjak nebezpečný průchod džunglí). Pravda, opět jsme museli bojovat s pijavicemi, ale jinak nic nebezpečného tam nečíhalo. Při cestě zpátky jsme kromě opic potkali mnoho skupinek turistů s průvodcem. Skoro se zdálo, že jsme jediní pošuci, co se vydali na vlastní pěst.
U návštěvnického centra na nás jako na zavolanou čekal palačnikář, dali jsme jednu banánovou a vyrazili na okružní trasu džunglí dlouhou asi 2km. Normálně je to asi udržována stezka, měli tu vybetonované schody a chodníčky všude v nepřístupných místech, ale přesto jsme se shodli, že ji teď v období dešťů a navzdory ujištění, že je otevřena, asi moc neudržují. Přesvědčily nás o tom nejen zašlé a téměř nečitelné informační cedule, ale také asi po 1,5km cesty rozpadlé a z velké části chybějící schodiště. A tak jsme si zahráli na horolezce, museli přitom odhánět nádherného chameleonka slunícího se na provazu, kterého jsme se my nutně potřebovali držet. Zbytek cesty již probíhal v pohodě.
Hlad nám svíral žaludky jak svěrák a tak jsme se stavili u kluků ze včerejška na Pad Thai (měli to opět vynikající). Potom jsme již došli pro batohy, zeptali se paní recepční, v kolik nám jede bus a jestli nás odvezou na zastávku. Do půl třetí jsme měli ještě skoro hodinku čas a tak jsem si dala kávičku a psala blog. Pak nás pan domácí naložil do auta a odvezl na rozcestí. Tam jsme se významně postavili k silnici a čekali na autobus, který měl přijet asi za 10min. Tu se k nám přibelhal chlápek a spustil, že velký autobus jede až za hodinu, a že stojí 120B na jednoho, ale že on bude tak laskav a hodí nás do Surat Thani minibusem za 150B. Nedůvěřivě jsme se na sebe podívali a rozhodli se čekat ještě chvíli. Honzík se pro jistotu zeptal pana domácího, který tam s ostatními postával, jestli ten bus opravdu jede a on přitakal, a v zápětí nám doporučil minibus. To určitě! Jsme už zkušení cestovatele a tak odmítáme nabídky a čekáme dál. Bus se přišoural asi v 15:15 - tedy v úplně jinou dobu než ti mrzáci thajský tvrdili a ještě stál pouze 100B. To nás pekelně rozčílilo a pěkně jsme si na ně zanadávali. Určitě jim píská v uších doteď.
V Surat Thani jsme měli v plánu zeptat se v cestovce doporučené průvodcem na cenu cesty do Bangkoku turistickým busem, ale jakmile jsme vystoupili z autobusu, paní z cestovky zamknula krám a ještě na nás vesele zevnitř mávala. Tohle je fakt divný kraj. Žádnou jinou cestovku jsme v okolí nenašli, pouze nás další vyděrač lákal na výhodné svezení k vlakové stanici (ta je 13 km od centru města) za 100B na jednoho, a tak jsme šli najít klasickou městskou dopravu k vlaku. Ihned za rohem stal malý červený autobusek, kde nám sice paní průvodci tvrdila cenu 50B, ale naštěstí ji poopravil jakýsi pan učitel a ochotně nám vysvětlil, že paní neumí příliš anglicky a že je to 15B. To nás uklidnilo a čekali jsme. Čekání se protáhlo asi tak na 10 minut a pak jsme zastavovali každých 10 metrů, nabírali další lidí, tu a tam počkali. No prostě cesta na dlouhej čouhej. Kdyby někdo pospíchal na vlak, asi je lepší si zaplatit soghatew za 40B. Na vlakovém nádraží jsme se jen stěží domluvili s člověkem na pokladně na koupi lístkuů Bohužel už byla všechna místa na spaní s větrákem vyprodána a tak na nás zbylo jenom k sezení.
Čekání na vlak jsme strávili večeři, telefonátem domů, pojídáním nanuků a nicneděláním. Vlak měl 40 minut zpoždění a když se konečně přikodrcal, trochu jsme se zhrozili. Druhá třída vypadala asi jako třetí, všude bylo plno spících lidí, mírný zápach z durianu (ovoce, které se nesmí převážet autobusem a letadlem) a taky pár minišvábíků. Jednoho jsem zašlápla ihned, jak jsme vypakovali chlápka z našich místenkových míst. Naštěstí jsme měli sedadla hned na začátku vagónů, takže jsme si mohli v klidu natáhnout nohy a uložit se ke spánku.
Fotky najdete tajdlec.
Žádné komentáře:
Okomentovat