čtvrtek 2. září 2010
Barma 2010 - den 19 " Jak jsme přehlédli kaktusy"
středa 25. srpna 2010
Barma 2010 - den 18 "Bagan - chrámy, kam se podíváš"
sobota 7. srpna 2010
Barma 2010 - den 17 " Výlet do Inwa a přesun do Baganu"
Inwa byla hlavním městem barmského království více než 400 let, poté se střed země přesunul do Amarapury. Největšími zajímavostmi jsou klášter Bagaya Kyaung postavený z týku, strážní věž, která se při zemětřesení naklonila a tak se ji přezdívá "šikmá věž v Inwe", no a pak celé město jako takové. Všude je spousta zeleně, rybníčků, veselých vesničanů a tak si to moc užíváme a asi po 3 hodinové projížďce se přívozem vracíme zpět na pevninu. Na křižovatce chytáme dodávku do Mandalaje, tentokrát se nacpáváme dozadu spolu s ostatníma. Těsně před dojezdem začíná lít jako z konve a to ani netušíme, kde nás to ti kluci vysadili. Naštěstí máme offline mapy a iphonka, takže se rychle zorientováváme a míříme na pozdní oběd.
V guest housu se domlouváme se dvěma Italy na sharováni taxi a za chvíli už frčíme směr autobusové nádraží. Další zastávkou je Bagan. Ale to až zase zítra.
Barma 2010 - den 16 "$10 na maximum"
Loďku jsme měli až třetí v pořadí, tak jsme přes kajutu jedné lodi a palubu druhé dolezli až do té naší, kde jsme se usadili do bambusových křesílek. Jelo s námi i několik Italů, ale rifle, bílé oblečení a nevhodná obuv je hned prozradila, že moc turisté nejsou... V poslední době, zdá se, zaživá Barma boom italských cestovek. Přesto je tu turistů hrozně málo. Za 45 minut jsme dorazili na druhou stranu řeky do Mingunu. Asi největší zajímavostí a to i do velikosti je rozestavěná stupa Mingun Paya, resp. jen její základna. Původně měla být vysoká ohromných 150 metrů. Jenže pak zemřel král a práce na velestupě ustaly. Navíc při zemětřesení v roce 1838 základna (cca 50 metrů vysoká) praskla a tak to už jen je, jak průvodce říká, největší hromada cihel na světě :-) Samozřejmě jsme na ní vyšplhali a pořádně se rozhlédli po kraji. Výhled slušný. Jelikož se i na tuto zříceninu musí chodit bosky a začalo být takové horko, že skoro nešlo chodit po schodech, tak jsme rychle seběhli a šli si dát pořádně vychlazenou vodu. Cesta na další památky byla jako na pouti a to stánek vedle stánku se suvenýry - na Barmu naprosto nezvyklé. Naštěstí byli prodavači hodní a nic nevnucovali. Zato z dětí které taky prodávají, se stávají zdatní obchodníci... Za nedlouho jsme přišli k největšímu nerozbitému zvonu na světě. Byl umístěn úplně u země, šlo na něj bušit, lézt pod něj, blbnout tam s místníma a tak jsme si to celkem užili :-) Prošli jsme ještě několik přilehlých chrámu, dali si oběd a běželi zpět na první a zároveň poslední loď zpět v 13 hodin.
Cesta zpět utekla jako voda, jelikož se na těch bambusových lehátkách hezky spí. Jen jsme stihli domluvit taktiku na Hasana, že mu dáme max. $4 za pořádný výlet a dovezení domů. No nakonec jsme se domluvili na $5, jelikož bylo opravdu hrozně vedro.
Jak jistě každý ví, tak jsme zakoupili za $10 dolarů 5 denní vstupenku do archelogické zóny, abychom mohli vidět zejména hlavní palác, ale i jiné věci. Právě na ty jiné věci jsme se s Hasanem vypravili, abychom jim to za ty peníze alespoň pořádně okoukali...
Naše první cesta vedla do historického muzea. Dle průvodce na něj měla platit naše zakoupená vstupenka, ale neplatila - bylo zadarmo. Vstoupili jsme dovnitř a chvíli se rozkoukávali, byla vidět jen jedna velká váza, vypnutá světla a zastavěné větráky - nikdo nikde. Šli jsme tedy dle zašlých šipek směru prohlídky do další místnosti, kde bylo jen několik málo regálů s ničím, pár zašlých fotek a jeden hezky dřevěný vůz. Během 5 minut jsme prošli celé muzeum "tmy a ničeho" až jsme dorazili do nejvyššího patra, kde byla knihovna. Ano, asi to muzeum zrušili a zapomněli to zavřít.
Nasedli jsme tedy zase na kolo a pokračovali na ještě jednou ke klášterům Atumashi Kyaung a Schwenandaw Kyaung. Ten první byl před několika lety přestavěn za využití nucených práci, a navíc opět převažuje spíše beton a plech. Naproti tomu Schwenandaw je z velké části původní dřevěný klášter, který dnes slouží i jako upomínka dřívější podoby královského paláce. Klášter je zvenku i zevnitř vyzdoben krásnými dřevořezbami. Dříve stával v palácovém komplexu, ale pak jej nechal král Thibaw Mín rozebrat a znovu postavit za hradbami. Díky tomu byl palác zachráněn a neshořel jako všechny ostatní budovy během druhé světové války.
Po prohlídce prosíme Hasima, aby nás ještě jednou zavezl ke královskému paláci a míříme rychle do muzea, aby nám zase nezavřeli jako včera. Tady jim to pořádně vykoukáváme a zároveň se čteme v průvodci o historii Barmy.
Cesta zpátky do hotelu probíhá v pohodě, loučíme se s Hasimem a míříme do vyzkoušené restaurace na večeři. Pak už jenom nahrávaném fotky a mažeme chrupkat.
pátek 6. srpna 2010
Barma 2010 - den 15 "S Hasimem na kole"
Město je plně jeptišek, které poznáte podle vyholené hlavy a růžového roucha. Jeptišky se netěší takové váženosti jako mnichové a tak se musejí opravdu otáčet, aby si vydělaly na živobytí. Vždy dva dny v týdnu v sobotu a neděli obcházejí baráky a lidé jim dávají do připravených nádob rýži, kterou si pak sypou na hlavu - mají tam na to další nádobu ;-) První zastávkou je dílna na výrobu zlatých plátků. Ty se používají jednak jako součást budhistických rituálů, kdy věřící oblepují sochy buddhy zlatem a jednak k pozlacování různých sošek a všeho možného. Výrobní proces je hodně zajímavý, používají zastaralé metody. Nejprve se z 2,5 gramů zlata vylisuje na stroji takový dlouhý tenký plátek zlata, ten se potom řeže na obdélníčky asi 0,5mmx1 cm. Tyto obdélníčky se pokládají na čtverečky papírů z bambusu. Vytvoří se stoh asi 100 papírku, zaváže se to do kravské kůže a pak do toho mladí muži mlátí hlava nehlava. Během hodiny z toho vznikne kolečko o velikosti dlaně, které se potom překládá na větší bambusové papírky a do těch se zase mlátí, tentokrát pět hodin. Pak už jsou plátky zlata dostatečně tenké a ženy je ořezávají do velikosti čtverečku nebo s nimi pozlacují listí a sošky. Hodně nás zaujal místní měřič času - miska z kokosu, ve které byla malá dírka ponořená do vody. Doba než se kokos naplnil a potopil byla přesně tři minuty. Když jsme se ptali, proč si tam nepověsí hodiny, řekli, že neví, ale že to dělají takhle:-).
Druhou zastávkou byla ulice plná dílen na obrábění mramoru. Ve většině z nich se vyráběli především nejrůznější sochy budhů. Největší a asi nejbohatší frajeři měli rozbrušku, kterou modelovali sochy, ty ostatní používali ruční pilku různá kladívka apod. Když byl hotový polotovar, nastoupily ženy s malinkým kamínkem a donekonečna brousily kámen o kámen. Byla to asi hodně velká zábava, tak to dělala celá vesnice. Jinak malý kamínek (veliký na dva palce) vybroušený do tvaru slona stal asi 1000 kyatů a nechtěl bych vědět kolik hodin to dělali... V každém případě to bylo moc zajímavé tak jsme byli celkem rádi, že nás Hasim vzal ještě do dalších dílen a to dřevařské - kladivo a dláto měli ti odborníci, ti ostatní jen šmirglpapír. Ještě jsme se podívali jak se dělají veliké bronzoví sochy a pak ne moc nadšeně navštívili asi 2 obchody se dřevěnými předměty. Nicméně celkově to bylo moc zajímavé, hlavně pro mě :-)
Jelikož rikša měl v programu i Mahamuni Paya a nebylo to daleko, rozhodli jsme se že ji navštívíme ještě jednou. Tentokrát tu bylo mnohem méně lidí a mnohem menší horko. Procházeli jsme se tedy touto nejuctívanější svatyní v Myanmě, pozorovali věřící, jak lepí zlaté lístky na sochu (dnes už je na 15cm vrstva zlata) a povídali si s místními. Jeden chlapík znal Československo, protože se od nás do Barmy dováželi látky na uniformy. Pak jsme potkali mnicha, který nám ukázal muzea, žvýkal betel a nakonec nám vyměnil spoustu 1 kyatových bankovek, které jsme házeli do takového stroječku štěstí. Trefili jsme se víckrát než místní, tak snad to vyjde. Za průvodcovství si vyžádal malou odměnu.
Po návštěvě dřevěného kláštera, na jehož jméno si nemůžeme vzpomenout, jsme Hasima požádali, o tip na dobrou restauraci. Vzal nás do takové postranní uličky, kde byla malinká restaurace - dělali klasicky kari, nanosili nám zase spoustu zeleniny a starý pan nám ukazoval, jak se vlastně má co jist. Po dobrém obídku se nás Hasim snažil přesvědčit, abysme si koupili lístky na loutkové divadlo, ale s díky odmítáme. Další zastávkou je Mandalajsky palác, který je obklopen 8m vysokými a 3,2 km dlouhými hradbami. Palác se nachází uprostřed čtverce z hradeb a před vstupem musíme zaplatit 10 dolarů za každého. Jedná se o souhrnou vstupenku i na další památky (Atumashi Kyaung, Schwenandaw Kyaung, Amarapura, Inwa, Paleik), ale bohužel to jsou čisté peníze pro vládu. Jelikož chceme něco vidět, placení se prostě nevyhneme. Původní dřevěný palác, který nechal postavit král Mindon v roce 1857, kompletně shořel při bojích mezi japonskými a britskými vojsky v průběhu druhé světové války. Ke konci 90. Let se režim rozhodl památku obnovit a za využití vězeňských a nucených práci jej znovu vybudoval. Nutno říci, že je to opravdový restaurátorský "majstrštyk". 70% použitého materiálu tvoří beton a palác je pokryt plechovou střechou. V zadní části se nachází muzeum, kde nám paní ale zavřela před nosem a řekla, že jsou 4 hodiny. Tak jsme zase šli.
Hasim nás naložil na drožku a vyrazili jsme ke klášteru Atumashi Kyaung. Jenže i zde stejně jako v sousedním Shwenandaw Kyaung klášteře už měli zavřeno:-( Prohlížíme si je tedy alespoň zvenku - i tak to stojí za to (více o nich zítra). Další zastávkou je pagoda Kuthodaw Paya, které se přezdívá "největší kniha světa".Okolo velké centrální stupy je totiž do čtverce postaveno 729 malých stup, které ve svých útrobách ukrývají každá jednu desku s textem z Tripitaky. Nedaleko se nachází také Sandamani Paya, která je památníkem smrti prince Kanaunga, který pomáhal Mingunovi s vládou.
Poslední dnešní zastávkou je výstup na Mandalajskou horu. Před vstupem si tradičně musíme vyzout boty a vyšlapat notnou dávku schodů. Pomalu se blíží západ slunce, který ale podle přibližujících se mraků, nebude tak úchvatný, jak by mohl být. Přesto sveřepě stoupáme nahoru a na vrcholku se pokocháme rozhledem a přeci jenom několika slunečními parpsky, které ozáří krajinu.
Po sestupu dolů nás Hasim skoro už za úplné tmy dováží k hostelu, podepisujeme se mu do knížky a on po nás žádá nějakou kosmetiku pro svou ženu. Trochu těžko jim vysvětlujeme, že cestujeme na lehko a tudíž řasenka, makeup, rtěnka, líčidla, pudr, aj serepetičky se nám do batůžku nevešly.
Večer si jdeme ještě na večeři a vložit nějaké články a pak už hajdy do postele.
pondělí 2. srpna 2010
Barma 2010 - den 14 " Večeře za všechny prachy"
Do přístavu v Mandalaji jsme přijeli s asi hodinovým předstihem. Jen jsme vystoupili, už se o na drali taxikáři a kolaři (rikši). Kolaře jsme zamítli kvůli dešti hned a s taxikářema jsme vedli tvrdou cenovou bitvu. Nakonec jsme se domluvili až na břehu s asi čtvrtým na 3000 kyatech (čímž ostatní asi trochu naštval) za dopravu 4 lidí do vyhlášeného Royal Guest House. V hostelu jsme prohlédli pokoj, zjistili cenu a podrobnosti a s radostí v duši jsme se ubytovali. Za 7 dolarů čistý pokoj pro 2 (veliký s manželskou posteli a jednou séparé, kdyby Kačka zlobila), větrákem, snídaní, celkem teplou sprchou a ručníkem k tomu :-)
Dali jsme si sprchu, trochu odpočali a vyrazili do města na pozdní oběd, či brzkou večeři. Asi po půl hodině marného pátrání po levné restauraci jsme alespoň zaskočili na Jindrou doporučovanou zmrzlinu do místní cukrárny. Každý jsme si objednali jednu a k tomu ještě jahodový koktejl. Kačce to chutnalo moc, já bych si radši dal kus masa... A tak jsme za nedlouho vyrazili dál. Z ničeho nic nás oslovil místní rikšař a dal se s námi do řeči. Když jsme mu řekli, že bychom se chtěli spíš jen projít, nebyl vůbec naštvaný, spíš naopak říkal, že je hezký den na procházku a jestli nám může nějak poradit. Nechali jsme si tedy vysvětlit cestu do jedné z nejvyhlášenějších restaurací z Lonely Planet z roku 2004 - Too too restaurant. Nejdřív byla cesta poklidná a vyhledával jsem si v klídečku volní wifi, když se náhle ozvala nepublikovatelná slova a Kačka málem skončila na zemi. Nééééééé, rozbila se sandálka. Dále již byla cesta mírně peprně okomentovaná jako nic moc :-) Nedaleko restaurace jsme však opět narazili na našeho známého taxikáře a slíbil, že botu opraví.
Vešli jsme do too too, v zásadě obyčejné, lacině vyhlížející restaurace. Byli jsme přizváni k pultíku a začli nám ukazovat co mají, jak se to jmenuje a kolik to stojí. Jedna ze servírek (bylo jich tam asi 7) nabírá kuřecí jatýrka na kari a říká 300 kyatů (three hundred). Neváhám a hned si objednávám, Kačka si dává krevety na kari taky za 300 kyatů. Spokojeni usedáme kestolu, nosí nám klasicky další mističky, talířky a extra rýži. Já jsem to měl výborné, tak hned ještě běžím pro kuřecí stehno :-) Až potud to byla sranda a ani ty desítky much a ne příliš čistý stůl nám nevadil. Pak došlo na placení. Paní vzala do ruky kalkulačku a začla počítat. Vypadlo z ní 9200 kyatů. Úplně v šoku s plným žaludkem jsem jí to po chvíli nechápavých pohledů zaplatil. Pak když nám taxikář přinesl spravenou botu jsme se ještě vrátili na reklamaci a zjistili, že neumějí číslovky a chtěli říkat tisíc (thousand) a říkali sto (hundred)... Tak sem už nikdy! Jo a Kačka to jídlo neměla ani moc dobré :-( Resp. Bylo to tak za ty tři stovky. Mírně zkoprnělí jsme se nechali naším milým taxikářem (boto opravcem) odvézt domů. Nemusím snad ani říkat, že pak už jsme až na jeden ananas radši nic nejedli... Ale překonali jsme to a vyrazili večer do města :-) Lidi tu jsou opravdu boží a tak jsme každou chvíli s někým pokecali. Dokonce jsme i na zítra domluvili super kolo (on šlape a my se vezem) za příjemných 6 000 kyatů na celý den po hlavních památkách. Tak uvidíme, jestli umí číslovky :-)
Fotky.
Barma 2010 - den 13 "Z Bhama do Mandalaje"
V přístavišti již kotví nás trajekt a tak ukazujeme průvodčímu lístky a ten nás dovádí na spodní palubu. Naše přidělená místa jsou již zábrana a tak nám musí průvodčí vytvořit trochu prostoru. Na lodi si totiž každý kupuje místo o rozměrech 70x150 cm (barmánci jsou malí a štíhlí). Rozděláváme si tedy naši podložku, která se nakonec jeví jako dostatečně velká nikoli pro dva nýbrž pro tři. Naše místa jsou umístěna uprostřed, tak aby na nás v případě deště nepršelo. Malou nevýhodou je, že pokud se chcete projít, dojít na záchod či pro jídlo, musíte obratně překračovat všechna spící těla.
Za chvíli už loď vyplouvá a my se kocháme pohledem na mohutnou řeku Irawady, čteme či dospáváme. Musíme si nejprve zvyknout, že nás životní prostor je opravdu malý a že vedle nás hodují či spí další lidé, ale docela to zvládáme. Během jízdy se dá vyjít na horní palubu, kde je mnohem lepší výhled, ale také to hodně fouká. A jelikož nás od včerejška trápí docela silná rýma, tak jsme se tam moc nezdržovali. Cestování s Barmánci je naprosto pohodové. Jsou to klidní lidé, kteří si v tichosti povídají, hrají si s dětmi, či pospávají, občas si žvýknou betelu (jeho milovníky poznáte hned podle červených zubů) či zakouří barmské cigáro. A taky, což je oproti jiným asijským národům zajímavé, hodně čtou. Skoro na každé stanici ať už vlakové, autobusové či lodní prodavači nabízejí velké množství knih.
Večer se učíme novou karetní hru s Ali a Robem - trochu nás máte anglická terminologie, ale nakonec to zvládáme a docela si to užíváme. Loď tu a tam zastaví, navštíví ji vykřikující paní, nabízející různé jídlo, či pití a pak zase odejdou. Světla zůstávají rozsvícená celouc noc.
Když už nás unavuje pořád nad klukama vyhrávat, srolujeme naše těla do polohy skrčenců a zachumláváme se ke spánku. Prostěradlo je skvělým společníkem, ochrání nás před muškami a i nočním deštěm, který je zase pro změnu hodně silný.
Fotky na dobrou noc