Roadtrip

Barma 2010 - den 19 " Jak jsme přehlédli kaktusy"

2010-09-02T20:49:00.006+02:00

I dnešní den se chystáme strávit na kolech. Tady v Baganu je to totiž nejlepší a hlavně nejlevnější dopravní prostředek. Barmská kola jsou taková ta klasická anglická (krásná slovní hříčka:-)), takže se na nich suprově sedí, ani po celodenní jízdě vás nebolí za krkem a i když nemají přehazovačku frčí rychle jako drak.

Ještě než vyrazíme, zmíním se o začátku dne. Ráno se snažíme zajistit lístky na noční autobus, který nás doveze k jezeru Inle. Recepční odmítá přijmout dolary a když je chceme vyměnit nastaví kurz 930 kyatů za dolar. Se asi bouchl do hlavičky. Vydáváme se tedy do města, zjistit, jestli někde neprodávají jednak levnější lístky na bus a jednak nemají výhodnější kurz. Honzíka zároveň napadne, že bychom se mohli podívat i po levnějším ubytování na dnešní noc - platit totiž dalších 11 dolarů, když ve 3 musíme odjíždět se nám moc nechce. Malý háček je v tom, že mě pekelně bolí hlava. Procházíme celým městečkem, levnější lístky nenacházíme, nejvýhodnější kurz je 945 kyatů za dolar. Hostel sice nacházíme levnější, ale zase nejsou schopni z naší bravurní angličtiny pochopit, že nám musí přebookovat odvoz k autobusu. A tak se celí vyčerpaní vracíme na hotel, pokorně platíme za celou noc a kupujeme lístky na autobus. Po dvou hodinách chození jsme na kurzu ušetřili asi 20 Kč, takže se to fakt vyplatilo:-). Ani vydatná procházka mě z bolení hlavy nevyléčila a tak zalézám do postýlky a odpočívám.

Asi okolo 12 se moje tělo umoudřilo a rozhodlo se ještě alespoň trochu prozkoumat okolí. A tak můžeme vyrazit. Frčíme si to po staré známé silnici, Honzik tu a tam zastaví a kontroluje gps, která nás opět navádí na další kešku. Na obídek se stavujeme v pěkné restauraci ve vesničce Myinkaba, která se zpočátku jeví jako vegetariánská, ale nakonec zjistíme, že mají i maso. Jídlo je moc dobré. Majitelé jsou naprosto báječní lidé, kteří nám při odchodu darují ještě vyřezávaného krokodýla a lakovanou mističku na šperky. Vyprávějí nám o synovi, který chce řídit nový airbus 380 a hrozně se u toho řehtají. Pokud budete někde v okolí, určitě se tam zastavte:-)

Jenže den se krátí a my se musíme vydat na cestu. Frčíme po staré známé asfaltce, pak už po méně známé, projíždíme Novým Baganem, který poznáte hlavně podle nóbl hotelů. V dálce jsou vidět tmavé mraky, asi se zase blíží bouřka. Sluníčko ale zároveň díky tomu nádherně osvětluje okolní krajinu, takže se kocháme, kocháme a kocháme. Pomalu přijíždíme k velkému chrámu Dhammayazika Paya. Všude okolo je plno stánkařů, my ale míříme po schodech nahoru až na nejvyšší terasu, odkud je parádní výhled na celou oblast Baganu. Na tétot stúpě údajně straší generál, který nechal její stavbu zahájit. Jeho duch se objevuje na celé řadě fotografií, dokonce se nedávno nechal vyfotit i s vládními představiteli. My jsme ale žádného ducha neviděli a tak rychle míříme na kešku.

Keška by se měla nacházet na přibližně 300 metrů vzdáleném chrámu. Projíždíme tedy po prašné cestě, kola necháváme před hradbami a začínáme opět šplhat nahoru. V této částiBaganu je božský klid - žádní turisté, poměrně málo nabízečů čehokoli, jen kozy a jejich pasáčci. Místo, kde má být keška schovaná nakonec nacházíme podle fotografií již zalogovaných návštěvníků, ale bohužel krabička se tu již nenachází. A tak děláme pár krásných fotek západu slunce a osvětlené krajiny s desítkami chrámů a míříme zpátky ke kolům.

Jenže když chceme nasednout zjišťujeme, že Honzík má opět vyfouklé kolo. Záhy zjišťujeme, že nejenom jeho potkalo takové štěstí a oba zdárně tlačíme kola k silnici. Teprve cestou zjišťujeme, že prašná cesta není jen prašná, ale také plná větviček od kaktusů. Ouhouh:-( Naštěstí hned na silnici potkáváme jednorukého pána, který sice neumí anglicky, ale ihned pochopí co se nám stalo. Z gestikulace pochopíme, ať ho následujeme. Já ještě objevuji ve své botě trn jak "kráva" (si říkám, co mě to tam celou dobu píchalo). Pán nás vede cestou necestou, uličkou neuličkou až nakonec skončíme na malém náměstíčku, kde se povalují dvě krávy a kluci v otrhaných tričkách hrají fotbal. Světe div se, jedna z těch bambusových chýší je opravna kol:-) Opravář je zkušený a hned se pouští do zalepování propíchlých pneumatik.

Honzik kontroluje, jestli to kluci spravují dobře a mě se ujímá jedna mladá paní. Dovádí mě ke svému domečku, kde se mě spolu se starou, skoro slepou maminkou snaží naučit příst. Jenže poté, co jim podruhé přetrhnu bavlněnou nit, mi to radši s úsměvem berou a radši mi ukazují látky a náramky, které vyrábějí. Kupuji si od nich jeden náramek a společně se vracíme k našim kutilům. Kluci jsou tak v půlce a začíná pršet a tak se spolu s celou rodinou schováváme do domečku. Barmánci jsou neskutečně pohostinný národ a tak mi hned na mističce podávají nějaké to zobání. Ukazuji jim průvodce s obrázky a posunky si povídáme o jednotlivých místech v Barmě. Nakonec se rozhodneme udělat společné foto. Díky tomuto setkání budeme Barmánce milovat navždy nebo minimálně do naší příští návštěvy:-). Kola máme sice opravená, ale z oblohy se valí proudy vody a tak poprvé za naše cestování navlékáme pláštěnky a vydáváme se zpátky do hotelu.

Cesta to naštěstí není zase tak daleká, jak jsme se obávali, ale přeci jenom už přišla tma a tak frčíme o sto šest. Na večeři míříme tentokrát do nóbl turistické restaurace, kde si dávám kuřecí kari a Honzik tradičně nějaké nudle. V hotelu se rychle balíme a ukládáme ke spánku, protože už ve 3 hodiny ráno pro nás přijede svoz k autobusu k jezeru Inle.

Tak dobrou.

Fotky z dnešního krásného dne máte zde.

Barma 2010 - den 18 "Bagan - chrámy, kam se podíváš"

2010-08-25T21:58:00.005+02:00

Do Baganu příjíždíme překvapivě několik málo minut po půlnoci. Městečko již ale zalehlo ke spánku a tak se musíme odevzdat do rukou několika málo rikšů, kteří nabízejí odvoz. Míříme do hotelu doporučeného recepčním v Mandalaji New Park Hotel. Hotel už má zavřeno, ale rikša mocným hvizdem budí recepčního, který je asi tak rozespalý, že se mu ani nechce smlouvat.

Jenže to má smůlu, protože nám jo. Honzik je vytrvalý a tak to usmlouvá alespoň na 11 dolarů - i tak se nám zdá o čertech (proč nemůžou být ceny stejné jako v Mandalaji:-( ). Po vyplnění sáhodlouhých formulářů padáme únavou do postele.

Po snídani podávané na terase si půjčujeme kola a vyrážíme prozkoumat jednu z největších historických památek Barmy. Baganem je nazývána rovinatá oblast jihozápadně od Mandalaje, přibližně 42 km2 velká, na které se tyčí více než 4000 chrámů.

Počátek slávy Baganu se datuje přibližně do poloviny 11.století, kdy na trůn usedá král Anawratha a na nátlak monského krále konvertuje k théravádskému buddhismu. Jenže monskému králi se to přemlouvání trochu zvrtlo a z Anawrathy se brzy stává přesvědčený buddhista, který ovšem žádá převezení posvátných buddhistických spisů Tripitaka do Baganu. Když monský král odmítá, vtrhne Anawratha se svým vojskem do Thatonu a Tripitaku si bere násilím. Jako nejvhodnější úschovnu pro tuto cennost se rozhodne postavit knihovnu Pitaka Taik a jako správný buddhista začíná stavět jedny z nejkrásnějších staveb v celé Barmě. Za jeho vlády se Bagan stává centrem théravádského buddhismu a poutním místem pro buddhisty z celé jihovýchodní Asie.

O to, co způsobilo pád Baganu ke konci 13.století, se historikové přou dodnes. Jisté je, že mezi 14. a 18.století je tato oblast zcela vybydlená a Barmánci ji dokonce považují za strašidelné území. První obyvatelé se začínají opět vracet až s příchodem Britů. V roce 1975 zasáhlo oblast Baganu velmi silné zemětřesení, které značně poškodilo mnoho chrámů. Rekonstrukční práce začaly téměř okamžitě. Svou pomocnou ruku podalo i UNESCO, díky kterému byly využívány i moderní technologie a mnoha chrámům se dostalo ochrany, kterou si zasloužily. Jenže v roce 1996 se vztahy mezi UNESCO a místní vládou vyostřily a organizace se zřejmě kvůli frustraci z vládních zásahů rozhodla ze země odejít. V současné době se tedy o Bagan a jeho ochranu stará stát a bohužel to je znát - starý palác uvnitř hradeb Starého Baganu je necitelně restaurován za pomoci betonu, na okraji baganské pláně vyrostlo další betonové monstrum (údajně vyhlídková věž).

Navíc bohatí Barmánci z Yangoonu, kteří se snaží získat zásluhy a zajistit si tak lepší život, stále stavějí nové a nové chrámy. Někteří lidé nechápou, jak může být toto starověké místo hyzděno, ale mnozí jsou rádi, že Bagan je stále živý a nikoli jen město duchů.

Naši první zastávkou je Schwezigon Paya, která se díky svému zvonovitému tvaru stala prototypem pro všechny později stavěné stúpy v Myanmě. Což o to památka je to hezká, bohužel ji ze všech stran obléhají prodejci nejrůznějších suvenýrů a občas nás až dost nechutně otravují, ať si něco koupíme. Poté, co odtrhávám z mé ruky jednu prodavačku a doplňuji to jednak nesmlouvavým výrazem a jednak důrazným "please dont touch me", nasedáme rychle na kola a míříme do turisticky méně zprofanovaných oblastí.

Drandíme si to po pěkné asfaltové silničce, občas zabočíme k nějakému chrámu, vylezeme na jeho terasy a pokocháme se výhledem. Jsou tu velké chrámy, na které se většinou lézt nedá, ale také spousta menších, které ani průvodce neuvádí. Někde se potkáme s hlídačem, někdy je chrám úplně osamocený. Hlídači jsou placeni vládou, za to že od úsvitu do západu slunce střeží tyto historické památky.

Tady v Baganu také mají být 3 ze 4 barmských cachek, takže co chvíli konzultujeme naši polohu s navigací. Ta nás zavádí k Sunrise pagodě - cache se nachází poměrně vysoko a tak šplháme a šplháme a přitom po očku sledujeme blíží se bouřku. Ta je však ještě rychlejší než si myslíme a tak ihned jak nacházíme cache (bohužel jen prázdnou krabičku), utíkáme se schovat dolů do chrámu. Tady si notnou chvíli povídáme s mladým klukem, který chrám hlídá. Ukazuje nám, jak kreslí pískové obrázky, hraje autíčka a paddle pong na iphonku a poslouchá naše vyprávění. Díky němu nám bouřka ani tolik nevadila a přečkali jsme ji celkem v pohodě. Po dešti se vydáváme do Starého Baganu, jenže Honzik mezitím zjišťuje, že má úplně prázdnou duši u kola. Zastavujeme tedy na malém náměstíčku a hned se k nám sbíhají kluci. Do oprav se pouštějí s vervou, na začátku jsou dva, postupně se skupinka radilů rozšiřuje tak na 10. Nakonec to tedy dávají do kupy, za jejich snahu jim necháváme 500 kyatů a odjíždíme směr výhled na řeku s jedním z těch chlapíků.

Chlapík je milý, zavádí nás do vesnice, ukazuje nám rodinu, pak nás odvádí k řece, výhled je dost nic moc. No nic aspoň je milý, říkáme si. Nabízí nám čaj ve svém domě a potom nám ukazuje bankovky, vypráví o chudácích sestrách, které musí chodit za tmy domů a ty šunty čínské baterky vydrží jen chvíli. A pak to na nás začne vybalovat - nemáte něco na výměnu? baterky, oblečení, cokoli. Kupte si můj obraz. Blablabla. Když mu dáváme propisku (což je tak jediné, co můžeme postrádat- páč cestujeme opravdu na lehko), tak z ní není vůbec nadšený. Už se s námi vůbec nebaví a radši se přemisťuje k dalším dvěma turistům, které k domečku přivedla jeho sestra. Tak mi rychle nasedáme na kola a ujíždíme pryč. Hodně povedená rodinka. Cestou potkáme ještě několik zajímavých postaviček, které za sebou vláčí nějakého turistu- asi ho taky nalákali na výhled na řeku. Holt toto je turistická oblast a my si zase musíme zvykat, že všechno se musí brát s rezervou a nedůvěřovat komukoli na ulici.

Začíná se pomalu stmívat, ale my jsme ještě stále nesplnili náš dnešní cíl. Najít cachku a tak šlápneme do pedálů a vydáváme se směr Nový Bagan. O tom jsem vám vlastně ještě nevyprávěla. Původně se vesnice rozkládala v oblasti Starého Baganu, ale před volbami v roce 1990 se vláda prostě jen tak rozhodla, že vesnici přestěhuje. A tak obyvatelům nařídila, aby se během týdne sbalili a přestěhovali se přibližně o 3 km dál- do Nového Baganu. Důvod? To nikdo neví, prostě je to zrovna napadlo.

GPS nám vesele ukazuje k hotelu, kde se samozřejmě nachází strašná spousta lidí a pozorovatelů, kteří nám odlov cachky dost znepříjemňují. Nakonec ji ale Honzik přeci jenom objevuje - jedná se pouze o papírek zastrčený do hotelové zdi. Nutno dodat, že zdejší okolí není žádní krása - takže parametry správné cachky to rozhodně nesplňuje. No alespoň jsme ji našli. Jenže mezitím se přiblížil soumrak a tak už za tmy vyrážíme směr naše vesnice. Naštěstí je silnice celkem osvětlená a šlape se nám příjemně.

Do hotelu dorážíme okolo půl deváté a míříme na večeři. Tradičně hledáme restauraci, kde sedí nejvíce místních lidí, protože jinak se zde nacházejí nejrůznější italské, barbecue aj. zápaďácké restaurace, do kterých samozřejmě nechceme. Usedáme tedy na klasické plastové židličky a těšíme se na mňamku - čínské nudle odmítám a tak si s Honzíkem objednáváme sweet and sour. Klučina číšník je úslužný, jídlo podává s trochou nervozity, ale jinak v pohodě. To se ovšem nedá říct o jídle. Polévka je tak strašně opepřená, že se opravdu nedá jíst, a když nám jako hlavní jídlo přinesou něco co připomíná růžové amarouny, je nám na omdlení. Jídlo bylo opravdu hnusné, i když věřím, že nám ho Barmánci ve své dobrotě jen chtěli vylepšit. Příště prosím klasicky:-)

Po náročném dni se už těšíme do postýlek- tak dobrou.

Fotky máte zde.

Barma 2010 - den 17 " Výlet do Inwa a přesun do Baganu"

2010-08-07T15:48:00.002+02:00

Ráno si balíme batůžky, protože se odpoledne přesouváme do Baganu. Na dnešek jsme si ale ještě naplánovali malý výlet do starobylého města Inwa (a navíc platí nám tam ještě ta vstupenka:-)). Tentokrát volíme veřejnou dopravu. Dva bloky dolů a pět bloků doleva má stavět japonská dodávka, která nás doveze až k Inwe. Občas se zeptáme místních a za chvíli už sedíme na předních sedadlech zmíněné dodávky. Řítíme se vesničkami, občas řidič na někoho mávne, zařve konečnou stanici a místňáci vesele nastupují a vystupují. Asi za půl hodinky dorážíme na naši cílovou křižovatku, za celou jízdu platíme každý 700 kyatů a vyrážíme pěknou silničkou směr přívoz. Tady už na nás čekají dvě holčiny, rozené prodavačky a nutí nám korále. S díky odmítáme, přívoz nás spolu s dalšími turisty dováží na umělé vytvořený ostrov, na němž se nachází město Inwa. Hned po vylodění se nekompromisně domlouváme s drožkářem na 3000 za projížďku po památkách. Z průvodce totiž víme, že památky jsou od sebe dosti vzdálené a my nemáme tolik času.

Inwa byla hlavním městem barmského království více než 400 let, poté se střed země přesunul do Amarapury. Největšími zajímavostmi jsou klášter Bagaya Kyaung postavený z týku, strážní věž, která se při zemětřesení naklonila a tak se ji přezdívá "šikmá věž v Inwe", no a pak celé město jako takové. Všude je spousta zeleně, rybníčků, veselých vesničanů a tak si to moc užíváme a asi po 3 hodinové projížďce se přívozem vracíme zpět na pevninu. Na křižovatce chytáme dodávku do Mandalaje, tentokrát se nacpáváme dozadu spolu s ostatníma. Těsně před dojezdem začíná lít jako z konve a to ani netušíme, kde nás to ti kluci vysadili. Naštěstí máme offline mapy a iphonka, takže se rychle zorientováváme a míříme na pozdní oběd.

V guest housu se domlouváme se dvěma Italy na sharováni taxi a za chvíli už frčíme směr autobusové nádraží. Další zastávkou je Bagan. Ale to až zase zítra.

Barma 2010 - den 16 "$10 na maximum"

2010-08-07T15:31:00.002+02:00

Na ráno jsme měli dohodnutého opět Hasima, který nás za 2000 dovezl do přístavu, kde jsme dobrovolně zakoupili lístky na loď (5000 zpáteční pro jednoho) a nedobrovolně dali $3 dolary vládě za vstup do oblasti Mingun.

Loďku jsme měli až třetí v pořadí, tak jsme přes kajutu jedné lodi a palubu druhé dolezli až do té naší, kde jsme se usadili do bambusových křesílek. Jelo s námi i několik Italů, ale rifle, bílé oblečení a nevhodná obuv je hned prozradila, že moc turisté nejsou... V poslední době, zdá se, zaživá Barma boom italských cestovek. Přesto je tu turistů hrozně málo. Za 45 minut jsme dorazili na druhou stranu řeky do Mingunu. Asi největší zajímavostí a to i do velikosti je rozestavěná stupa Mingun Paya, resp. jen její základna. Původně měla být vysoká ohromných 150 metrů. Jenže pak zemřel král a práce na velestupě ustaly. Navíc při zemětřesení v roce 1838 základna (cca 50 metrů vysoká) praskla a tak to už jen je, jak průvodce říká, největší hromada cihel na světě :-) Samozřejmě jsme na ní vyšplhali a pořádně se rozhlédli po kraji. Výhled slušný. Jelikož se i na tuto zříceninu musí chodit bosky a začalo být takové horko, že skoro nešlo chodit po schodech, tak jsme rychle seběhli a šli si dát pořádně vychlazenou vodu. Cesta na další památky byla jako na pouti a to stánek vedle stánku se suvenýry - na Barmu naprosto nezvyklé. Naštěstí byli prodavači hodní a nic nevnucovali. Zato z dětí které taky prodávají, se stávají zdatní obchodníci... Za nedlouho jsme přišli k největšímu nerozbitému zvonu na světě. Byl umístěn úplně u země, šlo na něj bušit, lézt pod něj, blbnout tam s místníma a tak jsme si to celkem užili :-) Prošli jsme ještě několik přilehlých chrámu, dali si oběd a běželi zpět na první a zároveň poslední loď zpět v 13 hodin.

Cesta zpět utekla jako voda, jelikož se na těch bambusových lehátkách hezky spí. Jen jsme stihli domluvit taktiku na Hasana, že mu dáme max. $4 za pořádný výlet a dovezení domů. No nakonec jsme se domluvili na $5, jelikož bylo opravdu hrozně vedro.

Jak jistě každý ví, tak jsme zakoupili za $10 dolarů 5 denní vstupenku do archelogické zóny, abychom mohli vidět zejména hlavní palác, ale i jiné věci. Právě na ty jiné věci jsme se s Hasanem vypravili, abychom jim to za ty peníze alespoň pořádně okoukali...

Naše první cesta vedla do historického muzea. Dle průvodce na něj měla platit naše zakoupená vstupenka, ale neplatila - bylo zadarmo. Vstoupili jsme dovnitř a chvíli se rozkoukávali, byla vidět jen jedna velká váza, vypnutá světla a zastavěné větráky - nikdo nikde. Šli jsme tedy dle zašlých šipek směru prohlídky do další místnosti, kde bylo jen několik málo regálů s ničím, pár zašlých fotek a jeden hezky dřevěný vůz. Během 5 minut jsme prošli celé muzeum "tmy a ničeho" až jsme dorazili do nejvyššího patra, kde byla knihovna. Ano, asi to muzeum zrušili a zapomněli to zavřít.

Nasedli jsme tedy zase na kolo a pokračovali na ještě jednou ke klášterům Atumashi Kyaung a Schwenandaw Kyaung. Ten první byl před několika lety přestavěn za využití nucených práci, a navíc opět převažuje spíše beton a plech. Naproti tomu Schwenandaw je z velké části původní dřevěný klášter, který dnes slouží i jako upomínka dřívější podoby královského paláce. Klášter je zvenku i zevnitř vyzdoben krásnými dřevořezbami. Dříve stával v palácovém komplexu, ale pak jej nechal král Thibaw Mín rozebrat a znovu postavit za hradbami. Díky tomu byl palác zachráněn a neshořel jako všechny ostatní budovy během druhé světové války.

Po prohlídce prosíme Hasima, aby nás ještě jednou zavezl ke královskému paláci a míříme rychle do muzea, aby nám zase nezavřeli jako včera. Tady jim to pořádně vykoukáváme a zároveň se čteme v průvodci o historii Barmy.

Cesta zpátky do hotelu probíhá v pohodě, loučíme se s Hasimem a míříme do vyzkoušené restaurace na večeři. Pak už jenom nahrávaném fotky a mažeme chrupkat.

Barma 2010 - den 15 "S Hasimem na kole"

2010-08-06T14:07:00.011+02:00

Ráno hned s očekáváním vyrážíme na snídani již zahrnutou v ceně noclehů a musíme říct, že za ty prachy to je dobré. Ne tak jako jinde, ale sladký chleba, máslo, marmeláda, káva, banány, ani vajíčko nás neminulo. Dostatečně posilněni vyrážíme s naším kolařem na celodenní výlet. Už na nás čeká před hostelem, tak jen nasedáme a jedem. Já čelem k jízdě, Kačenka obráceně. Frčíme jak o závod a máme naslibováno spoustu památek a zajímavosti. Umí celkem slušně anglicky, takže se domluvíme co a jak.

Město je plně jeptišek, které poznáte podle vyholené hlavy a růžového roucha. Jeptišky se netěší takové váženosti jako mnichové a tak se musejí opravdu otáčet, aby si vydělaly na živobytí. Vždy dva dny v týdnu v sobotu a neděli obcházejí baráky a lidé jim dávají do připravených nádob rýži, kterou si pak sypou na hlavu - mají tam na to další nádobu ;-) První zastávkou je dílna na výrobu zlatých plátků. Ty se používají jednak jako součást budhistických rituálů, kdy věřící oblepují sochy buddhy zlatem a jednak k pozlacování různých sošek a všeho možného. Výrobní proces je hodně zajímavý, používají zastaralé metody. Nejprve se z 2,5 gramů zlata vylisuje na stroji takový dlouhý tenký plátek zlata, ten se potom řeže na obdélníčky asi 0,5mmx1 cm. Tyto obdélníčky se pokládají na čtverečky papírů z bambusu. Vytvoří se stoh asi 100 papírku, zaváže se to do kravské kůže a pak do toho mladí muži mlátí hlava nehlava. Během hodiny z toho vznikne kolečko o velikosti dlaně, které se potom překládá na větší bambusové papírky a do těch se zase mlátí, tentokrát pět hodin. Pak už jsou plátky zlata dostatečně tenké a ženy je ořezávají do velikosti čtverečku nebo s nimi pozlacují listí a sošky. Hodně nás zaujal místní měřič času - miska z kokosu, ve které byla malá dírka ponořená do vody. Doba než se kokos naplnil a potopil byla přesně tři minuty. Když jsme se ptali, proč si tam nepověsí hodiny, řekli, že neví, ale že to dělají takhle:-).

Druhou zastávkou byla ulice plná dílen na obrábění mramoru. Ve většině z nich se vyráběli především nejrůznější sochy budhů. Největší a asi nejbohatší frajeři měli rozbrušku, kterou modelovali sochy, ty ostatní používali ruční pilku různá kladívka apod. Když byl hotový polotovar, nastoupily ženy s malinkým kamínkem a donekonečna brousily kámen o kámen. Byla to asi hodně velká zábava, tak to dělala celá vesnice. Jinak malý kamínek (veliký na dva palce) vybroušený do tvaru slona stal asi 1000 kyatů a nechtěl bych vědět kolik hodin to dělali... V každém případě to bylo moc zajímavé tak jsme byli celkem rádi, že nás Hasim vzal ještě do dalších dílen a to dřevařské - kladivo a dláto měli ti odborníci, ti ostatní jen šmirglpapír. Ještě jsme se podívali jak se dělají veliké bronzoví sochy a pak ne moc nadšeně navštívili asi 2 obchody se dřevěnými předměty. Nicméně celkově to bylo moc zajímavé, hlavně pro mě :-)

Jelikož rikša měl v programu i Mahamuni Paya a nebylo to daleko, rozhodli jsme se že ji navštívíme ještě jednou. Tentokrát tu bylo mnohem méně lidí a mnohem menší horko. Procházeli jsme se tedy touto nejuctívanější svatyní v Myanmě, pozorovali věřící, jak lepí zlaté lístky na sochu (dnes už je na 15cm vrstva zlata) a povídali si s místními. Jeden chlapík znal Československo, protože se od nás do Barmy dováželi látky na uniformy. Pak jsme potkali mnicha, který nám ukázal muzea, žvýkal betel a nakonec nám vyměnil spoustu 1 kyatových bankovek, které jsme házeli do takového stroječku štěstí. Trefili jsme se víckrát než místní, tak snad to vyjde. Za průvodcovství si vyžádal malou odměnu.

Po návštěvě dřevěného kláštera, na jehož jméno si nemůžeme vzpomenout, jsme Hasima požádali, o tip na dobrou restauraci. Vzal nás do takové postranní uličky, kde byla malinká restaurace - dělali klasicky kari, nanosili nám zase spoustu zeleniny a starý pan nám ukazoval, jak se vlastně má co jist. Po dobrém obídku se nás Hasim snažil přesvědčit, abysme si koupili lístky na loutkové divadlo, ale s díky odmítáme. Další zastávkou je Mandalajsky palác, který je obklopen 8m vysokými a 3,2 km dlouhými hradbami. Palác se nachází uprostřed čtverce z hradeb a před vstupem musíme zaplatit 10 dolarů za každého. Jedná se o souhrnou vstupenku i na další památky (Atumashi Kyaung, Schwenandaw Kyaung, Amarapura, Inwa, Paleik), ale bohužel to jsou čisté peníze pro vládu. Jelikož chceme něco vidět, placení se prostě nevyhneme. Původní dřevěný palác, který nechal postavit král Mindon v roce 1857, kompletně shořel při bojích mezi japonskými a britskými vojsky v průběhu druhé světové války. Ke konci 90. Let se režim rozhodl památku obnovit a za využití vězeňských a nucených práci jej znovu vybudoval. Nutno říci, že je to opravdový restaurátorský "majstrštyk". 70% použitého materiálu tvoří beton a palác je pokryt plechovou střechou. V zadní části se nachází muzeum, kde nám paní ale zavřela před nosem a řekla, že jsou 4 hodiny. Tak jsme zase šli.

Hasim nás naložil na drožku a vyrazili jsme ke klášteru Atumashi Kyaung. Jenže i zde stejně jako v sousedním Shwenandaw Kyaung klášteře už měli zavřeno:-( Prohlížíme si je tedy alespoň zvenku - i tak to stojí za to (více o nich zítra). Další zastávkou je pagoda Kuthodaw Paya, které se přezdívá "největší kniha světa".Okolo velké centrální stupy je totiž do čtverce postaveno 729 malých stup, které ve svých útrobách ukrývají každá jednu desku s textem z Tripitaky. Nedaleko se nachází také Sandamani Paya, která je památníkem smrti prince Kanaunga, který pomáhal Mingunovi s vládou.

Poslední dnešní zastávkou je výstup na Mandalajskou horu. Před vstupem si tradičně musíme vyzout boty a vyšlapat notnou dávku schodů. Pomalu se blíží západ slunce, který ale podle přibližujících se mraků, nebude tak úchvatný, jak by mohl být. Přesto sveřepě stoupáme nahoru a na vrcholku se pokocháme rozhledem a přeci jenom několika slunečními parpsky, které ozáří krajinu.

Po sestupu dolů nás Hasim skoro už za úplné tmy dováží k hostelu, podepisujeme se mu do knížky a on po nás žádá nějakou kosmetiku pro svou ženu. Trochu těžko jim vysvětlujeme, že cestujeme na lehko a tudíž řasenka, makeup, rtěnka, líčidla, pudr, aj serepetičky se nám do batůžku nevešly.

Večer si jdeme ještě na večeři a vložit nějaké články a pak už hajdy do postele.

Barma 2010 - den 14 " Večeře za všechny prachy"

2010-08-02T13:56:00.001+02:00

Jo, dneska jsme projedli pěkný balík, ale nejdřív vše po pořádku :-) Ráno jsme se probudili po poměrně příjemné noci až na zastávce, kde se na loď opět vrhlo 20 prodavaček a začaly se překřikovat, kdo co má. Ještě jsme chvilku polehávali a pak už jen pozorovali okolní ruch a občas s někým prohodili pár slov. Celkově to bylo na lodi až překvapivě hezké a většinou to ani vůbec nebyla nuda.

Do přístavu v Mandalaji jsme přijeli s asi hodinovým předstihem. Jen jsme vystoupili, už se o na drali taxikáři a kolaři (rikši). Kolaře jsme zamítli kvůli dešti hned a s taxikářema jsme vedli tvrdou cenovou bitvu. Nakonec jsme se domluvili až na břehu s asi čtvrtým na 3000 kyatech (čímž ostatní asi trochu naštval) za dopravu 4 lidí do vyhlášeného Royal Guest House. V hostelu jsme prohlédli pokoj, zjistili cenu a podrobnosti a s radostí v duši jsme se ubytovali. Za 7 dolarů čistý pokoj pro 2 (veliký s manželskou posteli a jednou séparé, kdyby Kačka zlobila), větrákem, snídaní, celkem teplou sprchou a ručníkem k tomu :-)

Dali jsme si sprchu, trochu odpočali a vyrazili do města na pozdní oběd, či brzkou večeři. Asi po půl hodině marného pátrání po levné restauraci jsme alespoň zaskočili na Jindrou doporučovanou zmrzlinu do místní cukrárny. Každý jsme si objednali jednu a k tomu ještě jahodový koktejl. Kačce to chutnalo moc, já bych si radši dal kus masa... A tak jsme za nedlouho vyrazili dál. Z ničeho nic nás oslovil místní rikšař a dal se s námi do řeči. Když jsme mu řekli, že bychom se chtěli spíš jen projít, nebyl vůbec naštvaný, spíš naopak říkal, že je hezký den na procházku a jestli nám může nějak poradit. Nechali jsme si tedy vysvětlit cestu do jedné z nejvyhlášenějších restaurací z Lonely Planet z roku 2004 - Too too restaurant. Nejdřív byla cesta poklidná a vyhledával jsem si v klídečku volní wifi, když se náhle ozvala nepublikovatelná slova a Kačka málem skončila na zemi. Nééééééé, rozbila se sandálka. Dále již byla cesta mírně peprně okomentovaná jako nic moc :-) Nedaleko restaurace jsme však opět narazili na našeho známého taxikáře a slíbil, že botu opraví.

Vešli jsme do too too, v zásadě obyčejné, lacině vyhlížející restaurace. Byli jsme přizváni k pultíku a začli nám ukazovat co mají, jak se to jmenuje a kolik to stojí. Jedna ze servírek (bylo jich tam asi 7) nabírá kuřecí jatýrka na kari a říká 300 kyatů (three hundred). Neváhám a hned si objednávám, Kačka si dává krevety na kari taky za 300 kyatů. Spokojeni usedáme kestolu, nosí nám klasicky další mističky, talířky a extra rýži. Já jsem to měl výborné, tak hned ještě běžím pro kuřecí stehno :-) Až potud to byla sranda a ani ty desítky much a ne příliš čistý stůl nám nevadil. Pak došlo na placení. Paní vzala do ruky kalkulačku a začla počítat. Vypadlo z ní 9200 kyatů. Úplně v šoku s plným žaludkem jsem jí to po chvíli nechápavých pohledů zaplatil. Pak když nám taxikář přinesl spravenou botu jsme se ještě vrátili na reklamaci a zjistili, že neumějí číslovky a chtěli říkat tisíc (thousand) a říkali sto (hundred)... Tak sem už nikdy! Jo a Kačka to jídlo neměla ani moc dobré :-( Resp. Bylo to tak za ty tři stovky. Mírně zkoprnělí jsme se nechali naším milým taxikářem (boto opravcem) odvézt domů. Nemusím snad ani říkat, že pak už jsme až na jeden ananas radši nic nejedli... Ale překonali jsme to a vyrazili večer do města :-) Lidi tu jsou opravdu boží a tak jsme každou chvíli s někým pokecali. Dokonce jsme i na zítra domluvili super kolo (on šlape a my se vezem) za příjemných 6 000 kyatů na celý den po hlavních památkách. Tak uvidíme, jestli umí číslovky :-)

Fotky.

Barma 2010 - den 13 "Z Bhama do Mandalaje"

2010-08-02T13:51:00.001+02:00

Budík zvoní nechutně brzy (5:45) a navíc mě celou noc budil prudký déšť, který bubnoval do okna. Snídaně v hotelu Friendship je opravdu královská - bufet se vším možným od nudlí až po ovoce a různé buchty. S plným žaludkem se přesouváme dolů do recepce, kde nám s úsměvem na rtech předávají igelitku s jídlem a vodou na cestu a ještě zařizují odvoz do přístavu (za 13 dolarů naprosto luxus služby).

V přístavišti již kotví nás trajekt a tak ukazujeme průvodčímu lístky a ten nás dovádí na spodní palubu. Naše přidělená místa jsou již zábrana a tak nám musí průvodčí vytvořit trochu prostoru. Na lodi si totiž každý kupuje místo o rozměrech 70x150 cm (barmánci jsou malí a štíhlí). Rozděláváme si tedy naši podložku, která se nakonec jeví jako dostatečně velká nikoli pro dva nýbrž pro tři. Naše místa jsou umístěna uprostřed, tak aby na nás v případě deště nepršelo. Malou nevýhodou je, že pokud se chcete projít, dojít na záchod či pro jídlo, musíte obratně překračovat všechna spící těla.

Za chvíli už loď vyplouvá a my se kocháme pohledem na mohutnou řeku Irawady, čteme či dospáváme. Musíme si nejprve zvyknout, že nás životní prostor je opravdu malý a že vedle nás hodují či spí další lidé, ale docela to zvládáme. Během jízdy se dá vyjít na horní palubu, kde je mnohem lepší výhled, ale také to hodně fouká. A jelikož nás od včerejška trápí docela silná rýma, tak jsme se tam moc nezdržovali. Cestování s Barmánci je naprosto pohodové. Jsou to klidní lidé, kteří si v tichosti povídají, hrají si s dětmi, či pospávají, občas si žvýknou betelu (jeho milovníky poznáte hned podle červených zubů) či zakouří barmské cigáro. A taky, což je oproti jiným asijským národům zajímavé, hodně čtou. Skoro na každé stanici ať už vlakové, autobusové či lodní prodavači nabízejí velké množství knih.

Večer se učíme novou karetní hru s Ali a Robem - trochu nás máte anglická terminologie, ale nakonec to zvládáme a docela si to užíváme. Loď tu a tam zastaví, navštíví ji vykřikující paní, nabízející různé jídlo, či pití a pak zase odejdou. Světla zůstávají rozsvícená celouc noc.

Když už nás unavuje pořád nad klukama vyhrávat, srolujeme naše těla do polohy skrčenců a zachumláváme se ke spánku. Prostěradlo je skvělým společníkem, ochrání nás před muškami a i nočním deštěm, který je zase pro změnu hodně silný.

Fotky na dobrou noc

Barma 2010 - den 12

2010-07-31T13:53:00.001+02:00

Budík nás ráno probudil v 6:10. Chystáme se totiž autobuskem do města Bhamo, ze kterého vyjíždí loď po řece Irawady. Venku celou noc pršelo a déšť pokračoval i při naší cestě na autobusové nádraží. Tady se už skupinka místních připravovala na cestu. Autobusek byl poměrně malý, ale vypadal zachovale. Řidiči uložili naše batůžky, kam se dalo a žádali po nás 3 kopie pasů. Tak jsme jim dali jednu s tím, že opravdu další nemáme. Asi jsme jim tím způsobili spoustu starostí, ale nedalo se nic dělat. Než byl autobusek plně naložen včetně střechy, sledovali jsme vesele čilý ranní ruch. Okolo vozů se procházely ženy s kulatými plechy na hlavách naloženými nejrůznějším zbožím a hlasitě pokřikovaly. Pro nás dva byla vyhrazena nejlepší místa - hned vedle řidiče, takže jsme měli docela dost místa na nohy a ještě krásný výhled. Škoda jen, že celou cestu propršelo.

Cestou jsme projížděli několika kontrolami, ale také rušnými vesničkami. Děti v zeleno bílých školních uniformách na nás vesele mávaly. Silnice byla zpočátku asfaltová, pak hooodně dlouhou dobu dlážděná z kamínků a pak štěrková a jedna velká díra. Před obědem jsme zastavili u jedné restaurace a jenom řekli, že si dáme jídlo a oni začali nosit hotové hody. Jídla byl úplně plný stůl a tak jsme začali ochutnávat. Bylo to opět výborné, akorát na nás pak už začali řidiči významně mávat a tak jsme rychle nasedli do autobusku a pokračovali v jízdě.

Do Bhama přijíždíme okolo 2 hodiny odpoledne a ubytováváme se v hotelu Friendship. Cena je klasická - 14 dolarů za pokoj s větrákem a společnou koupelnou. Nakonec se nám podaří usmlouvat na 13. Pokud by nám ale řekli, jaké služby poskytují, myslím že bychom jim těch 14 dolarů rádi zaplatili. Hned po ubytování nám recepční přinesl košíček různých hygienických potřeb - od šamponů přes hřeben, kartáček na zuby až po žiletku.

Na recepci se potkáváme s Australankou Ally, která vyráží kupovat lístky na loď. Připojujeme se tedy k ní a během krátké doby kupujeme lístky za 9 dolarů pro každého. Potom se s Honzíkem vydáváme na procházku okolo řeky, dále do města a na budhistickeépamátky. Asi nejvýznamnější je dlouhá řada soch mnichů a potom opravený chrám se 4 sochami budhů u autobusového nádraží. Po prohlídce města jdeme ochutnat barmský čaj do místní čajovny - nejdřív nám ta konverzace chvilku trvá, ale nakonec se domluvíme. Barmský čaj je černý čaj, který se pije s mlékem a cukrem a je hodně sladký - ale ta chuť je opravdu zvláštní a tak si dávám dva šálky. Honzík radši zůstává u klasického čínského.

Zastavují se pro nás Rob a Ally a jdeme společně kupovat podložky na loď- jsou docela drahé (nakonec usmlouváváme velkou plastovou pro dva za 3 dolary). Pro jistotu nakupujeme ještě několik lahví vody, sušenky a také lahvičku místní whisky Royal Grand.

Po dlouhém cestování jsme docela unaveni, ráno brzo vstáváme a tak míříme rychle do postele.

A jak to vypadalo obrazove tady.

Barma 2010 - den 11

2010-07-31T13:50:00.001+02:00

Ráno se probouzíme časně a to především díky stále přetrvávajícímu vedru. Na to, že každou chvíli někdo nastoupí do vlaku a začne nabízet jídlo jsme si již zvykli :-) Cestou jsme si užívali extrémní drncání, což bylo jako jízda na divokém býkovi, koukali z okna, fotili a odpočívali. Po více než 21 hodinách cesty jsme konečně dorazili do Myitkyiny (nejsevernější město, kam se jako turisté můžeme dostat). Bylo kolem 4 hodiny odpoledne, zataženo.

Hned u vlaku nás odchytil tuk tuk a nabídl nám odvoz k hostelu za 500 kyatů na osobu, o čemž jsme začli uvažovat. V tom však do rozhovoru přistoupil další chlápek ukázal směr a řekl, že máme jít pěšky. Asi po 200 metrech jsme došli k hostelu YMCA a šli na prohlídku :-) Cena $14, tedy stejná jako v hlavním městě a ještě bez snídaně? To ani omylem - nabídli jsme $10 a s díky odešli. Jako naschvál začalo pořádně pršet a tak jsme se schovali do přilehlé restaurace. Hned se nás ujala jedna paní, která dělala průvodce po Barmě. Řekla nám, kde mají levné jídlo, překládala do barmaštiny naše přání a celkově se snažila být nápomocna. Dokonce nám i doporučila hotel, kde bydlí a mohli by nám dát lepší cenu. Zatímco se Rob ubytovával v "drahém" hostelu, my jsme si dali jídlo a pak všichni společně vyrazili zajistit jízdenky na autobus a pro nás nějaký hotel ;-) Na cestě k nám přiběhl opilý barmánec, který říkal, že vše zná a vše ví a že nás tam dovede. Pršelo opravdu dost hustě, tak když nás asi 10 minut prováděl po městě a neměl tušení kde jsme a navíc skoro o každém baráku říkal, že to je nás hotel, odmítli jsme jeho služby a našli hotel sami. Tam již čekala průvodkyně a moc se omlouvala, že nedokázala snížit cena na nižší než $14 z $15. Pokoj byl horší než ten minulý, tak jsme odmítli a vydali se zpět. Ještě nás však zastavila, že nám alespoň pomůže domluvit lístky. Dalších 20 minut se s nima domlouvala, rozčilovala se a snažila se je přimět k co nejlepší ceně. Nakonec po konečném telefonátu zavolala pro nás taxi za dobrou cenu a my jeli na autobusové nádraží pro lístky. Jeden měl stát $5 stejně jako pro barmánce. Překvapení bylo, když jsme přijeli a oni chtěli $10 a ani telefonování na vyšší místa nepomohlo. Prostě turisté to mají za $10. Lístky jsme koupili, vrátili se do YMCA a dohodli alespoň slevu na $13. Hlavně jsme se po několika dnech zas pořádně umyli:-) Už se skoro začalo stmívat, tak jsme s Kačkou rychle šli do města omrknout místní řeku a památky. Byla to taková barmská klasika. U řeky jsme si zašli na Star (něco jako colu) a snažili se zjistit co mají k jídlu. Ukazovali jsme, dělali zvuky zvířat a holky se jen smáli na celé kolo a nic z nich nevypadlo (úplně se řechtali). Vyzunkli jsme tedy colu a vydali se dál. Výhled na mohutnou řeku Irawady byl krásný, zahalený do deštivých mráčků.

Náhle nás zastavili dvě slečny na motorce a jedna spustila hezkou angličtinou, že by si chtěla jen popovídat, že nám řekne, na co se podívat a že za to nic nechce. Slovo dalo slovo, odvezla kamarádku domů a za chvíli už pro nás byli dvě motorky. Nasedli jsme a jeli nejdříve prohlédnout starou přistávací dráhu y druhé světové války, ze které je teďka normální silnice. Já jsem se s druhou motorkou na chvíli odpojil, tak jsem i trochu viděl místní univerzitu. Večer jsme ukončili v hezké restauraci, kde jsme si toho objednali neúmyslně moc. Původně jsem chtěl nudle se zeleninou a masem. Ve výsledků jsme tak dostal velký talíř nudlí se zeleninou, vajíčkem, atd., další talíř sušeného kravského masa, další talíř pálivé zeleniny a pak ještě nějaké další mističky. Kačka si dala jen rýži s curry, tak tam to dopadlo lépe :-) Hezky jsme si popovídali, popili čaj a vydali se do hostelu. Šli jsme pěšky a to i přes to, že jsme věděli, že to je alespoň 50minut cesty - neměl jsem si toho tolik objednávat - teď to musím vychodit ;-).

Fotky zde.

Barma 2010 - den 10

2010-07-31T13:38:00.001+02:00

Po noci plné barmských seriálů a písniček na téma zhrzená láska nás autobusek okolo 7 hodiny vyhodil na zastávce. Nasedli jsme do tuktuka, který hlásal, že nás doveze ke Royal Guest House. Nádraží bylo klasicky asi 5km daleko od centra a tak nám nic jiného nezbývalo. Původně jsme se domnívali, že doprava bude jako v Yangoonu zadarmo, ale ono ne. Přisedl si k nám i anglicky mluvící zástupce řidiče a vesele konverzoval. Rob s ním prodiskutovával svou cestu na sever do Myitkyiny a my se kochali výhledem na probouzející město. V hostelu nám řekli, že mají pouze dva jednolůžkové pokoje, tak jsme vyrazili k dalšímu - tam chtěli 14 dolarů za hodně zašlý pokoj, moc se nám tam nelíbilo a tak jsme se celkem spontánně rozhodli, že se připojíme k Robovi a pojedeme s ním vláčkem na sever.

Průvodce Singhu nás dovezl na nádraží, kde se snažil zajistit lístky, posílali ho od okýnka k okýnku a nakonec řekli, ať přijdeme v 9. Tak jsme vyrazili na snídani - Singhu nám ukázal místní speciality - knedlíky plněné kuřecím a vepřovým masem a takové šátečky, které vypadaly hrozně, ale byly moc dobré. Na náš účet si nechal připsat i několik cigaret, které během snídaně vykouřil.

Na nádraží jsme zase chvíli chodili, nakonec řekli, že ok, ale volný je vlak až ve 4. Okopírovali si pasy a nechali si zaplatit za každého 27 dolarů. Přemýšleli jsme, co celý den podnikneme. Singhu jako správný businessman přišel s nápadem, že nás s taxikářem zavezou do starobylého města Sagaing a na týkový most Amarapura, protože jinak se všude musí platit. Tak jsme mu tedy odsouhlasili ceny 25 dolarů za celodenní vození a vyrazili. Postupně začínalo být hrozně horko.

První zastávkou bylo město Saigang a jeho svatyně. Batohy jsme nechali v tuktuku a začali šplhat nahoru. Naštěstí schody byly pod takovou stříškou, tak se to ještě dalo. Od svatyně, kterou tvořilo klasicky zlaté čedí byl krásný výhled do krajiny - v okolních kopečkách se lesklo velké množství (údajně až 500) pozlacených stúp. Udělali jsme pár fotek, podívali se do krajiny, spálili si nohy na mramoru (v budhistickych chrámech musíte chodit bez bot) a sešli zase dolů. Pak nás tuktuk odvezl do městečka Amarapura, které je proslavené díky týkovému mostu, který je údajně nejdelší na světě. Vede přes mělké jezero a je přibližně 1,7 km dlouhý. Díky nepříliš šetrnému zásahu vlády už není úplně celý z týku - najdete zde betonová zábradlí a další vymoženosti. Po celé délce mostu je několik altánků, kde se můžete schovat před sluncem. Vyrazili jsme tedy i přes neskutečné horko (bylo tak okolo 45 stupňů) přes most. Cestou jsme potkávali spoustu milých lidí, kteří nás zdravili, povídali si s námi a usmívali se. Jeden pán dokonce znal Václava Havla (narozdíl od Roba :-)). Zajímavostí bylo "fotostudio" v každém altánku. Rodiny i jednotlivci se nechali vyfotit klukama s docela slušnýma foťákama (Nikon) a ti jim rovnou fotky vytiskli na přistavené tiskárně. Na konci mostu jsme se došli podívat do neskutečně špinavého chrámu ( i zde jsme si ale museli sundat boty), ale při zpáteční cestě jsme se rozhodli ochutnat červeného kraba, kterých tu ve stáncích prodávali spoustu. Moc jsme si ale nepochutnali, protože byl hrozně vysušený.

Naší třetí zastávkou byla svatyně Mahamuni Paya, jedna z nejuctívanějších budhistických svatzní v Barmě. Honzík si zde pokecal s mrňouskama - vzájemně se ujišťovali, že je opravdu horko (so hot).

Pak nás Singhu vzal do své oblíbené restaurace a objednal jídlo, které jedí místní. Moc nám pravá barmská kuchyně chutnala (dostali jsme každý misku rýže s různým kari a spoustu zeleniny). Na nádraží jsme marně hledali sprchu, tak jsme se alespoň opláchli v sudech na záchodě a vyrazili do vlaku.

Nutno dodat, že jsme si pořídili "upper class", což je ještě více než první třída. A taky to podle toho vypadalo. Polohovací lůžka, spousta místa na nohy a dokonce jsme měli nad hlavou větrák. Akorát ten vlak byl tak 100 let starej:-). Honzík mě celou cestu v pravidelných intervalech informoval, jaké mu je hrozné vedro a to jsem ho i pustila k okýnku. Kochali jsme se výhledem do krajiny - někdy jsme přijížděli rozlehlými pláněmi, kde nerostl ani stromeček a ani nikdo nic nepěstoval, ale bylo vidět, že tomu tak dříve nebylo. Asi půda přestala být tak úrodná a tak šli vykácet kus džungle o pár kilometrů dál.

Večer jsme byli svědky ještě jedné dramatické příhody, kdy se do našeho vagónů přiběhl schovat chlapík, který zřejmě neměl lístek. Průvodci ho naháněli, ale on se doslova přilepil na jednoho mnicha. To byl chlap jak hora, ale přesto vypadal dost překvapeně, neřekl však ani slovo a jenom zmateně koukal. Průvodčí si byli asi moc dobře vědomi toho, že tam sedíme a tak se snažili chlapíkovi domluvit, aby s nimi šel dobrovolně. A on nešel. Asi tak po 30 minutách se tedy srotilo asi 7 průvodčích a jali se odtrhávat chlapíka od mnicha. Boj to byl tuhý, chlapík se sveřepě držel a průvodčí očividně nechtěli použít násilí. Nakonec ho od mnicha odervali, on se pokoušel zachytit ještě dalších cestujících, ale to se mu nepodařilo a byl odveden mimo nás vagón. Doufáme, že to s ním nedopadlo moc špatně.

Tak zase zítra a fotky tadyhle.

Barma 2010 - den 9

2010-07-31T12:46:00.002+02:00

Probouzíme se do slunečného rána a začínáme balit. Večer nás totiž čeká přesun do Mandalaje a tak si batůžky schováme v bezpečnostní schránce a po snídani vyrážíme na obhlídku města. Tentokrát snad to centrum najdeme:-).

Vypadá to nadějně, první památkou, kterou potkáváme je stará anglická katedrála, kterou místní stále udržují. Je sice vidno, že nové barevné vitráže do oken vyrobit neumějí, ale jinak se o ní starají dobře. To se rozhodně nedá říci o nádherné budově, kterou jsme dle průvodce nebyli schopni identifikovat, ale pravděpodobně se jednalo o budovu, kde sídlila britská správa. Komplex budov z červených cihel by rozhodně potřeboval velkou finanční injekci na opravu. V dnešní době zde pouze v jedné budově sídlí místní policie a vstup je zakázán. Procházíme tedy okolo a míříme rušnou ulicí plnou obchodníků se vším k Sule Paya. Tento budhisticky chrám stojí uprostřed kruhové objezdu a tvoří střed města. Hned u vchodu nás jako turisty skásnou o 2 dolary každého, foťák uklízíme. Sula je takovým tím klasickým budhistickým chrámem, kam se lidé chodit nejen pomodlit, ale také popovídat a odpočinout si od horkého slunce. Překračujeme tedy rodiny, které si zde dávají oběd a spáče.

V okolí stupy se nachází Central hotel, kde bychom měli vyměnit peníze ve výhodnějším kurzu než na hostelu. Je celkem příjemné uniknout z pouličního horka do klimatizované místnosti a tak děláme chvilku ofuky a nakonec usmlouváváme kurz 980 kyat za dolar (tedy o 50 více než na hostelu). Všude v okolí stupy se také potulují pouliční měníči peněz, se kterými ale většina lidí nemá moc dobré zkušenosti. S batohem plným peněz (měníme 250 dolarů, takže nám dávají přibližně 245 000 kyatu) se přesouváme k Sakura Towers. Výtahem vyjíždíme do 20.patra a z místní restaurace se kocháme výhledem na město (místní jsou milí, ani si nemusíme nic dávat).

Dole u vchodu nás odchytává místní tour guide a bere nás na oběd do takové malé čínsko-barmské restaurace. Poručil nám nějaké jídlo a doporučil místní pivo Myanmar. Musíme uznat, že je celkem dobré a ani není tolik drahé jako v Thajsku. Pak už se pomalu přesouváme zpět k hostelu, cestou se zastavujeme v celkem luxusní restauraci, v níž Honzík objevil wifi. Dáváme si zeleninový salát a nějaký koktejl a Honzík se marně snaží stáhnout novou verzi ibooks, aby si mohl při našem cestování číst. Mně to neva, restaurace je klimatizovaná, v ulicích opět praží slunce.

Po návratu do hostelu si dáváme sprchu a večeři a společně s Američanem Robem nasedáme do taxíku, který nás doveze na autobus. Všude je spousta aut a tak se řidič prastarého vozů proplétá ulicemi a tu náhle rána a my zjišťujeme, že nám praskla pneumatika. Řidic je však profík (asi se mu to už někdy stalo) a rezervu nasazuje během pěti minut. Autobusek tedy stíháme v pohodě.

Je celkem pohodlný, akorát klimatizace jede na plné obrátky a tak se zachumláváme do našeho prostěradla a s kulisou barmské soap opery o nepořádné holce a ukřičeném klukovi usínáme.

P.S. Silnice byla úplně v pohodě, kousek za městem jsme najeli na dálnici. Obávám se ovšem, že právě ta byla postavena za výrazného přispění nucené nasazených :-(

P.S.S. Asi ve 2 ráno autobus zastavil na přestávku na poměrně moderní zastávce (naší kamioňáci by byli nadšení z obrovského parkoviště, které tady ovšem zelo prázdnotou) a teploměr ukazoval "krásných" 33 stupňů.

Fotky zde.

Barma 2010 - den 8

2010-07-25T15:54:00.007+02:00

Ráno přišlo přesně ve chvíli kdy jsme si to naplánovali a to v 3:35. Dobalili jsme poslední věci a běželi ven na minibus na letiště. Poté co konečně přijel, nabral nás a naplnil se na plnou kapacitu, tak ještě přibral dva další lidí. Pak zaškytal zastavil se a za chvíli jsme přesedali do jiného. Na letiště jsme dorazili již v pohodě a měli tak dostatek času na odbavení a pokoukání. Letěli jsme snad úplně novým letadlem Airbus A320-200, nicméně ve verzi pro nizkonákladové společnosti, takže sedadla blízko u sebe a bez občerstvení :-( Letiště v Yangonu vypadalo podobně jako v Egyptě u nějakého většího letoviska. Za den tam přistane asi 10 letadel. Ihned po vyzvednutí batohu jsme se dali zlákat na hostel Modherland Inn (2) - jo takhle blbě to píšou. Nabízeli odvoz zdarma oproti taxikářům, kteří chtěli $6 a hlavně jsme měli na tento hostel doporučení z průvodce. Nasedli jsme tedy do dodávky a asi půl hodiny pelášily městem. Po původním nadšení z města (jak vypadalo z letadla), naše nadšení opadalo díky nevzhledným zašedlým budovám a jen občas se pozvedlo krásným chrámem, či jinou opravenou pamětihodností. Na hostelu jsme dostali hned do rukou ceník, který nás při nejmenším překvapil a to cenou $13 za nejlevnější dvojlůžkový pokoj se sprchou a záchodem na chodbě. Na druhou stranu, asi abychom hned neutekli nás ještě před placením poslali na výbornou snídani. Domácí tostouvy chléb a buchta, domácí jahodová marmeláda, káva, čaj, juice, banány a nakonec dle výběru vajíčka na libovolný způsob. Takže jsme jim to nakonec s plným žaludkem rádi zaplatili. Pokojíček je naštěstí moc pěkný s velikým větrákem a manželskou posteli. Posilnění snídani jsme si šli trochu odpočnout a kolem poledni se rozhodli, že půjdeme na malý výlet. V rychlosti jsme ještě vyměnili pár kyjatu $1 = 930 kyjatu (zde v hotelu) a rozlobili se, že nám nechtějí vzít $20 dolarovku, která byla přehnuta a malinko pokreslená.
Začalo právě pršet a tak jsme výlet odložili až na po dešti. Původní směr byl centrum města vzdálený asi 20 minut. Cestou jsme prozkoumávali místní místy otřesnou architekturu, rozpadlé a neudržované domy a místy i malé zajímavé krámečky a stánky. Jedí tu asi úplně vše, tak není problém koupit "speciality" jako vařené slepičí pařáty, či hlavy. Nemohli jsme si nechat ujít ani zdejší Asia supermarket dle našeho názoru převážně z tuzexovým zbožím. Byli k vidění i známé značky panasonic, philips a další. Pro srovnání třeba jejich alkohol 0,5l tam měli za 1000ks (kyjatu), jim beán za 28 000ks... Vyšli jsme z obchodaku, popošli o dvě ulice a začalo pršet. Štěstí v neštěstí byl poblíž veliký strom přímo u silnice. Dle Bangkoku jsme usoudili, že bude pršet zas jen chvilku a tak jsme čekali pod stromem a zdravili místní, usmívali se a pokovovali na ne. Většinou z toho byli hrozně nadšení, cudně se usmívali, nebo některé děti z toho měli úplně psinu. Stali jsme tam asi hodinu a půl a déšť nepřestával ba naopak. Vydali jsem se tedy dle našeho nejlepšího vědomí směr severo západ a šli v dešti, bez deštníku, či pláštěnky. Déšť byl natolik vydatný, že jsem to zanedlouho otočili a šli pěšky zpět na hostel (taxík by stal alespoň $1). Cestou zpět z nás byli lidé nadšení snad ještě více než když jsme stali pod stromem. A někteří říkali, že jsme blázni, že nemáme deštník, což jsem si taky říkali a zítra budeme muset asi nějaký koupit. Totálně promočení jsme došli na hostel a šli se s chutí vysprchovat. Po krátkém relaxu jsme zašli na jídlo do místní restaurace. Ceny jsou tu celkem vysoké a jídlo jsme měli za 2$ každý. Já jsem měl nudle s kuřetem (takový český pád thai), kačka ryzí s kuřetem (takový český rizoto). Ale byl toho pořádný nášup a po celodenní hladovce to bodlo. Nakonec jsem šli ještě objednat autobus do Mandalaje za 10400ks na osobu. Kačka chvilku čachrovala s penězi a šikovně jim podstrčila tu $20, kterou tak nechtěli, tak jen doufáme, že si na nás nepřijdou:-)

PS: Teďka pojedeme na sever, takže nebudeme asi několik dní na internetu. Uvidíme. Mobily tady nefungují.

Fotky zde.

Barma 2010 - den 7

2010-07-24T16:12:00.003+02:00

Dnešní noc byla trochu rušná - po chodbě pořád někdo chodil a otvíral a zavíral dveře a já se vždycky s hrůzou probudila, že k nám někdo leze. Není divu, že jsem ráno opět přeslechla budík, tak mi ho Honzík pro jistotu dál až k uchu.

Den "zábavy" (jak ho Honzík láskyplně nazval) začal klasickým ovocem s jogurtem. Potom jsme vyrazili směrem k Národnímu muzeu - již od včerejška jsme věděli, že za vstup chtějí 200 B za každého. Výstavu o thajské historii znepříjemňovalo snad jen neskutečně horko, jelikož zde měli pouze několik málo větráku. Co rozhodně stojí za návštěvu, je galerie s královskými pohřebními vozy - jsou to nádherná umělecká díla, která jenom podtrhují smysl Thajcu pro detail a jejich zručnost. Tyto pozlacené vozy se i nadále využívají při pohřbech významných osobnosti (královské rodiny). Celkové jsme prošli asi 30 velikých místnosti s různými nádobami, látkami, kly, soškami, zlatými poklady, zbraněmi aj. Po poledni jsme zavítali do restaurace přímo v muzeu, ceny byly kupodivu velmi příznivé (před muzeem 2x dražší) a tak jsem si dali nášup - Kačka smaženou rýží s kuřetem a já pálivé nudle s feferenkou a basalkou. Nejdřív jsem koukal, jestli si nedělaj srandu, že toho přinesli jen trochu, v zápětí jsem jim děkoval, že toho nedonesli více. Ale nemohl jsem to tam přeci nechat, že? Tak mi pak bylo trochu blbě a Kačku jsem na chvíli vyslal samotnou :-) Po 3 hodinách muzeování jsme nasedli na neklimatizovaný autobus (ale za 8B) a přejeli na největší tržiště přístupné jen o víkendu - Chatuchak. Tam se Kačka těšila celý rok, já o trochu méně ;-) Ale dalo se to přežít a procházení přecpanýma uličkama byla celkem zábava. Měli tam úplně všechno od jídla přes oblečení, módní doplňky, domácí potřeby, ... až po scifi železné vojáky v životní velikosti. Nakonec jsem jen koupili nanuka za 4B, kokosovou zmrzku v kokosu s kokosem a kokosovým juicem za 25B a pak Kačence nové náušnice (radši dvoje a ještě troje má slíbené, kdyby se nějaké poztráceli). Příjemně unaveni bloumáním po trzích ze kterých jsme prošli asi jen 400 z několika tisíc krámku, jsme se vydali na cestu zpět. Autobus zpět nás zpražil cenou (16B), zato příjemné zchladil klimatizaci a tak jsme rovnou šli na poslední večeři v Bangkoku. Hurá hurá, už vyražíme do Barmy :-)

Pár fotek z dnešního dne

Barma 2010 - den 6

2010-07-24T16:06:00.004+02:00

Na dnešek Honzík pro jistotu nařídil budík, ale mě to stejnak nevzbudilo. Tak se mnou v 9:30 zatřásl jak s břízou, ať už jako vstávám. Ach jo - řeknu vám, že v tom horku se mi docela dobře spí.

Po tradiční ranní sprše jsme vyrazili na tradiční snídani - ovoce s jogurtem. Potom jsme zamířili do informačního centra, kde zatím co si Honzík hrál s wifi, já zjišťovala spoustu zásadních informací např. odkud a jaký autobus jede na letiště, jak se dostaneme do muzea královských lodi a případně jaké další památky jsme ještě neviděli.

Za pomoci přívozu jsme se dostali na druhou stranu řeky (3B za osobu) a vyrazili k muzeu. Je to jedna z posledních památek, které jsme v Bangkoku ještě neviděli. Hodně dlouhými a spletitými uličkami, které nám poskytly vhled do života místních (např. to, že pokud se jedna o dům je všude naklizeno, ale co je hned vedle už jde mimo Thajce, a tak si vesele žijí na skládkách), jsme se dostaly před vstupní bránu.

Trochu překvapivě po nás žádali vstupné 100 B za každého a ještě jsme nesměli fotit. Pod velkou střechou je uskladeno přibližně 10 královských lodi různého data. Všechny jsou vyráběny ručně včetně krásných dřevořezeb a jejich následného barvení či pozlacování. O té nejnovější, kterou si nechal postavil současný král Bhumipol, jsme se více dozvěděli z filmu - což byla asi jediná interakce s návštěvníky.

Po opětovném přeplutí na druhý břeh jsme se rozhodli poobědvat v restauraci nedaleko Grand Paláce, která nás minulý rok tolik nadchla svým Pad Thai. Trmáceli jsme se opět ve velkém dusnu, odmítali "dobré rady" Thajců (o tom, jak je všude zavřeno), načež jsme zjistili, že restaurace tam prostě není. Tak jsme pokračovali na nedaleký trh s jídlem, který nás ale opět překvapil a to svou drahotou. Šli jsme tedy dál a vybrali takový ten klasický thajský stánek. Nabídka byla prostá - vepřové na ryži. Maso bylo nakrájené na tenké plátky, přidali i klobásky, které jsme jim s díky vrátili (mají takovou hoodně zvláštní chuť). Ale zase jsme ochutnali něco nového. Po obídku jsme vyrazili k nejbližší zastávce u řeky a čekali na lodičku, která nás doveze blíž k barmské ambasádě. Do jedné jsme se nevešli, tak nás narvali do druhé, podezřelé prázdné. Hned jsme zjistili proč - stala asi tak 5x víc než ta předchozí. Naštěstí nás výběrčí nestačila skasnout (resp. jsme dělali nenápadné), tak jsme na další zastávce rychle vystoupili a čekali na tu správnou loď. Nutno říci, že docela dlouho. Celkem jsme pospíchali, protože ten nepříjemný chlápek z ambasády říkal, ať tam jsme ve tři - takže jsme po vystoupení odbyli tuktukáře, který opět tvrdil, že ambasáda je zavřená a svižným krokem dorazili k "věznici". Chlapík už na nás čekal a hurá hurá udělil nám víza. Docela jsme si oddychli, že ty letenky nám nejsou k ničemu.

S vízy a pasy jsme se vydali ještě do nedalekého stánku, kde jsme okopírovali 5x každý pas a jednou víza (pro jistotu:-)). Cestou zpátky na loď nás zastihl tradiční slejvák, usadili jsme se tedy před jedním obchodem a pozorovali rušnou dopravu. Honzík pak s radosti objevil wifi, tak se aspoň nenudil.

Po návratu jsme si dali sprchu a vyrazili na velkou véču (nějak jsme nestihli oslavit výročí:-)). Kromě žlutého kari pro mě, dvou porci nudlí pro Honzíka jsme si dali i velké pivo (které je tu opravdu v poměru k jídlu drahé - jídlo za 35, pivo za 60 B) a pomerančový džus. No fakt jsme si to užili. Fotky zde.

Tak zítra naposled z Bangkoku

Dobrou

Barma 2010 - den 5

2010-07-24T06:15:00.002+02:00

Je časně ráno, z vedlejšího pokoje zvoní budík a začíná být slyšet ranní ruchot. Za nedlouho jede asi někomu taxík na letiště. Paní domácí buší na dveře a již utíkající cestovatele povzbuzuje slovy "rychle, rychle!". Od této chvíle jsem se pravidelně probouzel a kontroloval Kačulinku, jestli se už neprobouzí - nevypadalo to. Znenadání na mě po očku koukla a následně na hodinky - bylo 12 hodin.... Hezky jsme se alespoň prospali, ale od zítra budeme nařizovat budík.

Dnešní plán je jasný, zajistit letenky do Barmy a to na co nejdřívější datum (kvůli vízu nejlépe sobota ráno) a za rozumnou cenu. Již jsem trochu koukali na internet, tak víme, že by cena letenek měla stát cca 10 000B zpáteční pro dva (později jsem zjistili, že to byla cena pro jednoho). Zkušeně jsme posnídali výtečné ovoce s jogurtem (30B) a šli obejít pár cestovek. Bohužel žádné nenabízely letenky do Barmy, nebo hrozně předražené jako ta u nás v hostelu za 7500B na osobu (Přidali si asi 3000B za nic na víc)! Šli jsme tedy na internet a zadali AirAsia.com - mimochodem dvakrát po sobě oceněna jako nejlepší nízkonákladová společnost. Našli jsme zpáteční letadlo za slušnou cenu 8500B za oba, vyplnili sáhodlouhé formuláře a najednou těsně před zaplacením se zobrazilo session expired. No prostě to nefungovalo. Chvíli jsme vyděšeně koukali co to znamená, načež přišla neznámá angličanka a řekla nám, že to taky zkoušeli a že jim nefunguje online systém a to až do neděle. Jak se později ukázalo ona byla strůjcem celého martyria. Mírně zděšení jsme se rozhodli, že dojedeme přímo na pobočku Air Asia v Bangkoku, ta však dle internetových stránek sídlí jen na letišti.

Vydali jsme se tedy směr letiště, ale nechtěli jsme použít express Airport autobus za 130B na osobu, ale levný public bus, kterým jsme z letiště přijeli. Snažili jsem se, co to šlo, ale nenašli jsme ho. Ptali jsem se, koukali do mapy a nic. Náhle jsem narazili na mladou Thajkou, která uměla velmi dobře anglicky a rozhodla se nám pomoci. Chodila s námi celé odpoledne a hledala onen autobus, či jinou cestu jak zajistit letenky rychle a levné. Třeba jsme byli na pobočce Thai Air, kde měli bohužel letenky drahé a až na úterý. Po několika telefonátech konečně sehnala autobus na letiště, bohužel to byl ten drahý, tak jsem ji poděkovali a přemýšleli co dál. Ona to však nevzdala a volala dál. Zjistila, že nedaleko našeho hostelu je přímo pobočka, kde se dají letenky objednat. Pořád se usmívala a nechtěla nás opustit, šla tedy s námi i tam. Asi po hodině čekání ve frontě jsme se dozvěděli, že na pobočce nelze koupit letenky v akci a že by to na internetu mělo fungovat. Holčina byla hrozně hodná, nic nechtěla, ani na nic pozvat, tak jsem se rozloučili a my běželi na internet. Netřeba dodávat, že zrovna nevhodně začalo pršet, tak jsme pěkně my i ona zmokli. Ale na internetu vše již fungovalo jak má a tak hurá máme letenky do Barmy (už jen aby vyšla ta víza)! Večer byl již celkem poklidný a mimo dobré večeře, procházky na bezplatnou wifi a čtení o Barmě se nic moc nedělo :-)

Barma 2010 - den 4

2010-07-21T17:45:00.003+02:00

Dnešní den si dáváme za úkol zařídit víza a letenky do Barmy. Po ranní sprše, která je opravdu nezbytná, si dáváme snídani v baru (Honzík ho nazýval restauraci - měl totiž obsluhu a barevné měnu). Musím říct, že salát z čerstvého ovoce a domácím jogurtem byl fakt mnamka.

Navštěvujeme několik místních cestovních kanceláří v mylně domněnce, že budou schopni nám zajistit víza I letenky. Jenže Myanmar pro ne asi není tak lukrativní business a tak nás odesílají na barmskou ambasádu, která sídlí na druhé straně města. Prý nejvýhodnější je cesta taxíkem - haha. Dáváme přednost lodní dopravě, cestou se však ještě zastavujeme v informačním centru, kde Honzík objevil free wi-fi. Tam mi taky Facebook řekl, že mi zablokovávají účet a ať se přihlásím že svého počítače - chacha. Narychlo se ještě vracíme pro fotky (později se ukázalo jako velmi prozíravý krok) a nasedáme na lodičku. Po řece projíždíme velký lan cesty, zbytek musíme po svých. Cestou na nás jeden tuktukar zkouší osvědčený trik, že na ambasádě už mají zavřeno, ale že nás vezme do čínské čtvrti. S úsměvem mu říkáme, že jsme si otevírací dobu zjistili na internetu a že už jsme v Thajsku podruhé, tak ať to na nás nezkouší:-).

Barmská ambasáda vypadá spíš jako věznice, nemilý pan nám říká že do 3 musíme podat žádost, jinak že máme utrum. Navíc se dozvídáme, že víza budou až za dva dny odpoledne :-( Honzík běží okopírovat naše pasy a vybrat peníze, já vyplnuju sahodlouhle formuláře včetně naší pracovní historie. Pro jistotu zamlčujeme Honzíkovu práci pro Fórum2000, abychom se do té Barmy vůbec dostali:-).

Víza jsou tedy zařízená a my vyrazíme otestovat místní metro - nadzemku. Přesouváme se do obchodní čtvrti, kde jsme si minulé užili nakupování dosytosti. Letos je ale vše poznamenané násilnostmi a mnoho obchodních domů je uzavřeno (o tom, že se tu něco dělo svědčí I prostřílená okna). Dnes už ale panuje v celé oblasti naprostý klid. Velký obchodní dům Siam Paragon je otevřen, jdeme si dát nějaké jídlo a pokochat se pohledem do místního gourmet shopu, ve kterém prodávají samé thajské laskominky. Zpátky se dostáváme autobuskem zdarma (systém místní dopravy je mi stále záhadou - některé busy jsou placené hodně, některé méně a některé vůbec.) Dáváme si sprchu a večeři v bufetu a míříme do internetové kavárny konečně pro vás vložit články o našem cestování:-).

Fotky.

Dobrou

Barma 2010 - den 3

2010-07-21T17:43:00.005+02:00

S mírným zpožděním přilétáme na bangkokske letiště a jako ostřílení turisté se vydáváme hledat shuttle bus na autobusové nádraží. Z něj potom ujíždíme městskou dopravou směr Khao San. S úsměvem odmítáme tuktukare, kteří jsou překvapivě méně dotěrní než minulé. Ubytováváme se v osvědčeném hotýlku Merry V. (máme pokojíček s okny) a jdeme se najíst do nedalekého bufetu. Honzík zahajuje tradiční pad thai, na kterou se těšil snad celý rok a já si dávám red curry.

Zbytek dne zaplníme vydatným spánkem, který nám za posledních 48 hodin opravdu chyběl. Okolo 7 se vydáváme do nočních ulic. Procházíme známá místa Khao San, kde to opět žije, a její přilehlé uličky a nakonec míříme k okruhu Sanang, kde se minulý rok konal velký vetešnický trh. Jenže vzhledem k nepokojům, které Thajsko v minulých měsících ovládaly, platí stále výjimečný stav a některá místa jsou pro veřejnost uzavřena. Jenže Thajci jsou národ přizpůsobivý a když jim zatarasili Sanang, usadili se do okolních uliček. Všude prodávali spoustu pokladu - od telefonu přes košile až po pestrobarevné živé ježky.

Večer jsme strávili psaním blogu a Honzík ulehl k brzkému spánku.

Tak zas zítra a fotky tady

Barma 2010 - den 2

2010-07-21T17:34:00.005+02:00

Barma den 2

V 0:30 přilétáme na moderní a rozlehlé letiště v Ďubají. Celní úředníci nám provedli skenovani oční sítnice, teprve potom jsme se s našimi vízy mohli přesunout k pasové kontrole. Víza jsme zajišťovali již v Praze přes pražskou pobočku Emirates, tranzitní na 96 hodin stalo přibližně 1100 Kč. Vyrazíme zjistit, jak se dostaneme do centra Ďubaje - klasická nabídka zahrnuje taxi (to teda nebereme ani náhodou, nejsme žádný zhýčkanci), metro (první vyjíždí až v 6) a autobus. Ten je jasná volba, ovšem abychom si mohli koupit lístky, musíme se shuttle busem dopravit k terminálu c.1, kde je automat. Mimo klimatizovanou halu nás vítá teplota neuvěřitelných 39!!! stupňů Celsia (a my jsme si stěžovali na těch hradeckých 36:-)). Koupení karty (mají tu v mnohem podobný projekt jako Opencard) je docela luštitelský oříšek - ale nakonec za vydatně pomoci jednoho místního kupujeme "peněženku" s kreditem 14 dirhamu. Autobus nás dováží k první místní zajímavosti - Clock Tower, odkud se vydáváme přes most ..... do starého města. Jsou 4 hodiny ráno a postupně se začíná oteplovat. Po asi hodině chůze si začínám myslet, že Dubaj je opravdu jen velká síť silnic, protože celou cestu nevidíme skoro nic jiného - dokonce chybí I jakékoli výraznější nasvícení budov, cest atd. V dálce matně tušíme nejvyšší budovu světa, jejíž silueta na obzoru občas problikne. Zpocení, unaveni a už téměř bez vody usedáme na chvilku u přístavu místních lodkotaxiku. Začíná svítat a mrakorapy nejrůznějších tvaru osvětlují paprsky sluníčka. Pod nimi se houpají lodičky v zálivu. Romantika to byla tak veliká,že jsem z ní až usnula na lavičce - ale jen na půl hodinky:-)Honzík mezitím za pomoci místních objevil automat na vodu, takže jsme zachráněni a pokračujeme podél zátoky dál. Procházíme okolo velké mešity, strážníci nás provázejí starým trhem s látkami a ukazují nám proslulé dubajske větrné věže, které místní odpradávna používali pro ochlazení vzduchu v domech. Od půl osmé ráno začíná být nesnesitelné horko- od této chvíle se po Ďubají pohybujeme priskokovou technikou- vždycky se někde zchladíme a pak se rychle přesouváme dál. Prvním útočištěm je Carrefour, kde opocivame a nakupujeme sladkou snídani (už teď se mi stýská po sýrech:-(). Dále se klimatizovanou městskou dopravou přesouváme k proslulému trhu se zlatem - moc jsem nepochopila, jak se všichni ti zlatníci (obzvláštně ti v tom 5.patře) dokáží uživit. Z každé vitrínky na nás vukukuje celá řada tepaných skvostů, ale my pokrytecky nejvíce oceňujeme tu klimatizaci. Cestou na trh s kořením nás zastavuje průvodce z Museum of Municipality a provází nás několika (klimatizovanými:-)- začínám mít pocit, že přeci jenom jsem zhýčkaný evropský turista) místnostmi s historii Ďubaje. Na jeho doporučení se pak lodičkou opět přesouváme na druhý břeh a míříme do pevnosti .... Je to jedna z malá památek, kde se platí (3aed), ale prohlídka rozhodně stojí za to. Na nádvoří a v okolních místnostech jsou vystaveny staré lodě vytesané z 1 kusů dřeva, hudební nástroje, vše citlivé zasažené do prostředí staré pevnosti. V podzemní části je vybodovana výstava, za kterou by se nemuselo stydět ani britské muzeum. Jednotlivé expozice, plně figurín, zachycují tradiční způsoby obživy (hrnčířství, prodej koření, látek, aj.) I tradiční arabský život. Krásná, živá výstava sálající atmosféru místního života rozhodně stojí za návštěvu.

Teplota vzduchu dosahuje svého maxima (50 stupňů) a my se po horkých ulicích přesouváme k metrů. To je celkem nový dopravní prostředek - na hlavní trase z letiště směrem k nejvyšší budově světa .... Burkhj a dále stále zbývá postavit několik stanic. Naplánována a dokonce I v mapách zakreslena je druhá trasa, která povede pod původními ctvrtmi ........ Snaha zjistit, jak to vlastně v metrů funguje a kolik opravdu zaplatíme, je nad lidské síly. Naše I pracovníků metra. Každopádně nasedáme a odjíždíme k .... cestou se kocháme panoramatem výškových budov. Celý komplex okolo nejvyšší budovy světa je krásné architektonické dílo, které ovšem znatelně poznamenala ekonomická krize. Většina okolních mrakodrapu je prázdná, či nedostavěná a dle okolního ruchu to

Na rychlou dostavbu právě nevypadá. Každopádně ..., připojené nákupní středisko s obrovským akváriem, I obrovskou fontánou v podobě laguny doporučujeme navštívit. Na ... Se dokonce dá I vyjet (prohlídka vyjde asi na 100 aed), ale mne se dělalo špatně jenom při pohledu zdola a navíc celá Dubaj byla zahalena do těžkého oparu, tak jsme to radši vzdali.

Metro (tedy vlastně nadzemku) využíváme k projížďce novou Ďubají I k cestě zpátky na letiště. Tady nás čeká ještě asi 3 hodinky čekání, které si zkracujeme kávou, toulkami po hale a čtením (Honzík hraním her na iphonku). Nástup do letadla směr Bangkok je mírně dramatický - naše boarding pasy hlásí chybu, nakonec nám ruší naší rezervaci a tisknou nové a usazují nás dle mého názoru na nejpitomější místa v celém letadle (u záchodu, bez okýnka a úložných skříněk, televizku musíte tahat někde z pod sedadla). Navíc jsme úplně poslední na řadě s jídlem, takže na mě samozřejmě nezbylo jídlo, které jsem si vybrala. Jsme opravdu unaveni a tak radši jdeme tu "hrůznou";-) cestu zaspat.

Tady jsou fotky.

Dobrou

Barma 2010 - den 1

2010-07-21T17:19:00.002+02:00

Před cestou

Jakožto ostřílení cestovatelé jsem plánování příliš neřešili a dopředu se domluvili, že zajedeme někam do Asie. Asi měsíc před odletem jsme se domluvili na konkrétnější destinací - Barma. Zbývalo už jen něco málo než týden do odletu, tak jsem si řekli, že je nejvyšší čas zakoupit letenky. Kupodivu nejlevnější byli Emirates s přestupem v Dubaji. Navíc jsme si mohli vybrat z různých spojů. Neváhali jsme a vybrali ten, který v Dubaji čeká 23 hodin. Zbývalo pak už jen zařídit víza a to vícevstupé do Thajska (zdarma) a 72 hodinové do Dubaje (do 4 dnů cca 1100 Kč). Možná by vás zajímalo, jaký máme plán cesty, že? No nějak bychom chtěli doletět do Dubaje a tam se kouknout, pak do Thajska a tam se rozhlédnout, nakonec do Barmy a tam si to pořádně užít (víc zatím nevíme).

Těsně před odletem byla ošklivá teplá noc a nedalo se spát. Ráno jsme se v klidu celý nevyspalí vzbudili a začali pomalu balit. Za nedlouho jsme narazili na to, že máme foťák ale bez nabíječky. Bereme si auto a jedeme ji hledat k nám domů. Při nasedání do auta se však mírně rozpadá moje milovaná sandála (značky Source). Kačka mírně šílí a s tím že pojedu na měsíc s rozbitou (měla jen vyrvaných 2 z 6 držáku, bohužel těch důležitějších) nechtěla slyšet. Prolítali jsme tedy asi 10 obchodů a soursky nikde. Koupili jsme tedy nějaké šunky za 399 (ano hned po prvním dní jsme měl nohy úplně sedřené, ale vydržím to...)

I nabiječku jsme našli u nás doma :-) a tak s přehledem přijeli za pět dvanáct na oběd a měli hodinu do odjezdu na letiště. Začali jsme tisknout víza, letenky, pasy, apod. Netřeba zdůrazňovat, že ke klidnému odletu nepřispělo, že došel černý inkoust v tiskárně a nakonec jsme to vše tiskli světle zelené...

Vybavení (to opravdové) je letos poněkud slabší, alespoň se mi zdá:

usb hdd 80Gb
fotak Nikon D90, 18-105 objektiv, polarizacni filtr, vodováha, UV filtr, dalkovy ovladač, čtečka karet
pda HP hx4700 + rozkladatelná klávesnice
iPhone 3GS - hlavně k testování našeho programu pro iPhonu = Geotag Photos, solární nabíječka
mp3 přehrávač
různé nabíječky, přechodky a redukce

Cesta začíná v poklidné atmosféře asi 3 minuty poté, co jsme vše zabalili. Na letiště nás odvezli a Kaččiny rodiče - díky!

Letíme Airbusem 800-300. Zatím je to nejluxusnější letadlo, kterým jsme letěli - dotyková obrazovka v každém křesle, dálkový ovladač s konzolovým ovladačem (něco jako na playstation) a dokonce i telefonem :-) Daji se na tom hrát hry (i multiplayer se sousedem - Kačka nechtěla prohrát, tak se mnou nehrála, teda hrála ale až úplně nakonec a to jsem ji rozdrtil...), koukat na filmy (Kačula pořád koukala), poslouchat písničky a koukat na kameru ven z letadla (škoda, že ve tmě byla vidět jen tma ale i tak to byla zábava). Asi po 20 minutách letu nás začli občerstvovat - byla to taková lepší klasika - víno, džus, voda (vzali jsme všechno), potom další jídlo. Aby v tom byl pořádek tak přikládám jídelníček.

Předpředkrm: Bulka s máslem, sušenky a francouzský sýr

Předkrm: sezonni zelenina s majonézou a prsty kapitána (takový ty červený tyčky)

Hlavní chod: Jehněčí na arabský způsob podávané s rýží, fazolemi a rajčatovou omáčkou (to jedla Kačka), jako druhé jídlo bylo Pečené kuře podávané s houbovou omáčkou, gnocchi na másle, mrkví a ještě něčím (to jsem jedl já)

Zákusek: Mango s kokosovým krémem politý čokoládou

Dále káva, čaj, víno, juice (až na čaj vše vyzkoušeno)

Bonus: srandovní svítící nálepky s tím jestli chceme vzbudit na jídlo apod.

Celkově teda letadlo pěkné, pohodlné a pohostinné. Po 6 hodinách cesty jsme úspěšně doletěli do Dubaje.

27. den "Plovoucí i neplovoucí trhy"

2009-08-02T16:07:00.003+02:00

Celou noc jsme se převalovali ve vlaku a zkoušeli spát. Chvíli to šlo a chvíli zase ne. Nešlo to hlavně na zastávkách, kde nastoupili do vlaku místní prodavači a vyřvávali svoje nabídky tak dlouho, dokud se nevzbudil i ten největší ochrapka. Byli zde však i takoví, kteří si zakoupili jídlo třeba ve 2 ráno...

Kolem 5 hodiny už začalo svítat a tak jsme si pomalu sklopili sedadla do normální polohy a pozorovali krásný východ slunce. Ranní paprsky se rozlily po celém kraji a dokonce vykoukla i veliká duha. Nás zpožděný vlak (zpoždění cca 50 minut) konečně dorazil do Nathon Pathon, kde jsme vystoupili. Zavítali jsme hned k prvnímu stánku a okusili veliký kuřecí steak za 40B, (takhle nějak bych si představoval snídani:).Dříve než jsme se do kuřátka pustili potkali jsme místního, který nás poměrně svižným tempem ochotně doprovodil rovnou k autobusu. Hned jak jsme dorazili jen mávnul na průvodčí, ta na nás a než jsme se nadáli, tak jsme byli na cestě do Damnoen Saduak na plovoucí obchod (floating market). Cesta trvala asi hodinku a stála pro oba 75B, alespoň jsme měli konečně čas na kuře a spánek. Autobus na vyhodil na jedné z odbočce na cestě k plovoucímu obchodu. Již s očekáváním se na nás vrhla paní, že vesměs jediná možnost je si pronajmout od ní motorovou loď za 800B. Když jsme ji řekli, že půjdeme pěšky, šla s cenou níže, ale na našich 50B za oba :-) se nedostala. Dle průvodce to měla být do hlavní části asi 2km příjemná procházka. Slunce žhnulo, každých 20 metrů odbočka se 2 naháněči, kteří nám nabízeli nejrůznější ceny. Nejhorší to však bylo pro auta, na která pískali, mávali červeným praporem a na vlastní oči jsme viděli i skok naháněčky těsně před automobil, tak aby zabočil do její uličky (kde měla lodě) - byla úspěšná. My jsme se nenechali zlákat a mírně dehydrovaní, splavení, ale spokojeni dorazili až k plovoucímu obchodu. Batohy jsme si nechali uschovat v kombinovaných informacích s policejní stanici a vyrazili na pro turisty připravené chodníčky podél jednoho z nejrušnějších kanálů. Bylo tam několik desítek domorodých lodí s ovocem, zeleninou, jídly, kabelkami a suvenýry atd. a snad stovka lodí s turisty. Situace to byla mírně chaotická a tak loďky do sebe různě narážely. Do toho motorové čluny vířily vodu, bručely a vytvářely zbytečný chaos. Koukáním, focením a natáčením na kameru jsme strávili asi 2 hodiny - bylo na co koukat. Přesto že to nebylo takové, jaké jsme očekávali. Ceny měli předražené a celé to bylo hodně zkomercializované. Alespoň jsme si dali kokosovou zmrzlinu a mango.

Batohy ležely tam, kde jsme je nechali nestřežené, tak jsme je popadli a šli k autobusovému nádraží asi 2,5 km (o něco dále než nás před tím vysadili). Po několika optáních jsme zastihli autobus přímo na silnici, jen jsme mávli a frčeli do Bangkoku za 150B dohromady. Tam jsme na Jižním terminálu zkušeně nastoupili na autobus 511, který nás dovezl na Khao San a odtud jsme již pěšky došli do hostelu, kde jsme měli zamluvený pokoj. Pokoj díky okamžité výměně za uklizený máme čisťounký a pěkný.

Po pořádné sprše, která už bodla, jsme se vydali na asi největší trh v Bankoku tzv. víkendový trh. Nasedli jsme na autobus a za půl hoďky tam dorazili, nejdřív jsme potkali několik desítek stánků s amulety a potom obrovskou tržnici se stovkami stánků narvaných zbožím všeho druhu (hlavně hadry, ovoce a zelenina).

Začlo velké nakupování, tedy hlavně vybírání. Obchůdky tu mají hodně mladí lidé, kteří vyrábějí velmi originální ručně malované trička, sandále, ozdůbky, kabelky atd. Kačenka si chtěla koupit krásné ručně malované sandále, ale než se rozhodla, tak už jsme krámek ztratili a ani po hodince hledání znovu nenašli. Já, abych měl něco čistého do letadla, jsem usmlouval tričko a kraťasy celkem za 145B. Jinak jsme koukali na různé světélka, zajímavé ručníky, tričička, šaty, náušničky a další. Koupili jsme ještě další hůlky, tentokrát včetně prostírání za 200B. Chtěli jsme hlavně to prostírání - hůlek už máme celkem pro 20 osob:-)

Ani jsme se nestačili pořádně rozkoukat a už stánkaři začali balit, měli otevřeno jen do cca 17:30. Kačenka z toho byla dost smutná, ale nedalo se nic dělat a museli jsme jít hledat autobus nazpátek. Autobusek nás vysadil kousek od Khao San, dali jsme si večeři a po dlouhé době šli řešit naše resty s fotkami a články na blog. Večer jsme unavení padli do postele a vesele chrupkali.

26. den "Národní park Khao Sok a přesun do Bangkoku"

2009-08-02T15:51:00.004+02:00

Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat, ale Honzík byl neoblomný a tak jsem musela vylézt ze své princeznovské postýlky a balit:-(. Batohy jsme si nechali u majitelů bručounů v recepci a vydali se směrem k parku. Při pohledu na oblohu jsme se ještě pro jistotu vrátili pro pláštěnky. U vchodu do parku jsme se nejprve zaradovali - bylo to první místo v Thajsku, kde jsme mohly využít studentské slevy na vstup (50%, tj. 50B na osobu), ale pak se zase zasmutnili, protože z 9 aktraktivních míst, byla přístupná jen 3.

Nedalo se nic dělat a tak jsme se vydali k 3 km vzdáleným vodopádům. Cestička byla připravená pro turisty, široká, ale obrostlá hlubokou džunglí, takže se bylo na co koukat. Asi největším zážitkem bylo střetnutí s rodinkou opic, která se vesele nacpávala na stromech podél stezky. Někteří její členové na nás koukali zvědavě, jiní mírně agresivně (až jsem si připravila na obranu flašku s vodou), ale většinou se nakrucovali Honzíkovi před fotoaparátem. Pokračovali jsme dále a fotili ještěrku, motýli, divný bambus a meditovali nad tím, o co všechno jsme v Čechách ochuzeni. Třeba Honzík snil o tom, jak si na zahradě vypěstuje bambus a pak nám z něho postaví baráček. Jupííííííí:-)

Po 3km osamělého kráčení jsme dorazili k soutoku dvou říček, o 200 metrů níže pak byly spíše menší vodopády. Říčka však měla krásné modrou a průzračnou vodu a tak jsme udělali pár fotek a vyrazili nelegální stezkou zpátky (byla to stezka vyšlapaná turisty, kteří si najali průvodce - ti je potom za těžké peníze prováděli půl hodiny po této stezičce a vydávali to za kdovíjak nebezpečný průchod džunglí). Pravda, opět jsme museli bojovat s pijavicemi, ale jinak nic nebezpečného tam nečíhalo. Při cestě zpátky jsme kromě opic potkali mnoho skupinek turistů s průvodcem. Skoro se zdálo, že jsme jediní pošuci, co se vydali na vlastní pěst.

U návštěvnického centra na nás jako na zavolanou čekal palačnikář, dali jsme jednu banánovou a vyrazili na okružní trasu džunglí dlouhou asi 2km. Normálně je to asi udržována stezka, měli tu vybetonované schody a chodníčky všude v nepřístupných místech, ale přesto jsme se shodli, že ji teď v období dešťů a navzdory ujištění, že je otevřena, asi moc neudržují. Přesvědčily nás o tom nejen zašlé a téměř nečitelné informační cedule, ale také asi po 1,5km cesty rozpadlé a z velké části chybějící schodiště. A tak jsme si zahráli na horolezce, museli přitom odhánět nádherného chameleonka slunícího se na provazu, kterého jsme se my nutně potřebovali držet. Zbytek cesty již probíhal v pohodě.

Hlad nám svíral žaludky jak svěrák a tak jsme se stavili u kluků ze včerejška na Pad Thai (měli to opět vynikající). Potom jsme již došli pro batohy, zeptali se paní recepční, v kolik nám jede bus a jestli nás odvezou na zastávku. Do půl třetí jsme měli ještě skoro hodinku čas a tak jsem si dala kávičku a psala blog. Pak nás pan domácí naložil do auta a odvezl na rozcestí. Tam jsme se významně postavili k silnici a čekali na autobus, který měl přijet asi za 10min. Tu se k nám přibelhal chlápek a spustil, že velký autobus jede až za hodinu, a že stojí 120B na jednoho, ale že on bude tak laskav a hodí nás do Surat Thani minibusem za 150B. Nedůvěřivě jsme se na sebe podívali a rozhodli se čekat ještě chvíli. Honzík se pro jistotu zeptal pana domácího, který tam s ostatními postával, jestli ten bus opravdu jede a on přitakal, a v zápětí nám doporučil minibus. To určitě! Jsme už zkušení cestovatele a tak odmítáme nabídky a čekáme dál. Bus se přišoural asi v 15:15 - tedy v úplně jinou dobu než ti mrzáci thajský tvrdili a ještě stál pouze 100B. To nás pekelně rozčílilo a pěkně jsme si na ně zanadávali. Určitě jim píská v uších doteď.

V Surat Thani jsme měli v plánu zeptat se v cestovce doporučené průvodcem na cenu cesty do Bangkoku turistickým busem, ale jakmile jsme vystoupili z autobusu, paní z cestovky zamknula krám a ještě na nás vesele zevnitř mávala. Tohle je fakt divný kraj. Žádnou jinou cestovku jsme v okolí nenašli, pouze nás další vyděrač lákal na výhodné svezení k vlakové stanici (ta je 13 km od centru města) za 100B na jednoho, a tak jsme šli najít klasickou městskou dopravu k vlaku. Ihned za rohem stal malý červený autobusek, kde nám sice paní průvodci tvrdila cenu 50B, ale naštěstí ji poopravil jakýsi pan učitel a ochotně nám vysvětlil, že paní neumí příliš anglicky a že je to 15B. To nás uklidnilo a čekali jsme. Čekání se protáhlo asi tak na 10 minut a pak jsme zastavovali každých 10 metrů, nabírali další lidí, tu a tam počkali. No prostě cesta na dlouhej čouhej. Kdyby někdo pospíchal na vlak, asi je lepší si zaplatit soghatew za 40B. Na vlakovém nádraží jsme se jen stěží domluvili s člověkem na pokladně na koupi lístkuů Bohužel už byla všechna místa na spaní s větrákem vyprodána a tak na nás zbylo jenom k sezení.

Čekání na vlak jsme strávili večeři, telefonátem domů, pojídáním nanuků a nicneděláním. Vlak měl 40 minut zpoždění a když se konečně přikodrcal, trochu jsme se zhrozili. Druhá třída vypadala asi jako třetí, všude bylo plno spících lidí, mírný zápach z durianu (ovoce, které se nesmí převážet autobusem a letadlem) a taky pár minišvábíků. Jednoho jsem zašlápla ihned, jak jsme vypakovali chlápka z našich místenkových míst. Naštěstí jsme měli sedadla hned na začátku vagónů, takže jsme si mohli v klidu natáhnout nohy a uložit se ke spánku.

Fotky najdete tajdlec.

25. den "Loučení s Krabi a přesun o kus dál"

2009-08-02T15:45:00.001+02:00

Dnes jsme opět vstali poměrně brzo a rovnou začali balit. Vzápětí jsme zjistili, že motorku musíme vrátit již v 9:30. Nechali jsme všeho a jeli se podívat do místního TAT centra, jak se můžeme z města dostat zase o kousek dál. Paní byla velmi hodná a vybavila nás mapkou a ceníkem autobusů včetně jízdních řadů.

Zabalili jsme poslední věci, podívali se na internet a vydali se chytit autobus na autobusové nádraží. Postáváme na silnici a vyhlížíme, zda něco nepojede. Za nedlouho přijíždí malé červené auto, podezřele na něj hledíme (jako autobus fakt nevypadá), ale nakonec se domlouváme na ceně 20B na osobu. Cestou bedlivě pozorujeme krajinu a také to, zda místní platí stejnou sumu jako my. Platí, s klidem vysedáme a jdeme na moc dobrý oběd v podivně vypadající restauraci (dáváme si rýži s masem a omáčkou). Máme na plánu jet do národního parku Khao Sok. Cesta to však nebyla jednoduchá a museli jsme přesedat v Takua Pa, kde jsme původně chtěli i přespat, ale nenašli jsme zde žádné rozumné ubytování.

Zatímco jsem šel prozkoumat okolí (kupoval palačinku), tak ke Kačence přišli tři lidé, ani jeden neuměl pořádně anglicky a doporučili ji super autobus rovnou do Khao Sok za 150B pro dva. Asi za hodinu cesty nás autobus vyhodil na křižovatce, kde se k nám seběhnul nezvykle malý roj čtyř thajců. Poté co jsme řekli maximum za ubytování 200B, tři odpadli a zůstal jen jeden s cenou 250B... Po chvíli smlouvání uvolil na 200B i to že nás doveze do centra a chatku nám jen ukáže. Cesta zdarma bez závazků, to se nám líbí a už se soukáme do auta. Po 2km jízdy zastavujeme u několika dřevěných chtek na vysokých kůlech. Ukazuje nám jednu z nich a říká, že je úplně nová. Nevypadá katastrofálně, ale je celkem děravá s pár komáry... Slušně se loučíme, děkujeme za odvoz a jdeme se podívat u dům dál. Po několika desítkách metrů nalézáme chatky z hostelu Jungle Huts (dle průvodce cca od 500B). Asi už se umíme dobře tvářit a tak po našem klasickém room with fan (místnost s větrákem) pan domácí rovnou nabízí velmi slušnou chatku s vlastní koupelnou a záchodem (ta byla trochu slabší) za 200B. Jako bonus si necháváme namontovat moskytiéru, aby se Kačenka cítila jako princezna a jdeme hledat něco k jídlu:-).

Cesta k jídlu však byla velmi dlouhá, stihli jsme projít městečko dvakrát tam a zpátky. Měli to všude hrozně předražené, nebo zavřené. Když už jsme hlady neviděli, zašli jsme spíše omylem do přístřešku, kterému se ani restaurace nedalo říct a "šéf kuchař" uměl udělat snad jen dvě jídla. Já jsem si poručil extra velký Pad Thai a Kačka nějaké nudle, které tam zahlédla u jednoho thajsko-holandského páru. Pak už tam seděli jen mouchy a komáři. Když jsme si chtěli dát něco k pití, tak nás poslali do sámošky, ať si tam něco koupíme. Byli to opravdu pohodáři, tak jsme se spokojili s vodou, kterou nám dali zadarmo. Já měl večeři výbornou a konečně jsem se v Thajsku pořádně přejedl, Kačenka to měla trošku horší, ale bylo toho alespoň hodně. Večer se už tolik nachýlil, že jsem se odebrali do chatičky, roztáhli moskytiéru a cítili se jako princ s princeznou:-)

Výběr z fotek tady.

24. den "Až na samotný vrchol"

2009-08-02T15:41:00.006+02:00

Dnešní den jsme se rozhodli pro výlet do národního parku Khao Phanom Bencha National Park, který jsme sice již jednou navštívili, ale bylo už zavřeno. Vedle v půjčovně jsme si pronajali motorku, opět manuálku, zabalili plavky a vyrazili.

Cesta byla zase moc příjemná, 22 km uteklo jak voda a již jsme vystupovali na parkovišti. Vstupné bylo 100B na osobu a 20B za motorku. Pán jak mě viděl, začal říkat "beautiful, beautiful" (překrásná, překrásná) a motorku jsme měli zadarmo :-). Naše první kroky vedly do návštěvnického centra, kde pro změnu neuměli skoro vůbec anglicky a tak nám alespoň ukázali cestu k vodopádům. Ty byly vzdálené asi 350 m a celkem slušné, ale mnohem víc nás zaujala místní fauna - hlavně pářící se vážky, obr pavouk bez jedné nohy, ještěrka a šnek (viz. fotky).

Pak jsme si v místní kantýně dali maso sweet and sour s rýží (moc dobré) a vyrazili na cestu k druhému vodopádu. To už byla cesta vskutku spletitá. Nejprve se stezka sice krásné vlnila džunglí, okolo obrovských stromů s velkými plochými kořeny a podél říčky, ale pak u jednoho malinkého vodopádu s vodovodní trubkou zmizela docela. V dáli jsme ale viděli hezké vodopády a tak jsme začali šplhat přes kameny a kořeny. Hodně to sice klouzalo, ale došli jsme tak celkem v pohodě. Horší byla cesta zpátky, původní cestičku jsme nenašli, a tak jsme se vydali napříč džunglí, nepevná půda nám ujížděla pod nohama a o liány se přidržet nedalo. A při vší té vlhkosti to byla prostě fakt sranda.

Když jsme se konečně vymotali, rozhodli jsme se ještě podívat na vyhlídku vzdálenou 750m (dle tabule - dle mě to bylo asi tak 2 km). Stezka začala příjemně stoupat vzhůru, stejně tak vlhkost okolí a množství našeho potu (již ne tak příjemné). Minuli jsme ceduli s nápisem "stezka smrti" a s úsměvem na rtech pokračovali dál. Vtipálci:-). Po pár metrech přestala být stezka udržovaná úplně - tj. všude bylo spousta popadaných stromů, větví, a navíc začala pekelně prudce stoupat. Asi po 200 metrech mě chytil mírný záchvat, když jsem nemohla vůbec dýchat (připisuji to totálnímu vyčerpání organismu). Naštěstí mě Honzík začal bleskurychle ovívat (zničil u toho 2 mapy) a snížil tak teplotu těla na přijatelnou. Asi po 10 minutách jsme pokračovali dále (já funíce, Honzík s písní na rtech). Další mírně hysterickou scénku jsem ztropila, jakmile jsem objevila na své noze pijavici - nešla odtrhnout a tak jsem na ní zkusila zařvat. Ani to nepomohlo, a tak přispěchal na pomoc Honzík, který ji svou mužnou silou odtrhl. A to chudák ještě nevěděl, že si tahle zvířátka nese taky na každé noze jedno. On na ně byl ale hodnější a snesl je i dolů z hory. Výhled byl celkem normální a tak jsme se vydali na cestu zpátky. Dole jsme odervali pijavice, které už byly pěkně nacucané a spustily Honzíkovi pěkně krvácení. Dali si colu jako odměnu za ten hrůzostrašný výstup a vydali se k chrámu Wat Tham Seua, ke kterému vedlo 1237 schodů. Ano, správně, opravdu jsme mírnými sadomasochisty.

Schodiště se zvedalo strmě po skále, počet schodů byl viditelně označen, což mě mírně uklidňovalo, protože jsem aspoň věděla, jak je to ještě daleko. Navíc jsme si pro tentokrát vzali s sebou vodu a tak jsme nahoru vyšlápli celkem bez problémů. Z chrámu byl opravdu krásný výhled (mnohem lepší než z té prokleté hory), napravo se vypínaly vápencové útvary porostlé lesem a nalevo bylo vidět moře. O něco horší byl sestup dolů, protože schody byly fakt hodně prudké a začala nás bolet kolena.

Po sestupu jsme nasedli na motorku a jeli do místního obchoďáku shánět další dvd pro zálohu. V Big C si Honzík dál vynikající vepřový steak (zatoužil po mase) s 5 hranolkama, čímž rozpoutal bouři ve svém žaludku. Ten se dožadoval více a více jídla a my jsme tedy museli testovat nejrůznější pochoutky. Dvd jsme sehnali, opět jsme se pokochali místní nabídkou a vyrazili zpět do Krabi.

Po večeři jsme si otevřeli zakoupené víno Spy (černé a růžové), shlédli seriál a šli chrupkat.

Výběr z fotek najdete zde.

23. den "Šnorchlovací výlet na Ko Phi Phi"

2009-07-29T15:07:00.005+02:00

Budík nás probudil již v 7:30, protože v 8 nás má vyzvednout minibus z cestovky. Před odjezdem jsme ještě u paní v cestovce doplatili zbytek peněz a už frčeli směrem k přístavišti rychlých lodí za pláží Ao Nang.

Naše lodička byla menší asi tak pro 20 lidí, měla dva motory - každý 200 koní a říkají jí "speed boat". Výlet by dle prospektu měl obsahovat 8 zastávek včetně bufetového oběda a 4 na šnorchlování. Loď to frčela rychlostí 33 mil/hod, a prudce narážela do vln. Byla to fakt vzrušující cesta vezmete-li v potaz můj odpor k jakémukoli prudkému pohybu směrem nahoru a dolů. Teď jsem si ho užívala celých 45 minut a jediné co mě utěšovalo, že špatně není jenom mně.

První zastávkou bylo šnorchlování. Bohužel se jednalo o klasickou turistickou zastávku, takže v okolí bylo asi 15 dalších lodí a spousty dalších dychtivých šnorchlistů. Moře zde bylo celkem čisté, ale rozhodně nedosahovalo průzračnosti moře v Řecku nebo Chorvatsku. Hnedka nás obklopili hejna pestrobarevných rybiček, které se očividně nebály lidí a vesele nás následovaly. Korály nás zase tolik nenadchly, jsme zmlsaní Egyptem (útesem na Marsa Alam).

Další zastávkou byla pláž Maea Bay, která se proslavila díky filmu Pláž s Leonardem DiCapriem. Což o to, pláž to byla opravdu nádherná, průzračná voda, tajemné skály okolo, jenže celý dojem kazil dav turistů. Většina pláže pak byla vyhrazena pro lodě a pro plavání zde byl bójkami ohraničen jenom úzký a celkem krátký proužek vody. Moc si nedokážeme představit, jak to tu vypadá v hlavní sezóně.

Loď pokračovala okolo vskutku krásných útesů, proplula lagunou Pileh Bay a zamířila na ostrov Phi Phi Don, kde nám v místní restauraci připravili oběd. Ten byl vcelku slušný, thajská kuchyně v adaptaci pro turisty bufetovou formou. Dali jsme si tedy pořádně do nosu, prošli zdejší městečko, kde všechno bylo tak 2x dražší než v Krabi (a tam je všechno dražší než v Chiang Mai;-)) a opět nasedli na loď.

Průvodce nám sdělil, že normálně ještě zastavují ještě na dalších místech, ale protože je málo vody, tak pojedem rovnou na Bamboo Island, kde budeme moci šnorchlovat o něco déle. Trochu nás to rozčílilo, protože místo slibovaných 4 míst pro šnorchlováni jsme navštívili jen 2. Navíc jsme na obědě potkali opět Kamila s Evou, kteří byli na výletě s jinou cestovkou a ta problémy s nedostatkem vody neměla. Nic naplat, nikdo jiný se nebouřil a tak nás asi za 20 minut vysadili na nádherném ostrově. Voda byla opravdu krásná, průzračné modrá a bílý písek s ní ostře kontrastoval. Jenže pro šnorchlování byl zase vyhrazen jenom úzký proužek moře, korály byly dost polámané od lodí, které bez zaváhání najíždějí až na ně a rybiček pomálu. Po chvilce šnorchlování aspoň v tom málu prostoru jsme se vydali na obhlídku ostrova. Objevili jsme krásnou odlehlou plážičku, kde Honzík aspoň chvilku šnorchloval dle svého přání (potápět se pro mušličky aj.). Pak jsme se ale museli zase vydat zpátky, abychom stihli loď. Ta nás asi za 30 minut odvezla zpátky k přístavišti u Ao Nang, kde jsme nasedli do připraveného minibusu a nechali se odvést do hostelu.

Celkově jsme byli s výletem spokojeni. Viděli jsme zase něco jiného, ostrovy to jsou bezesporu nádherné, podmořský život tu jistě taky není k zahození. Jen si říkáme, že turistů je tu až přespříliš. A trpí tím především místní nádherná příroda. Korály byly hodně poničeny při tsunami, ale větší ránu jim určitě zasazují lodě plné turistů, které svými motory totálně ničí zdejší podmořský život.

Odpoledne jsme strávili každý tak trochu odděleně - já jsem psala blog a Honzík se vydal do města fotit. Asi za hodinku jsme usedli k počítači a vypálili dvdčka, vložili nové články na blog a vytřídili fotky. Kvůli poměrně zdlouhavé práci nám zavřeli noční trh a tak jsme na véču museli zajít do místní restaurace. Při té příležitosti jsme vyzkoušeli místní víno Spy, které chutná jako růžový toptopik s příchutí alkoholu - ale bylo to moc dobrý.

Fotky k dispozici zde.

22. den "Okolí Krabi - pláže, mušličky, kokos a tornádo"

2009-07-29T14:57:00.003+02:00

Již asi v 7:30 nás probudil kravál z ulice a nepříjemné sluníčko. Nedalo se nic dělat a tak jsme vstali a rozhodli se, že alespoň vložíme texty a fotky na blog prostřednictvím avizovaného internetu zdarma. Jenže ouha. Když jsme přišli k počítačům, slečna významně ukázala, že internet je zdarma jen od 6 večer a to pro každého na půl hodiny. To nás dodělalo úplně a šli jsme hledat nový hostel.

Cestou jsme se stavovali v různých cestovkách a zjišťovali možnosti šnorchlovacích výletů. Zároveň jsme se rozhodli opět využít jako dopravní prostředek motorku, půjčili si krásnou manuálku za 150B. Díky ní jsme objeli dostatečné množství hostelů, prohlídli si vždycky pokoj a nakonec vybrali K.Guesthouse na stejné ulici jako ta hrůza předtím. Rozdíl byl nejen v ceně, na 2 dny to máme za 350B, ale především v čistotě a klidnější poloze.

Jakmile jsme se zbavili batůžků, nasměrovali jsme naší motorku k plážím nedaleko Krabi. Cestou jsme se stavili na obídek opět v takové té místní restauraci při cestě (domlouvali jsme se s nima rukama nohama). Krajina je tu zase úplně jinačí. Silnici lemovali velké skály s různými krasovými výrůstky a prohloubeninami tu a tam porostlé zelení.

Naše první kroky vedly na pláž Ao Nang, která byla celkem hezká a určitě čistší než velké pláže na Ko Samui. Po zaparkování motorky jsem se nechala ukecat na skvělou nabídku 50% slevy na masáže a absolvovala hodinovou olejovou masáž za 100B. Honzík se po předchozí zkušenosti rozhodl šetřit záda a raději fotil, hrál hru na PDA, pojídal banány a pil čaj, který mu holky donesly. Pak jsme se šli vyšplouchat do vln. Obzor se škaredě zamračil, v dálce se dokonce vytvořilo několik tornád, která jsme samozřejmě zuřivě fotili. Ve vlnách jsme se seznámili s prvním českým párem na našich cestách - Kamilem a Evou že Šumperka. Cestovali podobně jako my z města Krabi na motorce (automatce) a tak jsme se po krátkém povídání domluvili na večerní pivo. Po výměně čísel jsme nasedli na motorku a uháněli krajinou k dalším plážím. Tady by se ti Luďo určitě líbilo - samá zatáčka, super okolí, pořád je na co koukat:-).

Na jedné z pláží Honzík našel svůj vytoužený kokosový ořech a jako správný trosečník se jej jal rozbít. Pravda nejprve rozmlátil kus vyplavených korálů, ale ořech držel jako kámen. Pak jsme ale našli větší kamenný výběžek jako stvořený pro Robinsony. Po několika minutovém mlácení kokosu o kámen a urputné Honzíkově snaze jej rozlomit, se ozvalo křupnutí a ořech konečně povolil. Uvnitř opravdu byla bílá dužina tak jak ji známe a tak jsme si na ní s radosti (a Honzík s patřičnou pýchou) pochutnali.

Při cestě zpátky jsme pak ještě narazili na princezninu rezidenci, kam nás sice ochranka se samopalem nechtěla pustit, ale aspoň jsme si s ní hezky popovídali. A pak jsem si na jedné z vyhlídkových zastávek spálila nohu o výfuk. Au.

Na další zastávce jsme využili odlivu a prošli se po úzkém pasu pevniny až k ostrůvku. Všude bylo neuvěřitelné množství mušliček, až oči přecházely a tak jsme sbírali, vybírali a kochali se výhledem. Osud nám přivedl do cesty opět Kamila s Evou a tak jsme se společně vydali k chrámu Tiger Cave Temple. Jenže jsme špatně zahnuli, takže jsme změnili plány a zamířili k vodopádům Hyua. Krajina se při zapadajícím sluníčku zase celá rozzářila a tak nám cesta krásně ubíhala. U vodopádu jsme zjistili, že je to národní park a umluvili hlídačku, aby nás pustila alespoň k nahlédnutí. Měli tu moc krásný upravený park jako stvořený pro focení a i přírodní stezky a tak jsme se s Honzíkem domluvili, že sem ještě zajedem, až budou mít otevřeno.

Večer jsme strávili toulkami po nočním trhu, psaním blogu a výběrem fotek v internetové kavárně (za 40B na hodinu- tady to mají dost drahé) a baru s Kamilem a Evou. Tady jsme také poprvé vyzkoušeli "bucket", což je 1,5 l kyblíček whisky, redbullu, sody a coly (celkem za 250B, ale lepší než láhev piva za 160B).

Ještě jsem zapomněla dodat, že jsme si na zítřek domluvili šnorchlovací výlet na ostrovy Ko Phi Phi. Tak uvidíme, jestli tu opravdu mají tak nádherné moře:-).

Výběr z fotek tady.

21.den "Přesun k Andamanskému moři"

2009-07-28T16:49:00.004+02:00

Dneska nás probouzel budík v 8, ale marně. Ještě jsme si chvilku poleželi a potom vyrazili na naší pláž (asi 20m). Moře je po večeru, kdy se pořádně rozbouřilo, alespoň trochu osvěžující, což nás těší. Ještě dojdu Kačence pro kávičku a napíšu blog. Potom si jen užíváme - Kačenka sluníčka, já stínu. Po 11 se pomalu balíme, dáváme si sprchu, sedáme na motorku a jedeme do přístavu. Obrovský a krásný kokos, který jsem našel dneska na pláži jsme se slzou v oku museli zanechat svému osudu, protože se nevešel na motorku, ach jo:-( V přístavišti jdeme na oběd, nakupujeme pivo, ovoce a nějakou vodu.

Nasedáme do autobusu, který se naláduje na trajekt, ten náš autobus asi po hodině jízdy opět vyloďuje. Tentokrát však jedeme opravdovým trajektem, z lodi je super výhled a sedíme úplně nahoře.

Následně opět nasedáme do našeho autobusu a pokračujeme dál na cestě do Surat Thani. Tady se nás ujímá pán, který neřekne nic jiného než "follow me" (následujte mě) a jde a jde asi 5 minut. Již nás ani nepřekvapuje, že dorážíme do zapadlé restaurace s předraženými jídly udělanou přesně pro tuto příležitost. I přes všechny jejich triky v podobě nadhazování jídelního lístku, či vyhrožování dlouhé cesty si nic nedáváme. Před šestou hodinou (vyjíždět jsme měli v 5) nás nakládají do malého náklaďáčku a odváží k normálnímu autobusu (linkáči). Ten nás již v pořádku dováží do Krabi.

Jenže to bysme nebyli v Thajsku, aby nám cestovka nepřipravila nějaké překvápko. Autobus klasicky astavil na údajném autobusovém nádraží 5 km od centra města. Všichni ostatní cestující se nechali vysadit různě podél hlavní silnice, ale turisty nechali dojet až na konečnou. Jedinou osvětlenou budovou v 9hodin večer byla místní cestovní kancelář, kde nám áan s úsměvem nabídl odvoz za 60B pro každého. To jsme samozřejmě rázně odmítli. Je to jako když si z vás dělají srandu. Jenže bylo celkem pozdě večer, cesta daleká a tak jsme se nechali ukecat na rezervaci pokoje v hostelu KR Guesthouse, který zároveň nabízel i odvoz z nádraží. Zaplatili jsme 250B za pokoj, záhy přijeli kluci, naložili nás do dodávky a odfičeli s námi do hostelu. Hladoví jsme zavítali na místní noční trh, dali si obvyklá jídla a unaveni po dlouhé cestě si šli lehnout.

P.S.: Něco málo k hostelu. Bylo to jedno z nejšpinavějších míst, kde jsme byli nuceni přespat. Nejen společná koupela a záchod, kde Honzík objevil obr švába, ale také pokoj. Špinavý pokoj je v Thajsku opravdu výjimka. Většinou je tu všude naklizeno a vypulírováno. Ale lepší než drátem do oka:-)

Výběr z fotek zde.

20. den "Kolem dokola Ko Samui"

2009-07-28T16:47:00.002+02:00

Dneska jsme se v novém domečku krásně vyspali a vstali dle budíku přesně na osmou. Popadli jsme snídani a vyrazili na pláž. K snídani se podával kroasant s kokosovým krémem, ovoce a moře slané vody:-). Dopoledne jsem se opalovali, četli si a psali blog. Na oběd jsem se vydali na motorce a to s následným plánem projezdit celý ostrov. Hlavní cesta okolo ostrova má 62km, takže se to dá projet za chvilku.

První ze zajímavých zastávek byl vodopád. Zastavili jsme v houfu motorek pod vodopádem. Nic netušíce jsme se vydali k vodopádu. Čekali jsme, že to bude klasika a bude vzdálen nejdále 200 metrů, nestalo se tak... Asi po hodině cesty v úmorném vedru poměrně neupravenou cestou jsme konečně dorazili k "vodopádu". Ten patřil k těm slabším, ale byli jsme vděční za studenou vodu, ve které jsme si mohli alespoň zchladit nohy a nabrat sílu na cestu zpět. Opravdu jsme se zchladili až na motorce a pokračovali cestou podél ostrova. Každou chvilku jsme odbočili cestou k pláži a alespoň se podívali na moře a výhledy. Na koupání to moc nebylo, buď bylo moře nesnesitelně horké, nebo velmi špinavé. Večer jsme dorazili k velké turistické atrakci a to ke skalám, z nichž jedna představovala mužské a jedna ženské pohlavní orgány. Bohužel jsme na to asi z toho vedra zapomněli a vůbec nechápali, co si tam lidí fotí. Řekli nám to až turisté při odjezdu...

Jedna z našich tužeb byla vidět nejkrásnější (Chaewang) a druhou nejkrásnější pláž (Lamai) ostrova a tam se i vykoupat. Našli jsme tu druhou nejkrásnější a dokonce se i konečně pořádně vykoupali. Ale krásná nám moc nepřipadala a shodli jsme se, že u bungalovů máme hezčí a bez desítek lidí. Výlet to však byl stejně super:-)

Cestou domů jsme se ještě stavili na internetu, kde jsme zastihli všechny Šaršoňáky, což bylo příjemné zpestření.

Ještě jsme si zaskočili na večeři opět do stejné restaurace jako včera. Zde se však za jeden den výrazně změnily ceny, což jsme samozřejmě hned odmítli, cenu dostali včerejší a k tomu pořádnej nášup a bonus v podobě talíře okurek a bambusových výhonků. Spokojeně nacpáni jsme dojeli domů a již jen odpočívali a šli spát...

Fotky jsme vložili sem.

19. den "Hurá na ostrov"

2009-07-28T16:22:00.004+02:00

Ráno jsme se probudili v autobuse a to nečekaně - poměrně vyspalí. Asi v 7 hodin nás vyložili na "sběrném dvoře" místní cestovní kanceláře spojeném s drahou restaurací (jídla kolem 70B), na což jsme ještě nebyli zvyklí. Hezky nás tam nechali asi hodinku počkat, ale odolali jsme a nic jsme si nekoupili (měli jsme vlastní vodu). Následně nás naložili do dalšího autobusu, který nás převezl do přístaviště a odtud loďkou do cílové stanice - ostrov Ko Samui. Přijeli jsme asi kolem 12 hodiny a klasicky se na nás vrhnul dav taxikářů, kteří nás chtěli dopravit k libovolnému hostelu a to za cenu 60B za osobu. Chvíli jsme se rozmysleli a poté půjčili poloautomatickou (hurááá) motorku na 2 dny za 300B. Ještě že máme menší batohy a mohli jsme celkem v pohodě jet na motorce s nimi (já batoh na břiše, Kačka na zádech, zbytek v košíku).

Vydali jsme se hledat ubytování. Již z lodi jsme věděli, že ceny ubytování se pohybují poměrně vysoko. Na hlavní části (rušné) ostrova kolem 1000B, na klidné části 500B a ve třetí části je údajně voda po kolena. Cenám jsme samozřejmě nevěřili, ale rovnou vyrazili do klidné části ostrova asi 10km po místní silnici. Cestou jsme navštívili 8 ubytovacích zařízení a ceny byly opravdu podstatně vyšší, než jsme chtěli. Často se pohybovaly přes 500B a nikdo o levném ubytování nevěděl. Následně jsme dorazili ke krásné pláži, kde nám ukázali chatku za 200B/noc, zaradovali jsme se:-) Pak nám ji paní ukázala a byla hezká i vevnitř, zato na posteli leželo asi sto komárů - nebyla tam totiž žádná moskytyéra. Potom nám ještě nabídli za 400B krásný bungalov s klimatizací, teplou sprchou a záchodem. Po chvíli jsme se dali do řeči s jednou z místních údržbářek a vyprávěli jsme jí, jak cestujeme a že jsme byli na vodopádech v okolí Chiang Mai atd. Byla nadšená a říkala, že zkusí domluvit nějakou slevu se šéfem. Opravdu mu vše vylíčila a šéf slevil za chatku 150B a za krásný bungalov 350B/noc, následně 300B s vypnutou klimatizaci a s zapnutým větrákem. Se slovy zkusíme sehnat něco levnějšího se obracíme a jedeme hledat dál. Ještě navštěvujeme pár dalších ubytovacích zařízení, dáváme si zatím nejdražší pad thai (50B, na ostrově však stojí klidně i 100B). Jenže pak začalo pršet a my se vrátili zpět do usmlouvaného bungalovu Silent beach za 300B (ostatní platili 500B). Musím však dodat, že bungalov je opravdu krásný, čistý, moderní a pláž je jedna z nejkrásnějších tady na ostrově. Dozvídáme se, že v daném domku jsme první, ještě tam nikdo jiný nebydlel a stavěl ho shodou okolností i Čech:-). Večer si ještě dáváme kávu (25B) a chvíli odpočíváme. Kolem 8 hodin večer nasedáme na motorku a jedeme se podívat na nejživější část ostrova. Dle průvodce přeplněnou bary, kde teče alkohol po litrech a tančí gogo tanečnice. Cestou potkáváme velké nákupní centrum v čele s obrovským Tesco Lotus.

Měli jsme chuť na klasický evropský chléb, proto bereme košík a vstupujeme dovnitř. Byl to pro nás tak trochu jako návštěva nějaké pamětihodnosti - bylo na co koukat. Čekali jsme, že zde budou potraviny podobné těm evropským, nic takového se však nekonalo a ty ceny! Balík 30 krevet za 50B, maso kolem 80B/kilo, 20 druhu kari past, ryby, párečky, vše naprosto čerstvé. Dále ulice plná rýže a to ne nějakých minimalistických balení ale rovnou po 10kg (asi 30 druhu). Dále spousty sladkých dobrůtek, stovky omáček a dalšího... Neodolali jsme a koupili alespoň croassanty ve slevě (7 kroassantu za 20B), kokosové mléko (velká plechovka 18B), bonbóny (6B), antikomára (50B), místní čokoládu (16B) a kešú oříšky v pepři (20B).

Po návštěvě Tesca jsem se ještě stavili na trhu nakoupit ovoce a dorazili do nejrušnější ulice. To byla taková normální ulička plná krámů s pár lidmi (oproti Bangkoku). Dali jsme si alespoň chuťově průměrnou palačinku a jeli domů ochutnávat nakoupené dobrůtky.

Poznámka k motorce. Motorku máme 110ccm a je zatím asi nejlepší, perfektně řadí, brzdí i jezdí;-) Zato doprava na ostrově je velmi nebezpečná a nevyzpytatelná. Zásluhu na tom mají turisté, kteří jezdí jako blázni. Je to zatím nejhorší, co jsme byli, přestože počet vozidel na silnicích je podstatně menší...

Výběr z fotek zde.

18. den "Na skok v Bangkoku"

2009-07-26T12:58:00.003+02:00

Je 5 hodin ráno, autobus zastavuje u krajnice a my vysedáme nedaleko ulice Khao San v Bangkoku. Poměrně nevyspalí, popadáme batohy a jdeme zkusit štěstí na stanoviště výdeje lístků (jedna cestovní agentura), tam je však ještě zavřeno a otvírají až v 9.

Potřebujeme se zbavit alespoň batohů. Zkoušíme náš bývalý hostel Merry V, kde nám věci ochotně schovávají (zdarma + 10B za bezpečnostní sejf na cennosti). Zbytek času trávíme v nedaleké internetové kavárně, kde bohužel neměli dobrý počítač (jen USB 1.0, který nedokázal napájet nás disk), proto jsme jen napsali blog, fotky nešly.

V 9 hodin jsme se šli podívat do cestovky, jestli už mají otevřeno a dají nám naše lístky do Ko Samui. Otevřeno měli a tak se šla Kačka zeptat, jak to bude. Mezi námi, moc si holky do oka nepadly, a byl to mírně zuřivý rozhovor... Problém byl v tom, že nám něco jiného říkali, když jsme vylezli z autobusu a něco jiného teď v té kanceláří (o umístění autobusu, o lístkách i o času odjezdu). Nedalo se nic dělat a museli jsem se s tím smířit a doufat, že to tak opravdu bude:-(

Den jsem si užili nad očekávání. Vydali jsme se na lodní přístav městské dopravy a cestou odmítali mnoho komerčních lodí na vyhlídkové jízdy (hodina 800B). Cesta městskou lodní dopravou stojí dle linky a vzdálenosti 10-32B pro jednoho. My jsme jezdili oranžovou linkou za 13B jeden. Lodě mají pěkné, čisté a velmi rychlé. Nejdříve jsem se jeli ještě jednou podívat na krásný Wat Arun, který jsem viděli jen za tmy. Je opravdu krásný a při vidině že si na něj můžeme vyšplhat, jsme zaplatili i 50B za vstup. Měli jsme za to krásný výhled na město, super příkré schody (skoro jako u Bášových doma, ale na těchto jsem se trochu báli;-)) a krásně ozdoboné budovy. Malou zajímavosti je neuvěřitelná komerce v okolí budovy a to v podobě ošklivých izolepou pospravovaných papírových "soch" pro fotografování - takové ty s otvorem pro hlavu. Tady za fotku chtěli 40B a to si ji musel člověk udělat sám vlastním foťákem (s živými převlečenými lidmi a s fotkou to bylo za rovnou stovku)!

Vydali jsme se opět lodí a to do vyhlášené čínské čtvrti, kde se nachází obrovský zeleninový a květinový trh. Najít ho byl trošku oříšek, ale podařilo se a stálo to za to - ona vůbec celá čtvrt je plná trhů... Květinový trh nás doslova nadchnul, nic podobného jsem v životě neviděli a nikomu bychom to asi ani nevěřili. Tolik kytek snad ani nemají ve všech českých květinářstvích dohromady, ta nádhera a hlavně ta cena! Za obrovský puket krásných růží (cca 50) chtěli rozumných 30B, někde dokonce 20B. Bylo tak běžné, že lidé si odnášeli doslova plné náruče květin. Bylo ale z čeho vybírat - růže, karafiáty (ty byli poměrně drahé), orchideje, gerbery, bambusové výtvory a mnohé další. Nejlepší je se podívat na fotky. Je to krásný pocit moci koupit tady 500 gerber za cenu jako u nás jednu s mašlí:-) Pro zvídavé, ano chtěl jsem Kačence koupit náruč růží, ale odmítla to, že se s tím nebude tahat, tak jsme si alespoň dali něco dobrého sladkého z místní pekárny. Plynule jsem se přesunuli do zeleninového trhu, který byl taky super, ale na kytky opravdu neměl.

Dále jsem se si vyhlídli jednu malou restauraci a dali si něco k jídlu, opět mě to zthajštili a přinesli místo nudlí polévku (mají to sice napsané anglicky, ale vůbec tomu nerozumí), bylo to ale dobré.

Následovalo zase něco více pro mě a to obrovský nelegální trh převážně z elektronikou, kde se fotit mohlo jen na tajno. Dalo se tady sehnat téměř vše a to za rozumné ceny, hlavně tam měli tuning pro auta (každý má v tuktuku mnoho repráčků, nálepek, odrazek, svítidel, ...), vysílaček, pirátských dvd, mobilů, kabelů atd. Přestože byli vidno, že tam není nic legální, tak tam chodili policisté a obléhali stánky s těžce lechtivými DVD a vypadali spokojeně. My jsem si zakoupili jen 3-in-1 auto mp3 player s fm modulátorem samozřejmě s dálkovým ovladačem (usmlouváno na 160B), díky kterému budeme moci poslouchat mp3 i v našem autorádiu, No, líbilo by se tam snad každému;-)

Následně jsem se pokoušeli najít Wat Traimit, nebylo to lehké a cestou jsem potkali ještě obrovskou krytou tržnici s úplně vším (opravdu úplně vším). Celou jsme projít nestihli, ale i tak to byl zážitek vidět, co se všechno vyrábí. Dali jsem si kávu a juice a došli za vydatné pomoci místních k Wat Traimit. Ten byl bohužel zavřený a v opravě, jen jsme tedy prošli přilehlé budovy a šli zpět k lodi.

Vyzvedli jsem si batohy a šli se s mírně sevřeným žaludkem podívat do cestovní kanceláře, zda nás odvezou. Naštěstí vše dopadlo dobře a i přes otrávené obličeje jsme asi po hodince čekání nastoupili do autobusu. Ještě nás překvapil veškerý zákaz fotografování a natáčení autobusu, ale jinak již bylo vše v pořádku. Krásný autobus se super sedadly, obrovské místo na nohy, deka a příjemné zastávky.

Výběr z fotek najdete tady.

17. den "Kurz vaření"

2009-07-26T12:56:00.004+02:00

Dnešek je poslední den v Chiang Mai, večer se přesouváme autobuskem do Bangkoku a poté dále na jih na ostrov Ko Samui.

Jelikož asi všichni víte o tom, že řada vařím, rozhodli jsme se s Honzíkem pro absolvování kurzu thajské kuchyně. Já jako kuchař začátečník, Honzík jako můj fotografický a kameramanský doprovod. Z nepřeberné nabídky kurzu jsme vybrali školu The Best Thai Cookery School, která nabízela výuku pro nás nejlepších jídel.

Asi po půl desáté nás vyzvedl mikrobusek, kuchař (a řidič zároveň) si od nás vzal potvrzení a jeli jsme pro další vařeníchtivé turisty. Tam nás kuchař tak trochu zaskočil, protože, jakmile přivedl další slečnu, obrátil se na nás s tvrzením, že nejsme nahlášení a že musíme ven. Chvilku jsme na něj zmateně koukali, pak se mu snažili vysvětlit, že jsme řádně zaplatili. Naštěstí se ozvala další turistka, která asi prokoukla kuchařovu zmatenost dříve než my a vysvětlila mu, že my jsme nastoupili již v předchozím hostelu. Kuchař se rozřehtal na celé kolo, plácl se do čela naskočil do auta a odvezl nás na místní trh. Ani jsme nebyli moc překvapeni, když zastavil u toho našeho trhu (asi tak 3 min od našeho hostelu), protože již dříve jsme viděli, že tam jezdí většina kuchařských kurzů.

První část bylo tedy představení základních ingrediencí thajské kuchyně od vajíček, zeleniny, přes houby, rýži, kari pasty až po ryby a česnek. Kuchař nám říkal spousty tipů, jak poznat čerstvé ingredience, jak je vybírat aj. Musím říci, že jsem z té přehršle informací byla trošku zmatená, hlavně ze vší té zeleniny. No uvidíme. Pak jsme ještě chvíli čekali než kuchař nakoupil nějaké další suroviny pro vaření, Honzík mezi tím skočil do hostelu pro stativ a nabíječku na kameru a pak už jsme naskákali do dodávky a byli odvezeni asi 20 km za Chiang Mai. Místnost pro vaření byla otevřená avšak zastíněná se spoustou stolečků do čtverce. Kazdy měl k dispozici vlastní plynový vařič a stoleček na přípravu. Honzík naaranžoval kameru (pro případ, že bychom něco zapomněli, máme to nahrané), já se navlíkla do zástěry a hurá na to.

Prvním jídlem byla kokosová polévka s kuřetem. Sice jsme se toho trošku báli, protože třebas místní specialita Tom Yam nám vůbec nechutná, ale nakonec to bylo moc dobře a polívka nám oběma moc chutnala. Vaření fungovalo asi tak, že kuchař vždycky řekl, co a jak, a pak nám říkal, jak máme nakrájet zeleninu, co přihodit do hrnce, jestli míchat nebo ne atd.

Potom následoval sled dalších receptů, tipů a rád např. jarní závitky a omáčka k nim ,banánové rolky a kokosové mléko (ty byly boží), příprava jasmínové rýže, příprava lepkavé rýže, papaya salád, rýže s mangem aj. Při této části jsme se většinou jenom dívali, případně pomáhali jednotlivé (třebas každý si vyzkoušel ubalit jarní závitek a banánovou rolku).

Pak už nastalo to opravdové vaření - já jsem chtěla vařit červené curry s kuřetem, zeleninu sweet and sour a opilé nudle. Recepty vám zatím prozrazovat nebudu, vyzkouším to doma a pak to najdete na mém blogu (http://korenizivota.blogspot.com).

Asi největším zážitkem bylo vaření opilých nudlí, kdy nám kuchař na zeleninu nalil vodu, díky čemuž po vhození na pánev vyšlehl obrovský plamen (dle fotek jsem měla absolutně největší). Pak už nás čekalo jenom ochutnávání všech výtvorů. Nutno říci, že my jsme s Honzíkem měli co dělat, abych všechna ta jídla snědli. Nedokážu si představit, že by to někdo musel sníst sám. Všechna jídla byla naprosto super- já jsem se zamilovala do červeného curry, Honzík byl nadšený že sweet and sour zeleniny s kuřetem.

Pak přišel ještě kuchař a ukázal nám jak otevírat a jíst nejrůznější druhy exotického ovoce. To jsme fakt ocenili, protože ho tu mají hodně, ale my jsme moc nevěděli, jak na to, takže jsme ho zatím moc nekonzumovali. Od této chvíle ale kupujeme hlavně rambutan a takovou fialovou potvůrku (zapomněla jsem název). Mňam.

Na závěr nám kuchař předal certifikáty, my jsme si ještě koupili nůž a poté už nás odvezli zpátky k tržnici.

Skočili jsme ještě do 7/11 pro vody na cestu, vysprchovat se na hostel a na tržnici pro ovoce a kousek kuřete. Pak už pro nás přijel taxík, který nás dovezl k autobusu do Bangkoku. Do autobusku na obrázku z cestovky měl teda dost daleko, řekla bych taková docela stará kraksna, ale za to tu bylo dost místa na nohy. Cestou mě naštvali ještě jednou, když zastavili u takových těch pro turisty zařízených odpočívadel, kde si nedáte k jídlu absolutně nic, protože mají nasazený ceny jak blázen. Navíc co se týče jídla v Thajsku opravdu nekoupíte náš chleba, nebo housky. Všechno to jsou buď toastové chleby nebo pečivo na sladko. Thajci to ještě s oblibou doplní medem a takovým rádoby salámem a je hotovo. Přiznávám se dobrovolně, že občas zatoužím po chlebu se sýrem. Sýry jsou tu neskutečně drahé - dováží je z Francie. Kousek (asi 15 dkg) stojí asi 300B, což je pro porovnání tady celý talíř mořských plodů i s velkým rybím filetem a to prosím v docela dobré restauraci.

Výběr z fotek najdete tady.

16. den "Neposlušná motorka"

2009-07-24T03:04:00.005+02:00

Dnešní hlavní ranní úkol byl nahrát fotky na záložní DVD (začal již v 7:20). Ukázalo se to jako poměrně komplikovaný a drahý problém. Počítač v hostelu neuměl vypalovat DVD a ostatní provozovatelé chtěli mimálně 80B za DVD. Podařilo se mi ukecat jednu paní za 40B/DVD. Nakonec jsem vypálil 5 DVD a zaplatil rozumných 120B za všechno. Kolem 11 hodiny bylo vše zazálohováno, zabalili jsme batoh a vyrazili do hor, hlavně na Doi Inthanon (nejvyšší hora Thajska).

Cesta po místní dálnici ubíhala velmi rychle a motorka jela jak o závod 80km/hod. Problémy však nastaly asi po 40km, kdy začalo mírné stoupání, to se motorce nelíbilo a vyloženě se chudák dusila (to ještě nevěděla co ji čeká).

Hlad byl mocnější než my, a proto jsme se rozhodli vyzkoušet jednu z restaurací podél silnice. Trefili jsme se přímo do černého, krásná restaurace a příjemná obsluha. I když že začátku to tak nevypadalo, neměli Pad Thai a rýže a polévky bylo jediné co uměli. Objednali jsme si rýži s masem (s nějakou omáčkou) a čekali. Za chvíli nám donesli hrneček s ledem, vodu a voňavou polévku (kterou jsme si neobjednali). Po chvíli váhání, zda je to omáčka, polévka, nebo něco jiného nám místní pan poradil, že je to polévka a na rýži to lit nemusíme (což bychom jinak asi udělali). Snědli jsme ji a hned dostali nášup a k tomu přinesli naše hlavní jídlo. Opět famózní a hlavně nejlepší na konec, konečná cena včetně všeho pro dva 50B! :-)

Nás první turistický cíl byl vodopád Mae Ya patřící k nejkrásnějším v Thajsku. Bohužel jsme minuli jednu šipečku a "hodný" domorodec nás poslal úplně špatným směrem. Po 15km a dalších ujištění od domorodců, že jedeme správným směrem, jsme to obrátili zpět a odbočku našli již správnou... Vstup k vodopádu (který se nachází asi 10km z naší hlavní cesty do hor) v podobě vstupenky do národního parku stál 100B/osoba a 20B/motorka. Vstupenka není pouze na jeden vodopád, ale do celého parku. Vynaložených peněz jsme však vůbec nelitovali, vodopády to byly nádherné, obrovské a hlavně úplně bez lidí. Tedy potkali jsme v daně části parku 2 turisty - takhle nějak bychom si představovali málo turistů ;-)

Nasedli jsme opět na motorku a vydali se z národního parku ven, abychom do něj zase za několik kilometrů zajeli (vstupenky jsme již měli) a šli se podívat na vodopád Mae Klang. Po prohlídce a krátké procházce začalo mírně pršet, tak jsme dešti ujeli a klikatými cestičkami urazili dalších 30km do pro nás posledního vstupu do národního parku. Na motorku to však již bylo moc a odmítala jet do kopce rychleji než 18km/hod, většinou 15km/hod a po rovince 45km/hod. Není nutné dodávat, že to bylo do kopce hodně často. Chudák úplně přidušená začala konzumovat takové množství benzínu, že nám v půli cesty došel. Moc jsem nevěděli, jestli se vrátit zpátky 15km ke vstupu do národního parku, nebo jet dál a doufat, že tam něco zbylo. Zkusně jsme zatřásl motorkou, podíval se do nádrže (ještě nebyla úplně vyschlá) a jeli jsme dál. Po 2km jsme se doptali na první benzínku (normální chata ve vesnici), kde však benzín 91plus neměli... Rozhodli jsme se pokračovat v cestě (zpátky bychom se už teď rozhodně nedostali), což se ukázalo jako šťastné a nakonec po mohutném kopci "benzínku" našli v nedaleké vesnici od cesty. Byla to opět chatrč, ve které měli jen flašky s benzínem, šťastní jsme od nich koupili něco přes litry, doplnili nádrž na víc jak polovinu (víc nám prodat nechtěli) a pokračovali dál. To už si motorka opravdu zoufala Nevěděli jsme, jestli nám domorodci neprodali špatný benzín bez oleje a motorka neumře úplně. Z kopce do kopce průměrnou rychlostí 20km/hod jsme s jednou zastávkou na vodopád dorazili k místu pod horou. Do zavření parku již zbývalo jen něco přes hodinu a na vrchol to bylo ještě 16km. Po zvážení stavu naší motorky a nejistoty při zavření parku (údajně se musí zaplatit ubytování 1000B/osoba a počkat do rána) jsme se vydali zpět. Zpátky byla cesta převážně z kopce, tak si motorka odpočinula a vrátila se zpět do normálního stavu (byla zase rychlík). Cesta do Chiang Mai se obešla bez problémů, jen se zastávkou na večeři a krátkou výměnou řidičů. Domů jsme dorazili kolem 20 hodiny.

Následovala krátká zastávka v hostelu kvůli vyložení věci a hurá na trh na palačinky (k našemu oblíbenému palačinkáři) a něco málo k jídlu. Jelikož se jednalo o poslední večer v Chiang Mai, vyrazili jsme na trh nakoupit nějaké dárky a suvenýry z cest. Nejvíc jsem si toho koupili sobě;-)

Fotky zde.

15.den "Cesta do hor aneb když někdo nemůže"

2009-07-21T17:08:00.007+02:00

Ráno Honzík opět vstává o něco dříve, aby stihnul překopírovat nějaké fotky a připravil je na zálohu. Jakmile odchází z pokoje, všiml si na klice zavěšených klíčů od motorky. Po bližším prozkoumání naší. Dále se dozvídáme, že jsme je nechali v zámku (spíše Honzík) a paní domací je našla - takže v pohodě:-) Asi za hodinku přichází já a jedeme na velký výlet do národního parku Doi Suthep. Cesta je to velmi nesnadná, ne pro nás, ale pro motorku. Je hodně do kopce, někdy hrozně do kopce, krásnými serpertýnami. Přestože máme zatím "nejsilnější" motorku - 120ccm, tak je to automatika a s kopcema si moc nerozumí, za to ve městě lítá perfektně. Jednou jsme ji museli do kopce i pomáhat, jinak jsme to asi ve 20km rychlosti zvládli.

První větší zastávku jsme měli v chrámu Wat Phra That Doi Suthep, kde jsme si nejprve došli na oběd - dostali jsme Pad Thai s asi stovkou krevet velikosti 5mm a trochem vepřového masa (výborné). Náhle začalo pršet a pršelo asi hodinu, různě jsme se schovávali po stánkách, přístřešcích a chrámových výklencích. Po 306 schodech s dvěma dlouhými hady jsme vylezli nahoru, zaplatili 50B za vstup (i když to pak nikdo nekontroloval) a potkali první grupu Čechů. Byly to takové dvě rodinky, které bych tipovala spíše na válečku dole na ostrovech, než na horách a v dešti. Ale co, je fajn když nás něco takhle překvapí. Prohlédli jsme si chrám od shora dolů, zprava doleva. Měl tu být nádherný výhled (až na půlku severního Thajska), ale počasí nám nepřálo. Viděli jsme pouze kousek Chiang Mai a jinak bílou kávu všude okolo. Zajímavostí je, jak bylo nalezeno místo, kde má být chrám vystavěn. Jistý král v něm chtěl uložit náboženské relikvie a proto je přivázal na hřbet posvátného bílého slona. Ten šplhal a šplhal do kopce, v místě chrámu 3x zatroubil, otočil se okolo své osy a umřel. Tak král poznal, že tu může být vystavěn chrám.

Po prohlídce jsme si ještě natajno fotili dvě malé holčičky oblečené v tradičních krojích horských kmenů, které pokaždé když je někdo vyfotil natahovaly ručičky. Další naše kroky (otáčky) směřovaly dál po cestě, projeli jsme okolo královského paláce (ten však nebyl vidět) a na rozcestí se rozhodli podívat se, jak se v Thajsku kempuje. Nutno dodat, že už tady začínala být docela zima. Po několika kilometrech, kdy motorka střídavě ukazovala, že nám dochází či nedochází benzín jsme dorazili na krásně upravené tábořiště zahalené do mlžného oparu. Trochu mi to připomnělo náš tábor :-). Chtěli jsme si dát kávu pro zahřátí, ale avizované občerstvení nefungovalo. Pán v budově (hlídač) neuměl moc anglicky, aby nám poradil, kam dál a tak jsme si prohlídli výstavku a rozjeli se nazpátek. Už bylo taky na čase, protože jinak bych ve svém letním thajském oblečku zmrzla.

Z kopce to motorce šlo mnohem lépe a tak jsme asi za hodinku dorazili do Chiang Mai a dali se naproti hostýlku oběd. Já jsem vyzkoušla místní specialitu Khao Soi (taková polévka s nudlemi, kokosovým mlékem a masem v kari), Honzík Ra Tan- pokrm se širokými nudlemi. Paní byla sice velká louda, dost dlouho jí trvalo, než nám obídek připravila, ale stál za to. Protože jsme měli ještě dost času rozhodli jsme se zajet do hojně propagovaného Království tygrů asi 10 km od Chiang Mai. Provoz na této silnici byl docela hustý, ale Honzík už dokonce vlítává mezi auta jako správný Thajec, takže jsme to zvládli v pohodě.

Vystoupili jsme před krásně upravenou budovou, která měla jakési átrium (výběh pro tygry) a okolo něj ochoz, ze kterého jste je mohli pozorovat. Hostesky u vchodu nám hned nabízeli možnost zakoupit si vstupenku, což znamenalo zaplatit 320B za mazlení s velkými tygry a 520B za mazlení s malými tygry. Rozhodli jsme se nejprve porozhlédnout a myslím, že jsme udělali dobře. I když jsme přijeli asi okolo 6 hodiny večerní ve výběhu se střídali skupinky turistů, kočky jenom ležely a nechaly se ohmatávat, občas je staff (průvodce) zatahal za ucho nebo pošimral na nose, aby udělaly nějakou pózu. Musím říct, že se nám trošku sevřelo srdíčko a bylo nám těch zvířátek opravdu líto. Nedokázali jsme si představit, jak to musí vypadat v hlavní sezóně. Holka od lístků tvrdila, že opravdu ty kočky nejsou nadopované žádnými léky, ale v tu chvíli pro nás bylo těžké tomu uvěřit. Pak se s námi ale začal bavit jeden z ošetřovatelů, dlouze a poutavě vyprávěl o tygrech i o projektu království. Turisté už odešli na večeři a tygři byli vypuštěni do átria. Hráli si spolu, dováděli v bazénku, honili se s ošetřovateli a vůbec situace byla úplně jiná než když jsme sem přijeli. Bylo vidět, že ošetřovatelé dělají svou práci rádi, že vědí, jak se kočkám chovat, co od nich čekat aj. Po povídání s Timem jsme trochu změnili názor, ale přesto jsme se rozhodli nepodporovat takovýhle byznys. Beztak máme nádherné fotky a ani nám nevadí, že se neusmíváme nad bezvládným tělem tygra.

Zbytek večera jsme strávili projížděním po nočních trzích, protože na každém mají jinou pochoutku. Opět to jistily krevety od KFG a banánové palačinky:-). Při cestě zpátky jsme se ještě stavili v nedaleké cestovce a zabookovali Kačence kurz vaření (za 750 B- supr cena). Honzík mě bude doprovázet jako fotograf a kameraman za 200B. Paní byla moc milá a když jsme ještě zjistili, že nabízejí jízdenky do Bangkoku za 300B (normálně to stojí 403B) a celou cestu na Ko Samui včetně lodi za 900B byli jsme nadšeni. Zítra koupíme jízdenky a po kuchařském kurzu vyrazíme směr jih.

Fotky k dispozici zde.

14.den "Návštěva v ZOO a ochutnávky místních specialit"

2009-07-21T04:10:00.005+02:00

Dnešní ráno nemohl Honzík ani dospat, jak se těšil, že využije počítač zdarma a přetáhne všechny fotky. O půl hoďky později jsem se tedy taky vyhrabala z postýlky a šla mu okouněním pomoct. Dali jsme dobrou kávičku a přemýšleli, jak to provedeme v dalších dnech. Nakonec jsme se rozhodli si půjčit motorku, protože k prozkoumávání je toho tady opravdu hodně.

Počítač kopíroval hrozně pomalu a tak jsme vyráželi až asi okolo 11. Cestou k půjčovně motorek jsem si koupila ananas (mňam). Od včerejška jsme měli vyhlídnutou půjčovnu Queen Bee, kde za manuál s pojištěním chtěli 120 B na den a navíc měli akci 2+1 den zdarma. Slečna byla moc milá, ukázala nám, kam všude můžeme na motorce vyrazit, ale pak nám s úsměvem na rtech sdělila, že už manuál nemají. Jedinou možností bylo půjčit si automat (taky slušná cena 150B na den). A tak jsme po několikadenní odmlce opět nasadili na hlavy helmy a vydali se pro provázek zpátky do hostelu. V Chiang Mai se očividně více krade, protože motorku musíme i zamykat řetězem (možná i kvůli tomu pojištění).

Rychlejšího dopravního prostředku jsme využili nejprve k návštěvě TAT Centra. Chtěli jsme získat info, co vidět ve městě i mimo něj, info o odjezdech dolů na jih a o kurzech vaření. Přestože slečny byly celkem ochotné, bylo to nejhorší TAT centre, kde jsme byli. Holky neuměly anglicky, o odjezdech nevěděly lautr nic a ke kurzům nás poslaly vedle do komerční kanceláře. Tak jsme se zastavili i tam, vzali pár letáčků a zamířili nejprve na vlakové a potom na autobusové nádraží pro další informace. Po dobrém a trochu pálivém obídku (pusa mi jen hořela, ačkoli jsme chtěla "trochu kořeněné") jsme se vydali do místní ZOO. Největší atrakcí je párek pand, kterým se nedávno narodilo malé panďátko. Zaplatili jsme 100B za každého + 10B za parking motorky a šli se juknout na ptáčky, gibonky (takové ty opice s dlouhýma rukama, co milujou věšení se za ně), 1 slona, 1 nosorožce, 2 velboudy, 3 žirafy, 1 bílého tygra aj. Zoo to byla poměrně rekonstruovaná, většina pavilonů byla moderní, ačkoli se to Honzíkovi moc nezdálo. Procházeli jsme se hezky terénem, nahoru dolů (většina thajců se vozí takovými autobusky, které ani nezastavují u výběhů) a kochali se zvířátky. Jenže pak nás vytočili poprvé - za mořské akvárium 520B/osoba (se asi bouchli do hlavičky). Šli jsme tedy dál a tam nás vytočili a hlavně rozesmutněli podruhé. Za vstup k pandě další peníze a extra lístek. Rozhodli jsme se takovou všivárnu nepodporovat, prohlídli jsme zbytek výběhů a vydali se zpátky k motorce.

Honzík už naprosto bravůrně ovládá kličkování v místním provozu a tak jsme za pár minut stáli před obchodním centrem, kde jsme chtěli koupit DVD na zálohu fotek. Přestože to dle počtu zaparkovaných motorek vypadalo, že je centrum narvané, uvnitř to vypadalo asi jako u nás v Nových Butovicích. Spousta obchůdků byla zavřených a lidí tam bylo taky poskrovnu.Koupili jsme tedy DVD za pěkných 139 B a vyrazili na další toulky na motorce.

Večer se už přiblížil a tak se na ulicích vyrojily desítky stánkařů s jídlem. Zastavili jsme u prvního většího shluku a šli ochutnávat místní speciality. Já jsem ochutnala takovou omeletu s mušlemi (výborná) a Honzík testoval něco jako naše kynuté knedlíky plněné vajíčkem, vepřovým masem a kaštanovým pyré. Jako dezert jsme si dali klasicky banánovou palačinku, která však byla asi nejlepší, co jsme v Thajsku měli (mňam). Další zastávkou byl krásně osvětlený chrám. Honzík si hrál s foťáčkem a já pozorovala malé mníšky, kteří si hráli na babu. Chvílemi to však skoro vypadalo jako lehká forma šikany. Pokračujeme dál, objíždíme staré město po obvodu a narážíme na další trh. Nejlepším stánkem je KFG :-) (místní forma KFC - proklatě dobré kuře a krevety), ve kterém si dáváme velké smažené krevety. U posledního stánku se Honzík nechává překecat na nudle s masem (kluk s celkem dobrou angličtinou se nabídl, že mu je udělá, ačkoli nabízel jenom polívku). Za 25B jsme dostali nudle s masíčkem a 2 vody s ledem.

Po návratu do hostýlku jsme taktně vyhodili jednu slečnu od počítače, překopírovali fotky a šli chrupkat.

Výběr z fotek zde.

13.den "Jízda na raftech, bamboo raftech a slonech"

2009-07-19T14:00:00.005+02:00

Nedělní den nám zaplní výlet do okolí Chiangmai a návštěva mnoha turisticky atraktivních lokalit. Ráno nás minibus vyzvedl přímo u hostýlku (předtím jsme ještě stihli vložit článek na blog). Celkový počet účastníků zájezdu je nakonec 9 - my dva, tři sympatické Irky a rodinka typických francouzských turistů.

První zastávkou je orchidejová a motýlí farma. Hned u vchodu nám hostesky na tričko připínají květ orchideje a už se jdeme podívat, jak se to má správně pěstovat. Mají tu dva opravdu velké otevřené skleníky s různými druhy kvetoucích orchidejí. Je patrné, že ty s velkými květy úmyslně přesouvají do turisticky nejfrekventovanějších uliček (tj. při cestě na záchod). Orchideje jsou zavěšeny ve vzduchu a vláhu čerpají jen z vlhkosti. Dále se přesouváme do jakési obří klece, které říkají motýlí farma. Honzík fotí o sto šest, až nás musí vyhánět náš průvodce. Jenže ještě na poslední chvíli nás hodný turista upozorňuje na obr motýla, tak se ještě chvilku zdržíme. Nevadí, rodinka francouzů si dává kuřpauzu.

Pokračujeme asi hodinku do oblasti Mae Tang, kde nás jako první čeká rafting. Cestou nás ještě zdržela "dopravní zácpa", protože silnice se tu staví za pochodu a náklaďáček s pískem se netrefil a kupu složil přímo doprostřed jediného průjezdného pruhu. Konečně však vysedáme, převlékáme se do plavek, navlíkáme si vesty a helmy a usedáme spolu s holkama a jedním kormidelníkem na raft. Pravda, o dravosti řeky musíme již po pár set metrech pochybovat, je to spíše takový lážo, plážo sjezd s občasnými peřejemi. Dost často slýcháváme od kormidelníka pokyn "relax". Naštěstí sedíme s Honzíkem úplně vepředu, takže si užíváme i ty občasné průjezdy peřejemi a kocháme se přírodou. Holky jsou celkem komunikativní, čile debatují s kormidelníkem i s námi. Nakonec nám kormidelník ukazuje jak chodí a dělá kliky "ladyboy" (to jsou ti místní mírně zženštilí kluci), což je docela sranda.

Další zastávkou je oběd u sloní farmy. Oběd je formou bufetu, vegetariánského a nutno podotknout, že do obrázku z promo materiálu má fakt daleko. Těšili jsme se, že ochutnáme zase něco jiného, ale nakonec končíme u naší známé Pad Thai a ananasu. Alespoň se Honzík pořádně najedl, když ho držím tak zkrátka:-). Čekání na slony si krátíme hrátkami a hlazením 3letého slůňátka, které moooc rádo podráží lidem nohy. Takhle blízko jsme se ke slonovi nikdy nedostali, užíváme si toho tedy plnými doušky, natáčíme a fotíme o sto šest. Prostě bomba. Konečně se přiblížila ta nejočekávanější chvíle celého výletu - jsme posazeni na slona a vyrážíme do džungle. Cesta to byla příjemná, náš slonovod nám dopřál celou řadu terénů, od strmých cestiček, brodění řekou až po průchod hustě zarostlou džunglí, kde si slon sám prorážel cestu. Byl to pro nás fakt super zážitek.

Asi po hodince se vracíme zpátky a hned nás posílají na bamboo rafting. Název zní velmi honosně, ale ve skutečnosti je to takové splavování řeky na bambusových vorech - celkem velmi klidná záležitost. Dle našeho názoru bylo vorů na řece až moc a navíc začalo poměrně dost pršet, takže jsme za každou otáčkou vyhlíželi přístav. Náš vorař si to ale zjevně užíval a tak jsme míjeli jednu zátočinu za druhou a mokli a mokli. Konečně se objevilo přístaviště a my jsme se utíkali schovat pod přístřešek.

Irské holčiny pak zamířily do vesnice dlouhejch krků (to jsme neměli zaplaceno) a my jsme se pěšky s průvodcem vydali po silnici pro něco k snědku. Koupili jsme za 20B trs banánů, rozdělili se s frantíky a v dešti čekali na minibus. Ten nás za několik desítek minut vyzvedl, popovezl asi 2 km a pak nás průvodce pozval na procházku k vodopádu. S údivem jsme zjistili, že z auta jsme vylezli jen my dva, ostatní se rozhodli vést zadečky v autíčku. Neva. Cesta to byla příjemná, vyprávěli jsme průvodci o Čechách a vyzvídali další info. Akorát jsme nečekali, že tato procházka po silnici s občasnými ukázkami místní flóry a fauny je ta slibovaná procházka džunglí. Po několika minutách jsme dorazili k vodopádu, který byl sice mnohem menší než ty v Erawanu, ale stejně osvěžující a proto jsme se rychle převlíkli do plavek a šli se vyráchat. A hlavně nás tu neotravovaly ty malé žravé rybičky.

Vodopád byl naší poslední zastávkou. Poté nás naložili do minibusu a odvezli zpátky do hostelu. Celkově jsme si výlet moc užili (hlavně ty slony) a i když nebylo splněno vše dle původního plánu, rozhodně to stálo za to.

V hostýlku jsme využili možnosti internetu i kávy zdarma a pak se vydali do města na večeři. Cestou jsme se opět zastavili v jedné cestovce a zjišťovali možnosti a ceny kuchařských kurzů. Dorazili jsme na hlavní prostranství okolo brány Tha Pae, kde se konal nedělní trh. Od toho včerejšího se lišil jen stánky s jídlem. Já jsem si dala opět výborný suši nášup a mangový shake, Honzík otestoval banán v palačince (úplně jiné než místní klasické palačinky- spíše do anglického stylu).

Po předkrmu jsme se vydali na slavnostní pětivýroční večeři nedaleko včerejšího trhu. Milá obsluha nás už poznala od včerejška, usadila ke stejnému stolu a přinesla stejný lístek. Honzík si nejdříve nevědomky (nebo vědomky?) objednal pálivé red curry s kokosovým mlékem (not spicy, ale pálilo to jako blázen). Já jsem mezitím šla vybrat čerstvou ještě plovoucí rybu. Ta byla ale tak velká, že jsme se rozhodli dát si obě jídla napůl, takže to byla vskutku královská večeře. Rybičku nám udělali na grilu v bambusovém listí, se super kořením na způsob barbecue a přidali i kořeněnou medovou omáčku. Ryba byla natolik výborná a nesmrděla, že si pochutnal i Honzík.

Cestou zpět jsme se opět kochali nabídkou místních obchodníků. Tu náhle jsme narazili na krásný krámek s velmi širokou nabídkou kvalitních hodinek. Honzík byl unešen a vybíral a vybíral. Nakonec si za pěkný balík peněz pořídil super nové hodinky s certifikátem a to značky Rolex.

Výběr z fotek najdete tady.

12.den "Přesun do Chiangmai a balík peněz v čudu"

2009-07-19T12:56:00.005+02:00

Ráno jsme vstali časně v 7:30, dobalili zbytek věci a šli zaplatit hostel za 3 dny. Paní na nás už čekala a rovnou nám zařídila i odvoz na nádraží.

Na autobusovém nádraží kupujeme lístky za 217B na osobu do Chiangmai (2. třída). Autobus přijíždí přesně na čas a tak následuje pěkných 6 hodin cesty, které utekly dříve, než se nám vybily všechny přístroje.

V cílové stanici vysedáme a kolem nás se srocuje velký dav tuktukářů, kteří nás chtějí odvézt do centra. I přes dobrou vyjednávací sílu 5 lidí se nedostáváme pod 20B na osobu (přibrali jsme nějaké holky) a jdeme již osamozeni hledat alternativní dopravní prostředek. Během 5 minut nalézáme a zjišťujeme, že do centra jezdí autobus zdarma (ne moc často, ale jezdí). Další jede až za 45 minut, tak si jdeme dát za ušetřené peníze něco dobrého k jídlu a poté nasedáme do autobusu do centra. Vystupujeme u Tha Pae gate a začínáme pátrat, kde bychom se ubytovali. Cena, ani kvalita hostelu nás zpočátku moc neoslovila, proto si vybíráme až pátý, zato celkem pěkný pokojíček 150B/noc s koupelnou, internetem a kávou zdarma.

Neleníme a téměř hned se vydáváme prozkoumat část města. Cestou zjišťujeme, že nám došly veškeré peníze a musíme do směnárny. Vyměňujeme poslední dolary (90) a trádujeme si to dál uličkami posetými obchůdky. Cestou potkáváme desítky cestovních kanceláří, dvacítky zdravotních zařízení, stánky s jídlem, půjčovny motorek a automobilů a další. Motorky tu mají za velmi příznivé ceny (nejlevnější 80/den, s pojištěním 120/den), takže si asi nějakou zase půjčíme:-) Hlavním dnešním cílem však je najít dobrou cestovní agenturu, která by nám zprostředkovala výlet na slony a další aktivity. Při procházení městem se zastavujeme asi v pěti takových a srovnáváme nabídky. Mají výlety od jednodenních až po pětidenní a cenově od 600 do několika tisíc bátů.

Žádný výlet si zatím nevybíráme a jdeme radši na trh, který tu je opravdu obrovský a skýtá plno možností k nákupu. Neváháme a hned nakupujeme několik dárků a spolu s nimi se začínáme dívat po batohu. Mají tu opravdu krásné věci a ne takové kýče jako u našich vietnamců. Přes všechnu tu krásu však hlad vítězí a jdeme na jídlo do food marketu přímo v centru. Jídla tu mají nehorázně drahá (kolem 70B), chvíli otálíme, odmítáme předražené menu, až nám jeden klučina nabízí jiné menu ve stejné restauraci. Je méně barevné, více upatlané, ale s již normálními cenami (jídlo 40B) a slibuje navíc veliké porce. Radujeme se a objednáváme. Vybrali jsme správně - jídlo bylo bezvadné a dokonce jsem se i najedl. Mimo naše levná jídla tu však mají delikatesy jako kachna v medu, raky, královské krevety, různé ryby atd. Stačí si jen vybrat (a zaplatit).

Téměř přejedení vyrážíme na další stovky stánků, ne však s nechutí, spíše naopak (palačinky to jistí). Občas něco koupíme (sukně, tričko, lampičky, ...) a hlavně se kocháme.

Nakupování zakončené palačinkou a pohledem na hodinky nás přesvědčilo, že bychom měli vyrazit zpět do hostelu. Cesta osudu nás však zavádí do jedné menší cestovní agentury, kde se necháváme "ukecat" na jednodenní zájezd na slony, který jsme "proseděli" z 1000B na 750B na osobu. Měl by obsahovat: přívoz a odvoz přímo na hostel a všechny ostatní přesuny (v klimatizovaném voze), návštěvu vesnice s obchodem, rafting na řece, bamboo rafting (vory z bambusu), hodinovou projížďku na slonech, prohlídku farmy s orchidejemi, hodinový treking (výlet) do jungle, koupání ve vodopádu, oběd o pěti chodech a pojištění. V ceně jen není zahrnuto pití (2 velké flašky vody to však jistí). Tak uvidíme jako moc kecali:-) Horší je, že platíme výlet a zjišťujeme, že už zase nemáme žádné peníze. To byl ten dnešek pěkně drahý...

Výběr z fotek zde.

11. den "Radši se nepřejídej"

2009-07-17T16:21:00.005+02:00

I přes drobné protesty krásnější poloviny naší výpravy vstáváme v 8:30 a jdeme rovnou zapůjčit motorku na další vyjížďku. To však netušíme, jaký to může být problém...

Asi po půlhodině hledání konečně nacházíme půjčovnu motorek a rovnou se domlouváme na motorce s poloautomatickým (pro ně manuálním) řazením za 150B. Paní se zdá velmi vstřícná, hodně upovídaná a snaží se nám odpovídat na naše otázky (klasika - zámek, pojištění, pavouk na batoh). Poté co Kačka dovyplnila "smlouvu" na motorku, padla nevině vyhlížející otázka "Máte doma motorku?". Po pravdě jsem odpověděl, že nikoliv a těšil se na další otázky. Paní však náhle otočila, že nám tu motorku rozhodně nemůže půjčit a že je to hrozně nebezpečné (asi 5 minut si tam něco povídala)... Nejdříve jsme si mysleli, že je to vtip, ale nebyl. Nakonec zavolala "bosovi", že nám to nemůže půjčit. Ten přišel, nevěřícně koukal, co ta ženská vyvádí, vše nám ukázal a motorku hned půjčil. V průběhu rozhovoru jsme zjistili, že je paní hodně opilá. Uff, už jsem myslel, že zas pojedeme na kole ;-)

Vydáváme se do národního parku Si Sathalanai. Asi po 10 kilometrech jízdy konečně nacházíme doporučenou cestu podél řeky sloužící převážně pro domorodce a pro nás. Je zde totiž jedna nová "rychlostní" silnice a jedna starší stezka, po které jsme jeli. Cesta to byla báječná, v 40km rychlosti jsme prášili občas po písečné, občas po betonové cestě a občas po normální asfaltce. Cesta podél řeky byla lemovaná palmami a banánovými háji - co víc si přát. V jednom odlehlém místě zastavujeme na krátký odpočinek. Kačenka mi jde utrhnout malý banán a já se do něj s chutí pouštím. Díky jeho nezralosti chutná asi jako šiška a nedá se jíst, škoda, jedeme dál.

Další zastávka je na odpočívadle s bufetem. Jediné na čem jsme se dokázali domluvit, je, že nemají Pad Thai a že si dáme colu a sprite. Veškerá další komunikace uvázla na mrtvém bodě a zůstáváme o hladu. Za nedlouho však přijíždí vzdělaní thajci a po krátké rozmluvě nám objednávají něco dle našeho zadání: nepolívka a neryba. Čekání stalo za to a dostáváme nečekaně zvláštní jídlo (celkem dobré) - med, oříšky, fazolky, bambusoveévýhonky, nějaké maso, velký křupavý chips, citron a tajné koření. Za dvě jídla a dvě pití dáváme 55B i s díškem :-)

Asi po hodině překrásné cesty dorážíme do národního parku Si Sathalanai. Vstup opět 100B na osobu, zvenku vypadá hezky, motorka zdarma, tak jedem. Tento park, obsahující asi 50 zřícených budov, jsme si i díky motorce užili asi nejvíce. Motorku používáme jako klimatizaci a po vedrem ubíjecí prohlídce zříceniny se jdeme projed a tak trochu zchladit a pokračujeme na další:-). Nejlepší je, že k většině budov se dá dojed úplně přímo a nikdo nehubuje, že se jezdí po trávě (mimo silničky), nebo něco podobného, zastavit se dá taky úplně všude. Mimochodem taky tam bylo spousty ptáků (volavky a podobný), motýli a thajců (ti uklízeli park).

Již se odpoledne krátí a tak vyjíždíme z parku a jedeme se podívat do blízkého okolí na vyhlídky do kraje a další staré chrámy. Kolem páté se vydáváme na cestu zpět, ale bedlivě sledujeme, kde bychom zase odbočili, protože se nám domů ještě rozhodně nechce. Bereme hned první značku k muzeu s hrnčířstvím a jedeme tentokrát rýžovými poli za super slunečního svitu. Muzeum otevřené, 50B, žádné finty nefungují, jedeme tedy dál. Další cedule, kterou potkáváme je jeskyně. Bereme. Bylo nám vcelku jedno, kam jedem - bylo nádherně a hrozně jsme si to užívali. Ani nám nevadilo, že jsme jeli asi 30 km a žádnou jeskyni nenašli (už jsme ji ani moc nehledali). Narazili jsme však náhodou na velikou biofarmu, kde pěstovali hlavně hnědou rýži. Vstup byl nečekaně zadarmo a mohli jsme si všechno pěkně prohlédnout. Pokukováním jsme se zdrželi asi hodinku, což byla akorát doba kdy zavírali. Ještě jsme se jeli podívat na přilehlé orchidejové skleníky a letiště.

Odbočka k motorce: opět poloautomatická 4 stupňová, tentokrát s šlapkou na nastartování, ale hlavně žrala nějak míň - je to krásný pocit, když člověk jeden na rezervu, koupí litr benzínu (v zapadákově za 36B) a má zas půlku nádrže:-)

Zpět do Sukkhotaje dorážíme kolem 8 večer, dáváme sprchu, Kačka bere kolo pro dva (spíše pro dvě malé děti), které máme u hostelu, já motorku a jedeme do města.

Vrácení motorky naštěstí proběhlo již bez problémů. Z mírným odporem kola vezu sebe i Kačku na internet (opravdu to bylo spíš pro malé děti a kolu se to moc nezdálo). Následně jdeme na nejhorší (cena/výkon) jídlo v Thajsku přímo ve vyhlášeném nočním trhu a pak si spravit chuť na palačinky. Pozn: Hladový po nedobré večeři velikostně pro vrabce nadhazuji do pléna, že bych si dál ještě palačinkový nášup (15B). Nepochopen a hladov dostávám odpověď "Radši se nepřejídej.", beru tedy Kaculinku, kola a šlapu zpět.

Fotky k dispozici zde.

10.den "Královské město Sukkhotaj"

2009-07-16T14:12:00.009+02:00

Ráno jsme se v našem krásném pokojíčku probudili něco okolo 9:30. Honzík se hned po probuzení vrhl na své pda, aby dobyl nezbedné mimozemšťany. Hned jak se tak stalo, dali jsme se dokupy a vyrazili na autobusek, který nás zavezl do starého města. Cesta to byla poměrně dlouhá a tak jsme se kochali okolím. Na konečné jsme si vypůjčili kola a vyrazili k hlavní bráně parku. Kola byla taková ta klasická, výletní, připadali jsme se jako na lázeňské promenádě. Akorát košíček neměla, protože tu mají špatný zkušenosti se zlodějema a místní policie přikázala košíčky z kol sundat.

Před hlavní bránou dostává Honzík hlad a navíc sháníme vodu a tak se nedivte, když se necháváme ukecat veselou paní a usedáme na ovocné shaky a jídlo (Honzik je konzervativec - voli klasické nudle, Kačka riskuje svůj holý život a dává si pálivé curry). Po dobrém se vydáváme do útrob historického parku, který byl s velkým přispěním organizace UNESCO upraven do krásné podoby. Ruiny starých chrámů byly vyproštěny z džungle, všude je upraven anglický trávníček a cestičky okolo chrámů jsou upraveny pro cyklististy a motocyklisty. Navíc jsme si vážně užívali příjemného klidu, který tu vládne v období mimo turistickou sezónu a dodává starým ruinám úctyhodnou atmosféru.

Sukkhotaj je bývalé kráslovské město, které vystavěli dva generálové poté, co khmérská říše byla na ústupu. Dokonce se i domluvili, že vládnout bude jenom jeden (což je podle mě neuvěřitelné) a Sukkhotaj se postupně hodně rozrostla. Nejúspěšnějším králem byl pak nejmladší syn toho prvního generála (omlouvám se, ale to jméno je strašný), který byl velmi osvětový. Seznámil Thajce s buddhismem, zavedl thajské písmo a zval do kraje čínské hrnčíře, čímž poskytl chudým obyvatelům další způsob obživy. Další vládci se už ale zabývali jen náboženstvím a vliv Sukkhotaje postupně uvadal.

Prohlédli jsme si všechny památky, díky neskutečnému vedru propopotili kompletně veškeré své oblečení a asi po 4 hodinkách se vydali zpět. V restauraci jsme se osvěžili shakama a pro změnu jídlem, vrátili kola a nasedli na autobus zpět do města. Oba jsme se hrozně těšili na sprchu, která nám vrátila alespoň trochu energie. Přesto jsme zvolili ještě chvilkový odpočinek. Honzík při zabíjení UFO a Kačka při knížce.

Jakmile sluníčko kleslo o něco níže, půjčili jsme si od paní domácí kola (jsou zdarma v ceně ubytování) a vydali se do města. Za mostem se konal místní trh se zeleninou a ovocem a tak se Honzík vrhl na trhovkyni a přinesl mi vítězoslavně trs banánů. Celkem dlouho jsme objížděli městečko, abychom našli internet a mohli vás konečně po třech dnech zase informovat.

Fotky zde.

9.den " Prohlídka městečka Ayutthaya a další přesun"

2009-07-15T15:28:00.001+02:00

Dnešní ráno nás probudilo třískání nádobí, které se ozývalo odkudsi z ulice. Nás pokojíček byl zřejmě situován přímo nad zdejší "myčkou". Thajci myli nádobí pečlivě, zuřivě s ním třískali a hlasitě si u toho povídali, dle délky trvání muselo toho nádobí být aspoň dvě tuny.

Naštěstí jsme měli v plánu vstávat brzo, abychom zjistili, jestli během dneška stihneme prohlídku Ayutthaji a přesun do Sukkhotaje. Vyšli jsme tedy na ulici, která byla podstatně klidnější než včera večer a vydali se hledat nějaké informace. V jedné místní kanceláři, která se vydávala za informační centrum pro turisty (pyšní se licenci T.A.T.) jsme zjistili jízdní řády vlaků a autobusů a také jejich cenu, která nás však nemile překvapila. Požadavek zněl 500B pro jednoho při cestě 2. třídou. Rozhodli jsme se o tom tedy popřemýšlet a vydali se zpět k hostýlku vystěhovat pokoj a pronajmout si kola. Batůžky jsme si nechali uložené v chodbě a už jsme kličkovali v hustém provozu směrem k historickému parku. Počasí se od rána velmi změnilo a tak na nás místo deště dopadaly sluneční paprsky a celé okolí se zahalilo do neskutečného dusna. Co se týče kol byla to takové staré mašinky bez přehazovačky s příšerným stojanem, za to ale s košickem, takže jsme si věci pohodlně vozili před sebou.

Jen stručné info k městečku:

Ayutthaya je bývalé královské město, které v roce 1685 mělo více než milión obyvatel (asi 2x víc než v té době Londýn) a žilo především z čilého obchodního ruchu. Město bylo tak bohaté, že panovníci stavěli obrovské, honosné chrámy a paláce, které prý zářily až do vzdálenosti tří mil. Pak bylo ale v roce 1767 město vypleněno barmskými vojsky a od té doby pustlo a zarůstalo džunglí. Dnes má sice díky pravidelnému sekání džungle útrum, ale přesto se v rozlehlých parcích nacházejí jenom ruiny.

První zastávkou byl vchod do Wat Ratburana, kde po nás požadovali 50B za vstup. Kdybychom ruiny chtěli vidět všechny dají nám to prý za 250B. Protože to fakt byly dost ruiny, které navíc byly krásné i zvenku, rozhodli jsme se, že pojedeme nejprve ke královskému paláci a pak uvidíme. Tak jsme se tak jeli, kochali se pohledem a mířili za věžičkami kdesi v dálce. Najednou ejhle koukáme, že vůbec netušíme, kde jsme a protože nás fakt sužovalo vedro, došel Honzík do 7/11 pro vodu a zeptat se kudy dál. To jste lidi neviděli, jakou zábavu tím Thajcům způsobil. Oficiální mapu Ayutthaji obklopilo asi 6 hlav (víc hlav, víc ví) a dohadovali se, kde se to vlastně na té mapě nacházíme (trvalo to asi 20min). Nechápu, proč vydávají mapy, ve kterých se nevyznají ani místní, natož pak turisté. Nakonec nás vysvobodil nějaký pán v autě a poslal nás směrem na věžičky.

Chrám se jmenoval Wat Chaitwatthanaram a zase to byli jenom ruiny, před kterými měli postavený plot a výběrárnu peněz. Tak jsme si to hezky natočili zvenku a obešli to z druhé strany, kde byla nehlídaná stezka. Nafotili jsme chrám i z druhé, fotogenictejsi strany a vydali se zpátky přes most hledat královský palác. Tentokrát nás už naše kola neomylně dovezla ke třem pagodám (nikoli táborákům, jak by si někteří mohli myslet, ale takovým věžím). Tady si Kačka vzala foťák, zaplatila 50B (Honzík dál místo toho přednost posezení v klidném stinném altánku) a šla to všechno zdokumentovat. Pak jsme se šli juknout ještě na velkou sochu sedícího buddhy v budově hned vedle a pokračovali vesele dál.

Cestou jsme narazili na místní extra super dopravní prostředek -slony. Jeli jsme vedle nich, točili, fotili - bylo fakt krásný sledovat tahle impozantní zvířata, jak se procházejí po okolí ruin. Na takové místním sloním nástupišti jsme pak objevili malé slunatko, které jsme si oba pohladili:-). Následovala projížďka po cestičkách historického parku a focení místních kras. Ještě jsme chtěli zamířit do místního centra pro výzkum historie, kde měla být extra zajímavá multimediální výstava historie Ayutthayji, ale cestou jsme potkali opravdové T.A.T. centrum (info pro turisty). Tady nás moc hodná slečna vybavila jízdními řády, mapkami a letáčky. Byli jsme mírně překvapeni, když jsme se dozvěděli, že cesta busem stojí normálně asi 230B, nikoli již dříve zmiňovaných 500. Hrůza. Protože jsme ale opravdu měli v plánu se přesunout, museli jsme se rychle vydat na zpátek, vrátit kola, sebrat batůžky a najít tuk-tuka, který nás odveze na velmi vzdálené autobusové nádraží. Při cestě zpět jsme však zjistili tragédii. Honzík si v TAT zapomněl svůj nejoblíbenější klobouček a bohužel už nebyl čas se pro něj vrátit. Takže teď máme období smutku.

Autobusové nádraží byla taková budka s několika sedadly, koupili jsme lístky a čekali. Autobus měl sice pár minut zpoždění, což bylo v tom vedru vražedné, ale naštěstí byl klimatizovaný. Cesta do Sukkhotaje trvala 6 hodin. Hned jakmile jsme vysedli, ujal se nás tuk-tukář (takový divný, retardovaný až jsem se ho trošku bála). Na pomoc mu přispěchal druhý, který vypadal sice normálněji, ale také mu nějaká nemoc sužovala obličej. Ten nám ale nabídl, že nás zaveze do úplně nového hostelu za 200 B na noc a tak jsme souhlasili. Tuk-tuk projížděl temnými uličkami, až mě mrazilo, nakonec ale zastavil u moc hezkého domečku, ukázal nám krásný, čistý pokojíček a tak jsme si plácli. Myslím, že jsme v New City Guesthouse první zákazníci. Ještě jsme si vedle došli na véču a pak šli odpočívat po náročném cestování.

Fotky zde.

8.den "Thajská masáž a přesun do Ayutthaji"

2009-07-14T15:23:00.000+02:00

Dnešní den pro polovinu naší výpravy začíná již v časných raných hodinách několikanásobnou cestou na toaletu. Já si však v pohodě spím až do zvonění budíku. Asi v 10 ráno se Kačenčin stav trochu uklidňuje a můžeme v klidu vstát a začít balit i když venku prší. Abychom předešli případným dalším střevním potížím dáváme si jogurt s živými kulturami (Activii) a jdeme pro krásné vyprané a voňavé prádlo (kg/20B).

Dnešní hlavní cíl je najít kvalitní thajskou masáž, o které všichni tolik básní. Po chvíli vybírání masážních salónu volíme profesionální certifikované "středisko" přímo s certifikáty od Wat Po - sice patří mezi dražší (150B/hodina), ale asi i mezi lepší. Usedáme na připravené pohodlné kožené sedačky a čekáme až přijdou masérky. Asi po 5 minutách jsme odvedeni do čisté místnosti se 3 podložkami. Dvě rovnou obléháme a za chvíli přicházejí dvě sličné masérky (Kačka dostala tu hezčí). Poté se začínají dít věci...

Začíná to poměrně nevině, ale potom se do nás holky pořádně opřeli, nevěděli jsme, jestli se máme bránit, něco jim říct, nebo je to v pořádku. Drželi jsme, hrozně s námi cloumaly, tlačily na svaly, kosti, protahovaly, masírovaly i hladily. Osobně jsem si myslel, že mi opravdu něco udělají (minimálně nějaké modřiny). Největší maso bylo když nám na konci skočily na záda a téměř celou vahou tlačily. Přesto, že to vypadalo jako něco hrozného, tak to tak nebylo a po masáži jsme se cítili moc dobře a ještě dostali energy drink. V každém případě to byl zajímavý zážitek:-)

Po masáži jsem si nechali doporučit restauraci Jolly Frog (všechny vypadaly zavřené). Restaurace je to krásná a ceny mají velmi příznivé (moje milé Pad Thai za 30B). Objednáváme si nudle a rýži a k tomu 2x banana shake s mlékem. Jelikož to bylo hrozně dobré, tak si ještě dáváme kávu a já palačinku (s ananasem, banánem a kokosovým mlékem za 40B). Káva výborná, palačinka hrozná. Trošku přestává pršet, tak jdeme platit a přichází milé překvapení, platíme vše bez palačinky a kávy - asi věděli, že je velmi nedobrá:-)

Cestou pěšky na autobusové nádraží se ještě stavujeme v masérně pro moje zapomenuté brýle. Cesta trvá asi půl hodinky a stíháme ještě vyměnit dolary a dojít si v bance na krásné privátní záchody. Na nádraží se dáváme do řeči s jedním policistou a dozvídáme se, že plánovanou cestou přes Suphanaburi do Auytthaji se již dnes nedostaneme a musíme jet přes Bangkok. Nasedáme do prvního autobusu a tentokrát bereme 2. třídu (95B), čímž jsme dohromady ušetřili krásných 8B oproti minulé :-) Cestou nám pouští thajské videoklipy, Kačka čte dívčí román pro náctileté a já koukám (na všechno).

V Bangkoku na nás počkala průvodčí a ochotně nás dovádí k našemu autobusu do Ayutthaji (bylo tam minimálně 500 autobusů a nepočítaně nástupišť). Takhle velké autobusové nádraží jsme ještě neviděli.

Ještě nás slečna dovedla na toalety a ukázala krámky, kde jsme nakoupili nějaké zásoby na cestu a jedeme. Do Ayutthaji přijíždíme asi po 1,5 hodinách cesty, což bylo dříve než jsme chtěli (ani jsem nestihnul zničit moc ufonů). V Ayutthaje nás hned odchytává tuktukář a chce nás odvést do anonymní uličky, kde bydlí všichni turisté. S díky odmítáme a jdeme těch 500m po vlastních nohou. Cestou zkušeně očíháváme hostely a hledáme ten, který by byl za rozumnou cenu. Naštěstí jsou zatím všechny plné a náhodou potkáváme sympatickou stařenku, která nás zavádí do vlastního hostelu, kde nám nabízí pokojíček za 160B/den pro dva (zatím nejlevnější). Pokojíček se nám líbí a tak tu zůstáváme (mají tam i elektrické zásuvky a pěkný větrák). Teda vlastně jsme si pokojíček nechali vyměnit (blíže k toaletám). Jen odkládáme batohy a jdeme si dát jednou Pad Thai ve stánku. Kačenka znenadání dostává ohromnou chuť na pivo. Nalézáme restauraci s wifi, kde si voláme s Vitou pres skype a píšeme s Davídkem pres icq:-) Na pivu jsme byli dnes poprvé, protože je v Thajsku poměrně drahé, stojí kolem 80B - jedno nám tak stačí dohromady a jdeme spokojeně spát.

Výběr z fotek najdete tady.

7.den "Výlet po železnici smrti do Namtoku"

2009-07-13T16:21:00.003+02:00

Ráno jsme si přivstali (byla to hrůza) a už v devět vyrazili z domečku. Dneska jedeme vláčkem po železnici smrti do Namtoku. Cestou se ještě stavujeme doplnit zásoby vody v Seven eleven (takový thajský Albert) a nejkratší cestou jdeme (pěšky) na nádraží. Nádraží v Kanchanaburi je opravdu hezké a dokonce asi i vyhrálo nějaké ocenění. Naše nadšení z nádraží opadá hned v zápětí. Lístek nestojí dle knižního průvodce avizovaných 17B, ale rovnou stovku pro jednoho. Řeci o studentech a prosby o slevu jsou marné. Lístky kupujeme i přesto a těšíme se na výlet (mírně otrávení). Jak jsme v zápětí zjistili, tak od prosince 2005 je cena pro cizince oněch 100B a pro thajce zdarma, alespoň máme místenku do 3. třídy... Aby toho nebylo málo začíná pršet, vlak má zpoždění téměř hodinu a Kačenka navštěvuje ošklivou toaletu na nádraží za neskutečně 5B (vydřiduši, všude jinde to mají zadarmo). Protože na nádraží při čekání byla opravdu nuda, zabavili jsme se alespoň pozorování thajských školních výletů, zejména úlisných thajců s velmi nevkusným stylem (pusu natřenou rtěnkou, extrémně upnuté džíny, hrozně brýle a to vše korunovali dámskou kabelkou).

Cesta vláčkem je poměrně pěkná, ale díky deštivému počasí a krásných dnech na motorce si ji neužíváme, tak jak o ní básní průvodce. Za nedlouho (něco pres 2 hodinky) se ocitáme v málem městečku Namtok. Díky velkému zpoždění vlaku bohužel nezbývá čas na prozkoumání všech pamětihodností a musíme spěchat, abychom stihli poslední vlak zpět. Bereme proto taxi a za 10B odjíždíme k moc pěkným vodopádům Sai Yok. Ještě stihneme vyšplhat do nedaleké jeskyně, dát si dvě výborné palačinky s banánem, trošku pokoukat a honem na taxi zpátky k vlaku. Na nádraží kupujeme zpáteční lístky a vyrážíme do Kanchanaburi. Cestu si krátíme dopisováním blogu, koukáním z okýnka a hraním hry ufo (zničil jsem tři létající talíře a asi 12 mimozemšťanů).

Za dvě hodinky vystupujeme v Kanchanaburi a stavujeme se ještě na místním tržišti, kde si Kačka nakupuje velkou zásobu strašně dobrýho suši. Takové jsme ještě nejedli - u nás to všechno trošku smrdí po rybině, ale tady je to naprosto perfektní. Nejlepší je cena - 5B za kousek (vzpomněli jsme si na Londýn, kde cena byla stejná, jenom ta měna se mírně lišila). Za 25 Kč si Kačenka nakoupila pěknej balíček na večer a vyrazili jsme do hostelu. Po sprše a krátkém odpočinku jdeme na večeři a na internet. Nakonec úspěšně nacházíme i místo, kde nám vypálí DVD jako zálohu foteček (disku sice důvěřujeme, ale znáte to "důvěřuj, ale prověřuj".

Výběr z fotek je umístěn zde.

6.den "Národní park Erawan"

2009-07-13T16:10:00.002+02:00

Na dnešek jsme si naplánovali výlet do národního parku Erawan, který leží asi 65km od Kanchanaburi a je význačný především krásnými vodopády. Z postýlky jsme se proto vyhrabali celkem brzo (v 9 :-)) a vyrazili do půjčovny pro motorku. Tentokrát už jsme od půjčovny neodjížděli přískokama, ale celkem plynule. V 7/11 jsme doplnili zásoby vody a toastů a po silnici 3199 zamířili k parku.

Cestou jsme se kochali krásnou přírodou, helmy jsme už měly vychytané a mohli jsme to fičet i 70km/hod. Asi ve 3/4 cesty Honzíka pro změnu přepadl hlad a tak jsme zastavili u odpočívadla, která se tentokrát vyskytovala mnohem řídčeji než včera. Dali jsme si Pepsi a nakonec i jídlo - nepouštíme se do žádného hazardu a dáváme si pro změnu Pad Thai.

Navigační systém do parku je celkem slušný a tak za hodinku a kousek zastavujeme před prodejnou lístků. Vstup stojí celkem 200 B za nás a 20B za motorku. O kus dál parkujeme naše vozítko, necháváme zde i helmy a jednu vodu (v Thajsku se prý totiž nekrade). Ještě mě tu odchytává parta mladých Thajcu, kteří se se mnou chtějí mermomocí vyfotit - jsme pro ně tak trošku exotická zvířátka :-).

Dále už mažeme po svých. Parkem vede pouze jedna stezka podél vodopádů, takže nemáme, kde zabloudit. Hned u prvního vodopádu se čochtají davy lidí, protože park slouží především jako rekreační místo pro thajské rodiny. Všude okolo jsou postavené takové vyvýšené bambusové rohože, na kterých se pořádají pikniky, nebo se prostě jen tak odpočívá. Největší atrakcí jsou všežravé opičky, které hbitě seskakují z okolních stromů a okrádají výletníky o všechno, co není bedlivě střeženo. Udělali jsme několik fotecek a radši utíkáme od těch davu.

Za vodopádem začíná oficiální stezka, nesmí se tu pořádat žranice a párty, tak je tu o něco větší klid. Postupujeme směrem vzhůru a vlhkost vzduchu začíná být nesnesitelná. Trička už máme úplně mokrá a tak se u pátého vodopádu převlékáme do plavek a nadšeně skáčeme do rybníčku pod vodopádech. Je to nesmírně osvěžující a vydrželi bychom mnohem déle, ale kvůli takovým speciš rybičkám, které okusují vše, co vidí (včetně nás), Honzík praktikuje velmi netradiční plavecký styl (máchá zběsile nohama rukama kolem sebe) a je za chvíli totálně vyčerpaný.

Nandáváme tedy batoh a pokračujeme v cestě, ještě nás čekají dva vodopády. Ten 7. a poslední je opravdu krásný, i když je znát, že období dešťů teprve začíná. Není tu ale moc lidí, voda je průzračně modrá a tak neváháme a opět skáčeme do vody. I tentokrát svádíme lítý boj s rybičkama a pro jistotu utíkáme na vymleté kameny. Tady si pro změnu zahrajeme na zvířátka v zoo a necháváme se vyfotit snad se všemi Thajci, kteří tu jsou. Mají z nás nesmírnou srandu, velké pozdvižení způsobí především foto s nejtmavším Thajcem. Vypadáme asi jako černá a bílá, což parta oceňuje hurónským smíchem. Jsme rádi, že jsme někomu udělali takovou radost (i když nás to trochu mrzí, protože si myslíme kdovíjak už nejsme opálení :-)) a vydáváme se na cestu zpět, protože stezka se z bezpečnostních důvodů po 16 uzavírá. Asi aby nás nesežral tygr nebo jakési zvířectvo, které jsme pouze slyšeli - ovšem znělo to jak cirkulárka. Honzík se ještě párkrát rychle osvěží ve vodě a za chvíli už stojíme před motorkou. Při zpáteční cestě ještě zabočujeme k památníku deváté armády, kde už mají sice zavřeno, ale z kapličky na vršku je nádherný výhled do krajiny.

V Kanchanaburi se zastavujeme u mostu přes řeku Kwai, především abychom zjistili, jak nám zítra jede vláček do Namtoku. Honzík se okamžitě vrhá na trhovkyni s kokosem. Týden se na to hrozně těšil, střádal penízky a vyčkával na vhodnou chvíli .Záhy však zjistil, že není kokosové mléko jako kokosové mléko. Tohle má fakt hnusnou chuť a tak celou dobu při procházce přes most přemýšlí, jak se kokosu zbavit. Naštěstí na konci mostu je jakési tržiště, kde nacházíme něco jako odpadkový koš a vracíme se zpět. Uhýbáme se vláčku a na tržnici nakupujeme barmské cigarety pro Jindru.

Domů už to máme jenom kousek, zastavujeme se tedy na večeři, Kačenka si dává ryzí s red curry a kokosovým mlékem a Honzík testuje polévku John Tom Yam. Prý je to místní specialita a všichni o ní básní, ale já už vím, co mi na tržnicích tolik smrdí. Hrdinně to sice sní, ale myslím, že příště se zase pokorně vrátí k Pad Thai.

Večer jdeme ještě na internet, zkoušíme psát Madle a Jindroj, ať přijdou na net, ale jsou to lenoši a pečou na nás, tak alespoň vytřídíme fotky a vložíme další článek.

Tady máte další fotky.

5. den "Motorkové toulky po okolí Kanchanaburi"

2009-07-13T15:55:00.003+02:00

Ať se stalo co se stalo, dnešní ráno nebylo. Teda bylo ale celé prospané :-) Vzali jsme tedy dnešní den trochu jako odpočinkový (původně). Hned po ránu jsme dali hlavy dohromady a dohodli se, že pojedeme na výlet do krajiny. Kačka navrhovala kola, já samozřejmě motorku. Po úmorné cestě k půjčovnám (asi nejteplejší den co tu jsme) bylo rozhodnuto a i přes kladný vztah ke kolu vyhrála motorka. Po chvíli rozhodování a zjišťování jsme vybrali starší pár, který vlastnil asi 10 motorek (skútrů). Pán udal cenu 200B na den, po chvíli váhání, rozmýšlení a asi 10 dotazech (o spotřebě, tankování, pojištění, atd) jsme nekompromisně usmlouvali cenu 300B na dva dny se zámkem, helmama a pavoukem na batoh (stahovák). Co se týče pojištění, tak i přes ujištění, že je v ceně - nebylo. Nakonce jsme se dohodli na dodatku ke smlouvě, kde jsme dopsali zmínku o případě nehody se spolúčastí 500B.

Pán mi dal krátkou instruktáž v thajštině, jak ovládat poloautomatickou čtyřstupňovou motorku a litr benzínu. Moc jsem to nepochopil, ale po chvíli jsme úspěšně vyjeli a cestou se to doučili...(hrc prc, asi tak 10krat rána do hlavy - to se Honzík učil řadit).

Konečně jsme vyrazili do Tiger temple, kde měli být k vidění tygři a možnost je i nakrmit. Nápomocna nám byla amatérsky nakreslená mapka s amatérskými nákresky paní od motorek. Asi po hodině jízdy jsme hledání ukončili a odbočili vlevo z hlavní silnice. Naštěstí nám to náladu nezkazilo, spíše naopak a dále jsme se orientovali už jen po místní navigaci (která je dosti zmatená).

Ted něco málo o skútříku a silnicích. Skútřík je super a máme ho moc rádi. Má moc rád, když jede na čtyřku tak kolem 80 km/hod, ale do velkého kopce radši trojku, do maximálního spíše na jedničku. Silnice jsou v okolí Kanchanaburi super a mají velkou krajnici pro motorky, takže se to dá pořádně čudit. Jen byl problém, když jsem jeli víc jak 80, tak nám odlétávali helmy (další den jsme to již vychytali). Další super věcí je odpočívadlo s hospůdkou snad na každým kilometru (minimálně nějaké ovoce). K jedné takové jsme zamířili i my. Byla to taková normální thajská hospůdka, interně jsme ji pojmenovali U Tří žen. Objednali jsme si kolu a sprite. Dostali jsem je pořádně vychlazené a pořád nám dodávali další led. Příjemná obsluha mě vnukla myšlenku dát si něco k jídlu - Phad Thai s kuřetem. V tom prostřední žena (20) vzbudila nejstarší (asi 53) a přiběhla ještě nejmladší (6) a začaly společně vařit. Byly to asi nejlepší nudle, které jsem jedl a tak jsme jim tam nechali dýžko 10B (které dostala nejmladší).

Posilnění (teda jenom já) na cestu jsem si to namířili do sloní vesnice Muang Singh. Ve vesnici jsme zaparkovali a šli rovnou do čekárny ke slonům. Cena za osobu 600B na půl hodiny se nám však zdála nehorázná a s díky jsme odmítli (usmlouvali jsme jen na 500B za osobu, chtěli jsme 500B za oba).

Kačenka se konečně odhodlala, že vezme řídítka do svých rukou. Dal jsem ji podrobnou instruktáž, kde co zmáčknout a na co šlápnout a vyjeli jsme. Asi po 20 minutách cesty (frčela asi čtyřicítkou) jsme dojeli k železničnímu přejezdu, Kačenka samozřejmě chtěla za brzdit, ale byla z těch všech páček natolik zmatená, že dupla na plyn a křičela stůj, stůj. Pak mi radši řízení zase předala.

Cesta i přes drobné nezdary v podobě končících silnic, závor a podobných nečekaných věci byla krásná a moc jsem si ji užívali. V pozdních odpoledních hodinách, kdy jsme ještě nenavštívili zatím ani jedno plánované místo, jsme si to namířili do krasových jeskyň. Osud nám však nebyl nakloněn a cedule i lidé nás posílali stále jinam. Rady typu zahněte 5x doprava nám moc nepomohly i když jsme je zkoušeli...

Nakonec, již při cestě zpět do Kanchanaburi jsem jeskyni našli a stálo to za to. Ne tolik ta jeskyně, jako spíše krásný výhled na řeku Kwai a super železnici. Začalo se pomalu stmívat a tak jsme si to namířili domů. Jeli jsme však již jako ostřílení motorkáři, občas zatroubili (omylem jako každý) a většinou jezdili na správné straně (v levo) a ne v protisměru.

Měl jsme hrozný hlad a tak naše cesta mířila rovnou na noční trh. Nejdříve jsme zakoupili naše milované ananasy a pak já, jako odvážný tester zakoupil 6 kousků jarních závitků. To se ukázalo jako blbost, protože nebyly vůbec dobré a určitě tak nemají chutnat (takové přefritované suché nic smrdící po rybě). Hrdině jsem to však vše snědl - sám. Kaččence se z těch všech smradů udělalo blbě a ani jahodový shake to nezachránil. Přesunuli jsme se tedy do normální restaurace, kde to tolik nesmrdělo, ale moc to nepomohlo...
Poslední zajímavá věc byla návštěva internetové kavárny, kde jsem napsali blog, vytřídili fotky ale hlavně viděli obrovského švába - fakt nádhera:-)

Výběr z fotek je tady.

4.den "Nové náušničky a přesun do Kanchanaburi"

2009-07-12T16:00:00.003+02:00

Ráno se nám pro změnu vůbec nechtělo vstávat (Honzík je hrozná ochrapka). Protože nás ale dneska čeká přesun do Kanchanaburi musíme se zvednout z postele, dobalit poslední věci a vyrazit na internet vložit další článek na blog. Mezitím jsme si ještě zabookovali pokoj na předposlední noc před odletem a hurá už vyrážíme. Teda moje mylná představa. Honzíka sužuje neskutečný hlad a tak zapadáme do prvního stánku - dává si tradičně Phat Tai s hovězím masem. Moje snídaně je tradiční mix ovoce shake - mňam.

Protože máme ještě že včerejška vstupenky z Grand Paláce, které platí i v rezidenci Vimamnek Palace, chystáme se nejdříve sem. Pro tentokrát jsme změnili vyjednávací taktiku a tuk tukáři jasně ohlašujeme, kam chceme, že mu dáme max 10B a jednu komerční zastávku jako bonus. Vypadá to na oboustrannou spokojenost a proto jsme odvezeni k velké brusírně a výrobně šperků. Vypadá fakt profi, tak se jdeme juknout. U vchodu dostáváme welcome drink a ujímá se nás hosteska, která nám nejprve ukazuje dílnu a pak trpělivě čeká až si Kačenka vyzkouší vše, co se ji líbí. (A byla to hodná chvilka). Jelikož se blíží naše 5tilete výročí, uvolil Honzík k nákupu náušniček:-).

Od této chvíle se s námi tuk tukář přestává bavit, svůj úkol jsme splnili (získal poukázku na 1 litr benzínu) a záhy jsme vyhozeni před rezidencí. Procházíme rozlehlou zahradou (dnes je extrémní horko), navštěvujeme výstavu nadšeného fotografa pana krále a zdravíme se s všudypřítomnými školními výpravami. Před vstupem se musíme opět navléknout do dlouhasů (neprošly ani moje 3/4) a uložit věci do bezpečnostních skříněk. Naštěstí (to zjišťujeme až při návratu) se tam ty naše batůžky nevešly, takže ukládáme pouze foťák a moji brašničku. Při cestě zpět nám dochází, proč se ta paní snažila batohy do skříněk mermocí nacpat - oni totiž schramstnou 30B a už je nevydají. Rychle pospícháme na prohlídku v angličtině. Celkově se na nás vystřídají 3 průvodkyně. Palác je opravdu rozlehlý, prohlídková trasa tvoří spíše takové bludiště a průvodkyně letí jako blázen (já jsem proti ním šnek - viď Honzi:-)) Dokonce tu měli i české lustry a porcelán (hrdě jsme se hlásili). Zajímavosti paláce je, že byl celý postaven ze zlatého týkového dřeva a bez jediného hřebíků (jsou použití jenom dřevěné kolíčky).

Po prohlídce přemýšlíme, jak se co nejrychleji a nejlevněji dostat na autobusové nádraží (southern bus terminál). Hodný tuk tukář (kterému se asi nechce se tahat takovou dálku) nás posílá na autobusovou zastávku. Tady se dáme do řeči s jedním klukem, který ale neumí vůbec anglicky. Ukazujeme tedy lísteček od paní z informací a kluk významně mává, že nám ukáže. Nasměruje nás do autobusku, průvodčí nám prodá jízdenky, které Kačenka pečlivě úschová. To se ukazuje jako nesmírná prozřetelnost, protože máme tu čest a potkáváme i revizora. Autobus nás asi po 45 min vyplivuje na nádraží, kde nás všichni vzorně navigují k pokladnám. Plácli jsme se přes kapsu a koupili si jízdenky první třídou do Kanchanaburi. Pak běžíme hledat nástupiště. Cestou potkáváme super přístroj na nabíjení mobilů a taky prodejnu českého Bati. Z jednoho nástupiště číslo 10 nás vyhazují a posílají jinam. Běžíme tedy opačným směrem, tam na dalším nástupišti číslo 10 je prázdno. Zoufale ukazujeme lístky paní na lavičce a ta nás posunkama posílá na nástupiště 11 (kdo by to byl řekl). Tam už opravdu stojí nás autobus, usedáme na naše sedadla a po rozjezdu dostáváme i vodu od ne moc příjemné paní průvodčí. Dvouhodinovou cestu trávíme sledováním krajiny a pospáváním.

Na nádraží v Kanchanaburi se necháme překecat (Kačka fakt neumí smlouvat) majitelem samloru (něco jako tuk tuk, ale jede na lidský pohon) k odvozu ke dvoum vybraným hostelum. Naštěstí jsou vedle sebe. V obou provedeme důkladnou prohlídku pokojů, nakonec bereme ten dražší (V.N. Guesthouse), zato ale s krásným výhledem na řeku, teráskou, vlastní koupelnou a teplou vodou. Honzík je ve smlouvání mnohem lepší a tak se mu podařilo ukecat pokoj na 200B za den.

Večer vyrážíme na prohlídku města, stavujeme se na večeři a objevuje místní noční trh. Ten nás uchvacuje především nabídkou jídel, která je mnohem rozmanitější než v Bangkoku - mořské chobotničky, sépie, krevety, thajské KFC, steaky, různé párky, ovoce, shaky aj. Prostě radost pohledět (jen to občas tak divné zavoní). Nakupujeme tedy zásoby a přesouváme se k nám na terásku, kde se necháváme ovívat nočním vánkem, cpeme se suši, krevetama a ovocem a píšeme blog.

Výběr z fotek pro dnešní den je zde.

3.den "Konec nasi duvery Bangkokananum - aneb nejvetsi pamatky Bangkoku"

2009-07-11T16:30:00.004+02:00

Dnešní ráno začalo poměrně tradičně, probudili jsme se asi kolem 9, ale z postele nešlo vylézt, ač jsem se snažili (Kačka je hrozná ochrapka).

Hned jak to šlo, jsme se vydali na internet poslat článek na blog a načerno dobít baterie v zásuvce u počítačů (normálně za to chtěli 20B). První ranní lapálie byla s naším diskem, který začal náhle hlásit chyby při zapisování a tak nezbylo než ho odpojit a doufat, že si to na další den rozmyslí (uvidíme, snad o fotky nepřijdeme (máme ještě další zálohy)).

Již jako zkušení Bangkokane jsme se vydali na další výpravu radši pěšky a to do monstrózního Wat Phra Kaew a přilehlého Grand Paláce, jež dle informací hodných domorodců měly být zdarma. Cesta byla poměrně dlouhá. Nezbylo než se zabavit a začít fotiti dopravní prostředky Bangkoku a blízkého okolí do mimořádného vydání na blog.

U vstupní brány do Wat jsme se zaradovali, vzali si dlouhasy (v kraťasech mě nepustili) a prošli zdarma kontrolou. Zvesela a s vidinou ušetřených peněz jsem fotili, radovali a skotačili. Za nedlouho jsme se dostali k další kontrole, která už byla neoblomná a řeči o domorodcích nám byli k ničemu. Museli jsme každý zaplatit vstupné 350B. Od této chvíli jsme definitivně přestali věřit bangkokanum, ať už říkají cokoliv. Natruc jsme se alespoň rozhodli, že jim to tam všechno vykoukáme a just tam budem co nejdéle. A taky se tak stalo - i blesk jsem vyndal a všechno jim tam obleskal :-)

Na druhou stanu musíme uznat, že to bylo opravdu nádherné a stálo to za to.

Něco málo z historie. Wat Phra Kaew původně sloužil jako osobní chrám pro královskou rodinu, ale protože všichni moc toužili tuhle nádheru vidět, byla alespoň jeho část zpřístupněna turistům. Člověk si zde připadá jak v Disneylandu, nejrůznější stavby rozličných barev i architektonických stylu jsou nahuštěné na málem kousíčku, stejně jako kulisy při natáčení filmu, nebo atrakce v zábavním parku. Opravdu hodně se nám líbily nástěnné malby na zdech okolo celého chrámu, na kterých byl vyobrazen příběh eposu Rámájana. Kromě toho jsme se dlouho zdrželi i na horní terase, na které je královský panteon, Phra Mondop (zelenýma dlaždičkama vykládána úschovna posvátného buddhistického textu Tripitaku), zlaté čedí a miniaturní model kambodžského chrámového komplexu Angkor Wat. Údajně největší atrakcí zde je svatyně se smaragdovým buddhou, která nás ale zase tolik nenadchla.

Grand Paláce je místem, kde se i dnes konají oficiální státní ceremonie a proto je zase velká část zavřená. Budovy jsou však opravdu krásné (doporučujeme fotky).

Znenadání nastal čas hladu (já už měl hlad asi 3 hodiny) a tak jsem se vydali do naší oblíbené restaurace nedaleko Wat. Při výběru pochutin a nápojů jsme ještě pro jistotu zkontrolovali naší peněženku a překvapeni, ba dokonce téměř vyděšeni zjistili, že máme zase jen na ty nudle (mnam). Žíznivý (na pití by již nebylo) jsem se vydal k nejbližší směnárně (asi 3 metry), ta bohužel byla zavřená a i přilehlý bankomat odmítnul dát jakoukoliv hotovost. Dali jsme si tedy výborné nudle, neméně chutnou rýži a vyrazili cestou zpátky do hostelu hledat směnárnu. Cestu jsme již měli nacvičenou a tak by netrvala ani moc dlouho, to by však nesměla vést pres desitiproudku (10 proudou silnici), na které byl onen den velký provoz. Naštěstí zkušenosti nás naučily, že je lepší přebíhat po částech na různé ostrůvky (pro znalé podobně jako v počítačové hře Thé Frog - žabička). Nedaleko hostelu jsem vyměnili peníze, nakoupili ananasy a šli se schovat před deštěm - tak tak jsme to stihli.

Po dešťové přestávce a vydatném odpoledním klidu jsem se vydali vstříc víru velkoměsta a rozhodli se, že to pořádně roztočíme. Hned v na úvod jsem si dali jedny palačinky a zběsilým tempem (Kačka stále hrozně ženě) prolítli několik ulic s božíma stánkama (spoustu jídla, pití, zajímavého harampádí (škoda, že nemám větší batoh)).

Ulic v Bangkoku je spousta a tak jsme šli prozkoumávat zase jiný kousek. Šli jsme nejdřív ulicema, kde byli poseté stánky, pak mín a mín a pak nic. Za chvíli nás zastavila hodná slečna, která se s nama dala do řeči. Nejdříve jsme si tak povídali a pak řešili kudy to vlastně jdeme, že tam turisté opravdu nechodí. Neohroženě jsme prosvištili asi nejdelší ulici v Bangkoku až na konec (přes "milé" vyhlížející domorodce) a dostali se opět mezi lidí. Nedalo se nic dělat a musel jsem Kačku vzít alespoň na nějaký pořádný drink.

Zakotvili jsme to hned asi u patnáctého baru a objednali dva pořádně koktejly - já si dál Around thé World (prostě totální míchanina od zelené po whisky) a Kačka si dala Long Island (taky taková míchanina) a to vše za neslušných 140B. Je však jasné, že za ty "prachy" jsme jim ta vyseděli důlek. Velká frajeřinka však bylo moje smlouvání, když nás pokoutná prodavačka broukacích žabek oslovila s tím, jestli nechcem taky jednu. Hlavně kvůli Madle a taky trochu že zvědavosti jsem se s ní dál do řeči a zeptal se na cenu - 200B. "Cože?", vyhrkl jsem na ní a málem spadnul i s drinkem že židle a řekl "maximálně 50 béček" - je to opravdu velká žabička. Po chvíli smlouvání a jejím nátlaku na zvýšení ceny se již žabka hrála u nás na stolku a to za 50B.

Zážitků jsem měli již dost, tak jsem popadnul Kačenku a žábu a vyrazili jsme zpět do hostelu...

Vyber z fotek tady.

2. den "Toulavý Bangkok"

2009-07-10T05:24:00.005+02:00

Dneska jsme pro změnu dospávali časový posun. Pravda trochu se nám to vymklo z ruky, probudili jsme se totiž až v 11 hod. Ale co jsme na dovolené:-). Po ranní sprše jsme zamířili k chrámu Wat Phra Kaew a Grand Paláce.

Cestou jsme však narazili na několik místních "poradců" a všichni svorně tvrdili, že chrámy jsou dnes zavřené. Zpočátku jsme se nenechali odradit, protože o takovýchto podvůdkách na turistech máme z průvodce načteno, ale kdy nám tuto informací potvrdili i v informačním centru, kde jsme mimo jiné zjišťovali možnosti zítřejšího přesunu do Kanchanaburi, zklamaně jsme se vydali alespoň k chrámu Wat Po. Potkáváme příjemného človíčka, který nám doporučuje návštěvu jednoho chrámu s černým Buddhou, ochotně zastavuje tuk tuka a už masírujeme městem. Záhy zjišťujeme, že jsme se nechali napálit podruhé, ale doufáme, že snad už naposled. Jednak je chrám zavřený a jednak nás tuk tukar odveze do klenotnictví a turistické kanceláře (již naše 3.)Největší sranda je, že když jsme vysliz klenotnictví, prohlásil, ať si tam nic nekupujeme, že to jsou všechno šunky. A v turistické kanceláří jakmile zjistili, že necheme žádný zájezd, ale jen zařídit jízdenky, nám řekli, ať si to zařídíme sami. Naštěstí nás už tuk tukar odváží ke Grand Palace, protože jsme ze všech těch komerčních zastávek kapku unaveni.

U paláce ověřujeme, jak mají otevřeno zítra a začínáme kvapem hledat útočiště, protože se obloha zamračila a vypadalo to na dost vydatný deštík. V moc hezké restauraci si dáváme Phat Thai s krevetama (Kačka)- tradiční thajské jídlo a nudle se sójovou omáčkou a hovězím masem (Honzík). Já jsem ještě otestovala červenou sodovku s kokosovým mlékem (hoodne sladký nápoj, ale překvapivě osvěžující).

Po jídle pokračujeme směrem Wat Po a konečně plníme Honzíkovo přání vidět trh s jídlem. Místní trhovci vaří nejčastěji přímo na ulici, hodně časté je maso napíchané na špejlích, ryby a různé nudlové polívky. Moje nejoblíbenější jsou stánky s čerstvým ovocem- dáváme si mango a jako vždy skvělý ananas a pokračujeme dále. V chrámu platíme 50 B za každého vstupné a míříme ke svatyni, ve které odpočívá velká socha (45 metrů) pozlaceného Buddhy - jedna z největších turistických atrakcí. Naštěstí prichamezi docela odpoledne, po dešti a v období dešťů, takže tu moc turistů není. Další budovy nejstaršího chrámového komplexu v Bangkoku jsou směsici nejrůznějších architektonických stylu. Dominantu tvoří 4 velká cedí pokryta pestrobarevnýma keramickými dlaždičkami. To muselo dát, panečku, práce. Dnes chrám funguje jako veřejné centrum vzdělanosti a thajské medicíny.

Po prohlídce se vydáváme klasickým přívozem přes řeku k chrámu Wat Arun neboli Chrám jitřního úsvitu (3B za jednoho). Bohužel chrám je už zavřený a tak se poohlédneme po okolí, nafotíme alespoň z vnějšku a přejíždíme opět zpět. Ještě musím zmínit příhodu, která mě rozesmála. Honzík fotil remorkéry na řece a já jsem se šla podívat na nějakou sochu, u které postávala thajská rodinka s malými dětmi. Jakmile mě zbystřil malý asi 4 lety chlapeček, úplně šému rozzářili oči a začal šišlavě vykřikovat "farang" (tak se říká cizincům a najdete ho ve všech průvodcích). Rodiče ho opravili ve výslovnosti a pak se na mě podívali. Vážně jsem se musela smát jejich výrazu, kdy očividně zjistili, že jsem mrňousovi rozuměla:-).

Večer trávíme procházkou po Sanam Luang (okolo Grand Palace), kde se dnes večer koná bleší trh. To je něco pro Honzíka. Pořád mě hubuje, že strašně ženu, přitom já se plazím jako šnek. U nás takovéhle trhy asi najdeme jen stěží, ale Thajci na nich nakupují a prodávají vše co je k dispozici. Honzík si kupuje vysněnou košili (za celých 40B - asi 25 Kč) a míříme k hostelu. Na dobrou noc si dáváme palačinku s banánem a využíváme místního internetu pro nahrání fotek a textu na blog a nabití naší hračkárny.
Dobrou noc

Vyber z fotek najdete tady.

1.den "Hura do Thajska"

2009-07-08T16:52:00.012+02:00

Ráno proběhlo dle očekávání naprosto hladce, budík zazvonil v 4:15 klasickým píp píp. Dobalili jsme všechny nabíječky a pár věci, které po včerejšku zůstaly na zemí. Nakonec, pro jistotu, jsme neplánované přibalili jeden malý fotak navíc - člověk nikdy neví:-) Na letiště jsme dorazili včas s dvouhodinovým předstihem (a to jsme stihli i kafe na benzínce). V tuto chvíli jsme již věděli co nám chybí - roztrojka. Tu nikde na letišti neměli, tak jsme vyrazili bez ní, snad to půjde.

První fáze letu z Prahy do ukrajinského Kyjeva proběhla bez problémů, snad kromě mírných turbulencí před přistáním. Letadélko 737 společnosti Aerosvit bylo pěkně, malé a mírně ošoupané. Po přistání jsme museli projít transitní kontrolou, na kterouuu jsmestali fakt velkou frontu. Od ukrajinských celníků nebo pracovníků se úsměvu rozhodně nedočkáte a když to chtěl Honzík pro vás odvážné zdokumentovat, v okamžiku se okolo něj shromáždili 4 velcí chlapci, kteří ho donutili vesele vymazat všechny fotky a ještě to zkontrolovali.

Do Thajska nás dopraví o něco větší drobeček Boejing 767, které je opravdu veliké a mělo by svištět až 950 km/hod. Díky hodně slečně z pražského letiště máme sedačky vedle sebe u okýnka v 3.řadě od ocasu. Kocháme se tedy výhledem až do té doby než letušky nařídí stáhnout záclonky, páč se jde koukat na film. Aerosvit patří k těm levnějším leteckým dopravcům a proto nejsou televizky v sedadlech před vámi, ale visí že stropu (2 :-)na celou zadní třídu).Co se týče toho nejpodstatnějšího (neboli jídla jak říká Honzík) čekala nás klasická pidimisticka s ryzí masem a zeleninou, vedle kousky okurky, rajčat a kopru a na zákusek asi zapomněli. K večeři jsme potom dostali jakousi omeletu s jednoukureci nugetkou, mističku se slanuma susenkama, sýrem co vypadal jako mango a sušenou meruňkou a jako bonus jogurt Danone. Cesta nám docela rychle utekla, koukali jsme ven, na tělku a na naše PDA (Jistě, pane premiere), studujeme průvodce a taky odpočíváme. Za necelých 9 hodinek letu na nás vykukuje krásné osvětlený Bangkok a ve 3:30 přistáváme na údajně nejmodernějším letišti světa Suvarnabhumi.

Po příletu jsme se prošli letištěm, nechali se zastavit osůbkami nabízející express transport na ulici Khao San. Již od začátku jsme ale byli neoblomní, protože nám bylo jasné, že z letiště musí jet i klasická veřejná doprava. Chvilku jsme bloumali halou, snažili se ptát, ale většinou se nám dostalo unifikované odpovědi - jediná cesta do města je express transport za 150B pro jednoho. Háček je v tom,že oravdu není - stačilo se zeptat paní u informací (ale zdůraznit, že opravdu chceme veřejnou dopravu) a už jsme byli nasměrování k zastávce shuttle busu, který nás odvezl na autobusový terminál. Tady jsme chvilku počkali na autobus 556, který nás na Khao San odvezl za 76 B za oba. Autobusek byl klimatizovany a kromě řidiče zde byl i průvodčí, který prodává lístky a upozornil nás, kde máme vystoupit.

Khao San nás trochu zklamala, prošli jsme ji křížem krážem 2x, a rozhodně jsme nebyli z nabídky ubytování tak nadšení, jak bychom měli být dle průvodce. Prošli jsme tedy blízké okolí a nakonec se nám zalíbil pokojíček B9 v guesthousu Merry V. Pokojíček i vůbec celý hotel je hodně čistý, osvěžení nám poskytuje větrák, který je v tomto období rozhodně dostačující. Sprchu a záchod máme přes uličku. Celková cena je 200B na den za oba.

Po hrubém vybalení vyrazíme na 1.výlet po okolí Bangkoku. Bohužel se projevujeme jako nezkušení cestovatele a necháváme se ukecat tuk-tukarem na okružní jízdu po památkách. Cestování je příjemné, první zastávkou je chrám Wat Intharawithan s 32 metrů vysokou sochou Buddhy. Zrovna tu probíhají velké oslavy, protože zrovna dneska slaví Buddha narozky. Většina Thajcu se přichází do svatyni pomodlit, položit lotosový květ k nohám Buddhy, odlít a zapálit svíčku. Další zastávkou je chrám Wat Benjamabophit, který představuje jakousi směsici architektonických stylu - thajské klasiky i evropského stylu z 19. století. Z velké části byl při výstavbě použít italský mramor a proto se mu mezi turisty přezdívá "Mramorový palác". Další dvě zastávky jsou pro nás tak trochu nemilé - jedná se o komerční pauzu ve dvou cestovních kancelářích, které nabízejí cestovatelské balíčky. O nic takového ale nemáme zájem a tak odcházíme. Tuk-tukáři je to očividně jedno - důvod je prostý- místo provize z obchodu dostávají při přivezení turistů poukázky na 5 litrů benzínu. Upozornujeme tuk-tukáře, že už žádnou komerční zastávku nechceme (což se nám o pár minut stává osudným) a míříme k Wat Saket na Golden Mount. Wat Saket původně sloužil jako krematorium a během 19.století zde bylo pohřbeno více než 60 000 obětí moru. Umělý pahorek Golden Mount byl vybudován později a na jeho vrcholu stojí pozlacené čedí, kde mají být uloženy buddhistické relikvie.

Po prohlídce jsme čekali na našeho tuk tukare, aby nás odvezl ke Grand Paláce, avšak ten se ztratil (naše naivní představa). Po chvilce jsme díky jinému tuk tukari zjistili, že řidiče vůbec nezajímají peníze, které od turistů dostanou, ale poukázky na 5 litrů benzínu, které dostanou od každého obchůdku, do kterého dovezou turisty. U nás tedy tuk tukar očividně vyčerpal všechny možnosti a zanechal nás svému osudu i bez slíbených 30B. Zkoušeli jsme najít jiného, ale ty chtěli za kousek cesty nekřesťanské peníze (místo 20B 100B), tak jsme se vydali k chrámu pěšky. A helemese přeci jenom super nabídka od projíždějícího tuk ťuká. Odvoz ke grand paláce za 15 B. Bereme a nasedáme. Jaké je naše překvapení, když zastavujeme u jakési krejčířské dílny, kde nám nabízejí oblečení na míru. Podruhé napálení se necháváme odvést ke Grand paláce. Vyčerpání procházíme Sanam Luang, prostranství před Grand Paláce, kde se dnes díky svátku narození Buddhy koná jedna velká bohoslužba. Je zde mnoho pestrobarevných stánků, ve kterých sedí a káží vážení mniši. Občas jsme si připadali jak na předvolebním meetingu ČSSD (všude sama oranžová a plamenné řeči) :-). Pro osvěžení nakupujeme na kousky nakrájené ovoce (ananas a meloun) a míříme do hotelu. Cestou se stavíme ještě na pozdní oběd (zkoušíme první thajské stánkové jídlo - pat thai- Kačka s krevetama, Honzík s vepřovým) a poté si jdeme na chvíli lehnout, abychom dohnali ten časový posun.

Na večír vyrážíme do víru velkoměsta, procházíme okolí živé ulice Khao San a zkoušíme další thajské jídlo. Tentokrát nám to moc nechutná a nemá na to vliv ani značná pálivost, ale spíše koření. Pro jistotu jsme to tedy zajedli ananasem a palačinkou s banánem. Pro prohlídce trhu s neskutečnou nabídkou od levného oblečení, imitací thajských starožitností až po falešné průkazy ISIC, press karet, mezinárodních řidičských průkazů a certifikátů Toefl jsme se vydali zpátky do hotelu. V Thajsku tak může být každý certifikovaný na cokoliv a to jen za 1000 B. Večer jsme zaplnili čtením průvodce, psaním blogu a posloucháním velmi živých sousedek (jedna nám vlezla i do pokoje).

Výběr z fotek najdete tady.

0.den "Ve znamení příprav a přesunu aneb o co půjde"

2009-07-07T17:24:00.000+02:00

Jen pro pořádek, nebo pro ty kteří nás neznají. Jsme téměř normální pár - holka a kluk. Seznámili jsme se asi před 15 lety v turistickém oddíle, kterým jsme byli aktivními členy (teď už jsme jen pasivní). No a asi před 5 lety jsme to dali spolu dokupy více. Jezdíme spolu občasné výlety, hledáme cachky, rekreačně sportujeme a hrozně rádi jezdíme na lyže (od Orlických hor až po Francii). Občas se taky ukážeme ve škole a v práci:-)

A protože jsme minulý rok procestovali křížem krážem naší zemičku, o čemž si můžete přečíst ve starších příspěvcích, letos jsme se rozhodli pro exotiku. Thajsko nás láká především svou rozmanitostí - hory, moře, rušná i klidná městečka a taky proslulým pozitivním přístupem k životu a věcnému úsměvu na tvářích domorodců.

Na naší historický první batužkářskou expedici do dalekých krajin jsme se náležitě vybavili. Již od dubna jsme s železnou pravidelností sledovali různé webovky (www.studentagency.cz, www.akcniletenky.com, www.skyscanner.com, www.turkishairlines.com) a hledali super hyper extra nabídku na letenky tak max. do 5 tis.:-). Samozřejmě si dokážete představit naše zklamání z toho, že letecké společnosti zatvrzele trvají na svém, nesnaží se vyjít nám cestovatelům vstříc a letenky do Bangkoku nabízejí tak okolo 15000 (v akci). Museli jsme tedy slevit z našich požadavků a na začátku června koupili letenky od ukrajinské společnosti Aerosvit za 12 337 Kč pro jednoho (včetně všech poplatků).

Nákup letenek roztočil kolotoč dalších příprav - očkování proti žloutence A+B (1 660 Kč za jednu inkjekci - celkem 4) a břišnímu tyfu (660 Kč) + zdarma obrázky od paní doktorky, víza na thajské ambasádě (tady nás nesmírně potěšili, protože přesně v den, kdy jsme podávali žádosti, zrušili opět poplatky za vystaveni - tj. úspora 1 400 Kč). Do celkových predpripravovych nákladů musíme započítat také nákup našeho super fotacku Nikon D90 a jemu doplňkového vybavení (snad vydrží aspoň 10 let), batůžku 30+5 l a kraťasu a kalhot.

Pro všechny náruživě milovníky techniky sestavil Honzík seznam veškerého technického vybavení, které vezeme s sebou (já tomu familiárně říkám hračkárna).

Nikon D90 + objektiv 18-105 VR + filtr UV Kenko Pro Digital 1 67 mm (super filtr z ebay)
10 diopticka čočka se závitem 67 mm (nic moc čočka z ebay)
malý stativ GorilaPod DSLR (neoriginální napodobenina z ebay)
paměťové karty (1x SanDisk Ultra II 16GB, 1x 16GB čínská noname karta s použitelnou kapacitou 4GB, 1x 4GB karta Kongston Class 4 a dalších asi 5 kartiček do 256 MB)
blesk SB-600
staré, ale stále špičkové (mírně rozbité) PDA HP hx4700 (pro technický zaměřené 624Mhz procesor, krásný VGA display, sd karta, cf karta, wifi, bluetooth)
postarší 2,5 palcový IDE harddisk Toshiba 60GB
"IDE to USB" konvertor pro připojení disku k počítači
(dodatečně) záložní fotak Canon A720 IS
Kamera JVC HDD Everio s paměti 30 GB a dobou pro nahrávání 8 hodin.
A další životně důležité přístrojky, které každý musí mít:-)

Nutno říci, že postupem času a díky roztodivným okolnostem (Honzíkovy státnice,konference a projekt, Kaččina téže a společně odstěhování z pokojíčku v Holešovicích) začaly být přípravy opravdu hektické. Pendlovali jsme mezi Vysokou, Novým Hradcem a nejrůznějšíma obchodama s takovou rychlosti,že mnohdy ani ostatní nestíhali sledovat, kde a kdy se zase vynoříme. Těsně před odletem jsme ještě narychlo stačili získat informace k Thajsku od cestovatelské ikony Jindry:-) a jeho neméně zdatně spolucestovatelky Madly. Na závěr jsme naplnili paměti technických hračiček nejrůznějšími filmy, seriály a knížkami, kdyby nás náhodou přepadla nuda.

A co vás tedy v tomto blogu čeká a nemine? Procestujete s námi Thajsko křížem krážem, den po dní, krok po kroku (přesnější info je překvapením v zásadě i pro nás, protože jak říká Honzík, minutovnik cesty není a nebude). Dále jako zajímavost přineseme ceniček ubytování, jídel, vstupu, suvenýrů + přihodíme nějaké tipy a triky, které se mohou hodit i jiným cestovatelům. Tak Thajsku zdar

10.den - Moravskoslezský kraj

2008-09-07T21:04:00.006+02:00

Fotogalerie: http://picasaweb.google.cz/katkabasova/Roadtrip02#

Zatímco Marek s rodinou, Kíkou a Haničkou odešli na mši do kostela, zbytek našeho roadtripového týmu nabíral síly (Matouš usnul v autě), učil se na státnice (Honzík), doplňoval info a fotky na blog (Kačka) či se mazlil s mazlíčky Radeckých (Veve). Hanička se vrátila trochu zmatená, protože celá mše byla v polštině a navíc i ten farář byl tak trošku divný, když jim neustále vyprávěl o drogách. Naštěstí ji z rozčarování vysvobodil Marek, který dodatečně přeložil slůvko „drogy“=cesty. Marek nás také doprovázel celý den a horlivě nás seznamoval se svým rodným krajem .Naší první zastávkou byla Karviná, kde jsme byli příjemně překvapeni pěkným náměstíčkem i okolním parkem. A protože byla doba oběda, zakotvili jsme v pizzerii, ve které platila akce 1+1 pizza zdarma. No nekupte to :-)

Cestou do rodiště Leoše Janáčka – Hukvald- v autě před námi Marek divoce gestikuloval a náruživě ukazoval Kíce, a křenům Hance a Matoušovi každou krtinu, no prostě vše co se mu zdálo alespoň trochu zajímavé. V Hukvaldech jsme absolvovali příjemnou procházku na místní hrad, přičemž jsme se vyfotili se stromem, pohladili si Lišku Bystroušku a zamávali daňkům z místní obory. Nakonec jsme ještě navštívili Janáčkův rodný dům (dnes informační středisko), místní cukrárnu a také muzeum cínu (bylo zdarma:-).

Cestou zpět nás náš průvodce Marek neopomněl vzít na letiště v Ostravě-Albrechticích a také do Studénky na místo nedávné železniční nehody. Samozřejmě jsme nevynechali ani nákup v Kauflandu, kde jsme nakoupili klobásky a dobrůtky na večerní grilování. Po návratu k Radeckým jsme se díky tatínkovi podívali na včeličky do včelína. Večer jsme si zapálili oheň a za zpěvu s chutí zdlábli klobásky.

9.den - Jihomoravský kraj

2008-09-02T20:44:00.009+02:00

Ráno jsme se rozloučili s Julčou a Bonhartem a vyrazili směr Hodonín. Městečko jako takové nás příliš nezaujalo a tak jsme se raději přesunuli do Ratíškovic, kde si místní nadšenci koupili část železnice a provozují zde šlapací drezínku. Na šlapadlech jsme se pravidelně střídali, občas nás kluci zatlačili, kochali se krajinou, nechali se přejet drezínou…. no prostě jsme si to užívali plnými doušky.

Po náročném sportovním výkonu nás přepadl hlad a tak jsme přemluvili Kíku a šli na zvěřinové hody v oboře Ježov.

Pak jsme se rozhodli, že Kíce uděláme radost a dovezeme ji až za Markem do Petrovic u Karviné. Nálada se ihned zlepšila, Kíka roztáhla úsměv od ucha k uchu a hned bylo veseleji:-) Cestou jsme se zastavili ještě ve Zlíně, ve kterém jsme si prohlédli obuvnické muzeum a Baťův mrakodrap, který byl údajně největší v Československu. Večer jsme dorazili za Markem, který nás vzal do místní hospůdky.

Ratíškovice: 100 Kč za drezínu
Drezína pro 6 osob jezdí po trati přibližně 3 km dlouhé, stejná trasa zpátky. Vždy dva musí šlapat, ale pokud je krásné počasí určitě si jízdu užijete stejně jako my:-)
Adekvátní cena: 100 Kč

Obuvnické muzeum Zlín: 20 Kč (student)
U pokladny jsme sice dostali textového průvodce, ale hned na začátku prohlídky nám slečna průvodkyně ukázala v ševcovské dílně, jak se kdysi šili boty. Poté jsme se podívali na film o architektuře Zlína a prohlédli si historické i moderní botičky.
Adekvátní cena: 20 Kč

8.den - Kraj Vysočina

2008-09-01T22:39:00.007+02:00

Po příjezdu do Jihlavy jsme zjistili, že squash je možno hrát až od 15 hod, tak jsme zamířili na náměstí a do informací. Sice jsme prve přehlédli velkou ceduli „Katakomby“, ale stihli jsme polední prohlídku místního podzemí, tedy jeho části. Oproti Plzni to bylo mnohem lepší – opracované chodby, jimiž horníci postupovali 2 – 2,5 cm za den, a hlavně svítící stěna. Přestože paní průvodkyně zhasla osvětlení, úplná tma se nekonala, a to proto, že prozatím neznámá hmota na stěnách lehce svítila.

Následně jsme se na radu slečny z informací šli naobědvat do restaurace Premiera. Kdo by nechtěl polévku, zákusek a pití zdarma? Jen jsme dosedli, hned nám přinesli polévku, která byla moc dobrá, stejně jako druhé jídlo a kousek štrůdlu. Další památkou UNESCO, kterou jsme navštívili, byla židovská čtvrť a židovský hřbitov v Třebíči.

Už jsme navštívili hezčí místa, avšak kdyby nebylo takové vedro, možná by se nám tam líbilo víc.

Ještě jsme nakoukli do baziliky, osvěžili se zmrzlinou a zase naskákali do auta. Zastavili jsme se u elektrárny v Dukovanech, u Vilímova mlýna a v Moravském Krumlově. Dnešní noc jsme přespali u Julči a Bonharta v Brně, což byla velmi příjemná změna. Díky:-)

Katakomby: 30 Kč (student)
Jihlavské katakomby byly příjemnou změnou po těch plzeňských- bylo zde totiž možné vidět i původní stěny a schody:-) Paní průvodkyně doplnila procházku vlhkými chodbami klasickým vyprávěním. Nejvíce nás zaujala svítící chodba a stopa krysy (nebo kočky?) ve stěně.
Adekvátní cena: 30 Kč

Moravský Krumlov:
Co říci. Jediné co má Moravský Krumlov společného s tím Českým je říčka obtékající jej podobně jako Vltava. Město bylo docela zanedbané, za vše hovoří zarostlé náměstí se smradlavou kašnou a zpustlý, dle našeho názoru nikým neudržovaný zámek, který by byl jistě nádhernou dominantou města. Celkem se divíme, že tu ještě dovolí vystavovat Muchovu Slovanskou epopej. Příliš reprezentativní to tu opravdu není.

Dukovany:
Rádi bychom se podívali, ale už měli zavřeno, jak jsme se dozvěděli od „velmi příjemné“ paní na recepci. Přesto i zastávka u chladících věží stojí za to.

7.den - Jihočeský kraj

2008-08-25T21:45:00.001+02:00

Český Krumlov nás uchvátil okamžitě, jak jsme vstoupili do jeho centra. Právem je toto město zařazeno mezi památky UNESCO. Prošli jsme se uličkami, nahlédli do kostela, kde mají největší varhany v Čechách, a navštívili zámek. Mědvědům bylo zřejmě vedro, někam zalezli, takže jsme je neviděli. Prohlídka zámku byla vcelku zajímavá a průvodkyně věděla, o čem mluví.

Během naší další jízdy jsme se zastavili na oběd v Hostinci U Hřiště. Všichni jsme si dali moc dobrý karbanátek, který jsme ještě vylepšili omáčkou Exotic. To nemělo chybu. Karbanátek jako by ožil a skočil i s okurkou Honzikovi do klína. Kikinina okurka se také vydala na výlet. Pračka by se teď hodila, ale do kufru se nám nevešla.Holašovice jsou sice velmi malá, ale krásná vesnička, proto se i ony pyšní známkou UNESCO. Idylku narušil pouze nepříjemný dědek z nějakého místního muzea, kam jsme pak radši ani nešli.

Na náměstí v Českých Budějovicích jsme si dali čoko, kávu, zmrzlinádu a cestou k Rožmberku jsme zamávali Hluboké a Temelínu.

Do kempu jsme tentokrát přijeli už před osmou.

Zámek Český Krumlov, 1. okruh: 60 Kč (student)
Hezký výlet do historie. Určitě hodně záleží na průvodci.
Adekvátní cena: 50 Kč

Kemp Panistávka v Žirovnici: sociálky by mohli být trochu lepší, ale tekla teplá voda a byl tam opravdu klídek.

6.den - Plzeňský kraj

2008-08-25T09:46:00.000+02:00

V autě začíná být čím dál větší nepořádek - jinak řečeno, využíváme veškerý prostor automobilu. Naše cesta dnes pokračuje do Plzně. Připojuje se k nám Albi a míříme do místní pobočky ČSOB, kde máme slíbenou prohlídku. Ještě před vchodem se nás ujal příjemný ředitel a dovedl si nás do kanceláře. Vzápětí nám bylo přinešeno pití, chlebíčky a koláče. Pan ředitel nám vysvětlil fungování banky a odpověděl na všechny naše otázky. Mohli jsme si vyzkoušet počítačku bankovek, překontrolovat pravost našich bankovek, nahlédli jsme do trezoru a do místnosti s osobními schránkami. Nic jsme nezcizili, a tak jsme se vyfotili s panem ředitelem, který nám ještě věnoval tužky a svítítka.

Prohlédli jsme si plzeňské náměstí, ohmatali kouzelného andělíčka, rozhlédli se z věže po okolí, naobědvali se v Plachetnici a pak se vypravili do podzemí. Byla to vcelku nuda, čekali jsme něco jiného a ne nejdelší nemocniční chodbu ve střední Evropě.

Albi musel zase jet domů a my jsme si prohlédli židovskou synagogu. Následně jsme se rozhodli vrátit se o mnoho, mnoho let zpět – do pravěku.

Plzeňský dinopark nám přiblížil vzhled a život veleještěrů.

Naštěstí jsme utekli ze chřtánu Fotosaura a mohli jsme se projet po Hošticích ze známé filmové trilogie. Nezastavujeme, máme zpoždění, frčíme do kempu. Asi by byla normální noc, kdyby nás ve dvě ráno nevzbudil „Zlíneček, Zlíneček!“ Když se nám opilí kluci začali ochomýtat kolem stanu, Matouš vylezl ven, zapálil jim oheň, ohřál jídlo, popřál jim dobrou noc, zapnul stan a pak mohl jít konečně spát.

Kostelní věž: 20 Kč (student)
Hezký rozhled po okolí – Plzeň jako na dlani.
Adekvátní cena: 15 Kč

Plzeňské podzemí: 35 Kč (student)
Neslaná, nemastná průvodkyně, která nečekala, až budou moci všichni vyslechnout její výklad. Bylo tam sice chladno a půjčili nám helmu na hlavu, ale procházka opraveným sklepem, ať již se zajímavými exponáty, nesplnila naše představy.
Adekvátní cena: 20 Kč

Synagoga: 35 Kč (student)
Vnitřek stojí za vidění, k tomu zajímavá výstava fotografií. Škoda jen, že památník obětem nacismu je až na druhé straně města.
Adekvátní cena: 20 Kč

Dinopark + 3D kino: 60 Kč (student)
Jedinečná možnost setkat se s téměř živým dinosaurem. Vyblbnou se tam nejen děti, ale i dospělí.
3D kino – grafika ještě šla, ale animace příšerné, z deseti minut se nám líbil asi jeden záběr
Adekvátní cena: 60 Kč

Kemp Zlatá Koruna: vodácký kemp plný lidí, v noci velmi rušno, tvrdá zem, do které se špatně zapichují stanové kolíky, nepraktické kohoutky, ale jinak skvělý kemp pro lidi, kteří místo odpočinku volí v noci zábavu.

5.den - Karlovarský kraj

2008-08-24T11:21:00.000+02:00

Ráno jsme zaplatili a jeli zase o kus dál. Navštívili jsme zámek Chyše, který vypadá opravdu krásně.

Vnitřek ještě není zcela dokončen, ale i tak se nám tam líbilo - jako panu Karlu Čapkovi.

Také jsme si mohli prohlédnout sbírku tužek jednoho českého sběratele. Na oběd jsme se zastavili v hospodě Zlaté hrábě. Číšník byl super - slušný a k tomu vtipný. Točí tam kofolu a dostanete ji i s brčkem. Polévka i řízek byly vynikající a měli jsme co dělat, abychom se s tak velkou porcí poprali. V Karlových Varech skončila Kikina na kožním (z koho se asi osypala) a Hanka chlastala vodu ze všech karlovarských pramenů.

Den se přehoupl k večeru, a tak jsme si hrad Loket prohlédli pouze z dálky a chvíli se prošli po chebském náměstí. Kemp Betlém u Teplé se nám líbil, spalo se nám dobře, i když v noci pršelo.

Zámek Chyše: 40 Kč (student)
Zatím bylo k vidění jen několik pokojů, ale zámek se postupně opravuje, takže se těšte na zpřístupnění dalších prostor.
Adekvátní cena: 40 Kč

Kemp Betlém: teplá voda, příjemné prostředí, noční klid, bufet a krámek s pečivem.

4.den - Ústecký kraj

2008-08-24T10:24:00.000+02:00

Po společné snídani jsme vyzvedli naši poslední chybějící pasažérku v Ústí nad Labem na nádraží a šli za lachtanem Moritzem a dalším zvířectvem do ústecké ZOO.

Procházku mezi výběhy jsme pak vyměnili za pěší turistiku mezi skalami v Tiských stěnách.

Zbytek dne nám vyplnila jízda do kempu u Nechranické přehrady. Poučeni z předešlé zkušenosti jsme se tentokrát telefonicky informovali a zakempili v dřívějších večerních hodinách.

ZOO: 50 Kč (student)
Příjemná atmosféra, spousta informací a zajímavostí, doporučujeme počkat si na krmení lachtanů, vyplatí se to. Rádi jsme přispěli ZOO, kde je hodně zvířátek a kde je vidět, že se o ně pěkně starají.
Adekvátní cena: 50 Kč

Tiské stěny: 15 Kč (student)
Krásné vstupenka, příjemná procházka na čerstvém vzduchu. Po šesté hodině vrátná odchází a vstup je tudíž zdarma :-) .
Adekvátní cena: 10 Kč

Kemp u Nechranické přehrady
Co k němu říci...byl to jeden z těch levnějších = bez teplé vody, od 22.00 do 7.00 pouze kadibudky a koryto s vodou, v lese nebylo téměř kam šlápnout, pochybní návštěvníci, z nich někteří kradou hodinky....... Ale na přespání stačilo.

3.den - Středočeský kraj

2008-08-21T15:44:00.000+02:00

Vyrážíme :-) Dnes nás čekal středočeský kraj.

Prohlédli jsme si soutok Labe a Vltavy, mělnický zámek, ''prímovní'' kostnici ( ''Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy.'') Náladu jsme si spravili v cukrárně a následně prohlídkou mělnického podzemí a studny, která je nejširší v ČR. Prováděl nás příjemný pán, půjčil nám na hlavu helmu a pak se s námi ještě vyfotil.

Možná jste to ještě neslyšeli, ale každý správný Čech má navštívit horu Říp, Lipany a Bílou Horu. No a jelikož Říp byl, co by kamenem dohodil, nabrali jsme k němu směr. Cestou jsme trochu zabloudili, a tak jsme se mohli zastavit na Čertových hlavách v Liběchově.

To jsme ještě netušili, že nás ještě čeká dlouhá jízda. V litoměřickém kempu se nám nelíbilo a na další ne a ne narazit. To by jste nevěřili, jaké bludiště mají u Teplic. GPS zklamala, ale nálada neuvadla. Sláva, nazdar výletu, ve 23:00 nás pustili do kempu.

Kostnice: 30 Kč

Malá čtvercová místnost se spoustou kostí, socialistická morbidní nahrávka, neochotná seniorka v nejlepších letech (lístekbaba)
Adekvátní cena: 10 Kč (Pak byste možná odcházeli s pocitem, že to bylo zajímavé)

Mělnické podzemí a studna: 25 Kč (student)

Prohlídka by nebyla tolik zajímavá, kdyby ji svým výkladem nezpestřoval průvodce s červenou helmou.
Adekvátní cena: 30 Kč

Kemp Chabařovice: teplá voda, varná konvice, pustili nás dovnitř v noci, cena trochu vyšší

A tady je fotogalerie: http://picasaweb.google.cz/katkabasova/Roadtrip02

2.den - Praha

2008-08-21T08:20:00.000+02:00

Sobotní deštivé dopoledne (16. 8) nám překazilo plány a místo pražské ZOO jsme se vypravili na prohlídku Outlet centra (Matouš, Kikina, Hanka). Odpoledne už za námi dorazili Kačka s Honzikem, kteří nám přivezli dárek k Vánocům - supr čupr Roadtrip trika. Kikina s Hankou zůstaly na kolejích a ostatní se jeli vykoupat do Aquaparku Aquapalace. Večer jsme zakončili filmem Mumie 3D v Imaxu.
Díky Kubovi jsme i tuto noc spali pod střechou.

Na těchto stránkách se Vám budeme snažit podat hodnocení námi navštívených atrakcí, restaurací a kempů.

Aquapark

2 hodiny za 300 Kč

Aquapark patří svou rozlohou rozhodně mezi největší v Evropě, nicméně dle našeho názoru nepatří k těm nejzábavnějším. Přestože byly prázdniny, sobotní deštivé odpoledne (tedy v zásadě top doba pro provozovatele), byla velká část atrakcí vypnutá, popř. se voda jen tak líně linula celým areálem. Na druhou stranu tu najdete atrakce, kvůli které se sem opravdu vyplatí jet - divoká řeka, vlnobití s přepadajícími vlnami a když pomineme fronty, tak ještě tobogány.

Adekvátní cena (Cena, která podle nás odpovídá celkovému dojmu atrakce) : 200 Kč

1.den - Praha

2008-08-20T23:40:00.000+02:00

V pátek 15. 8. jsme se proskleným výtahem vydali do firmy Lead a. s. (Matouš, Kikina, Hanka), kde nám slečna Ledvinková předala Matoušovu výhru. Teď nám bude 14 dní krásné nové bílé auto značky Opel Vivaro Combi 2.0 CDTI L1H1 2700 (Max. 160 km/h, uveze 2835 kg) říkat pane. A proto jsme ho večer řádně zajeli po noční Praze. Nemějte obavy, Matouš neřídil...(jen chvíli). Tuhle noc jsme se ubytovali u Marka na koleji, chudák, radši odjel domů : ) .